Čítárna (3)

Dnes přinášíme informace o třech textech – o rozhovoru s baletním sólistou Janem Váňou, působícím v Kyjevě (Divadelní noviny), o recenzi na dvě dětské knížky přeložené z ukrajinštiny (Týdeník Rozhlas) a o souhrnné informaci, věnované nahrávkám ohlasů židovského (jidiš) hudebního folklóru z Ukrajiny, spojeným se jménem Psoje Korolenka.

„S Českem jsem vztahy nezpřetrhal, byť se tam už asi nevrátím“, říká Jan Váňa, vedoucí sólista baletního souboru Národní opery v Kyjevě a od roku 2017 zasloužilý umělec Ukrajiny. Toto a mnoho jiného sdělil Libuši Hronkové v rozhovoru pořízeném pro Divadelní noviny č. 20 z 25. Listopadu v jedné z kyjevských kaváren.

Váňa odešel do Kyjeva před třinácti lety, po absolvování Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, když těsně před tím přišel o angažmá v Mnichově. Vypráví o mnoha kyjevských baletně-divadelních reáliích, např. o rozvrhu tanečníkova dne nebo o své spolupráci s Mykolou Prjadčenkem, který ho v Kyjevě do roku 2014 učitelsky vedl. Naznačuje určitou konzervativnost kyjevského baletního repertoáru, který není obohacován spoluprací se zahraničními choreografy a vyhýbá se inscenacím dle choreografie západních odborníků.

Na dotaz o změnách v Ukrajině a tamním divadle po r. 2014 odpovídá takto: „Změna proběhla v samotných lidech tím, že si řekli, že chtějí změnu. Ukrajina se teď snaží přiblížit západu a to je pokrok. Bohužel ale ´nahoře´ se toho mnoho nezměnilo. Korupce je v tomto státě silně ´zažraná´. Tanečníci si tady mohou pracovní místo v souboru doslova předplatit. A divadlo je zase hodně pod vlivem politiků, kterým se snaží všemožně zalíbit a vyhovět. Jinde v Evropě by bylo asi taky nemyslitelné, že zaměstnává tři novináře, kteří píší recenze na naše produkce. Takže o nezávislé kritice tady nemůže být ani řeč. Nebo se stává, že přijede nějaká slavná sólistka, vykoupí všechny lístky a pak je dál prodává, ale mnohem dráž. Některým lidem se to samozřejmě nelíbí a já s tím také nesouhlasím, ale takové jsou zdejší zvyklosti“.

Zajímavé jsou také další údaje – o míře obměňování repertoáru, lajdáctví některých tanečníků (v souboru jich je 150), které zčásti tanec ani nebaví, a o jejich nerovnoměrném vytížení. Bez ohledu na vše obliba baletu v ukrajinské metropoli neupadá. A bez ohledu na všechny vyjmenované problémy došel Váňa, jak už bylo uvedeno, k názoru, že nemá smysl se do Česka vracet: „práce tady mi vyhovovala a naprosto mě naplňovala.“

Padesáté číslo Týdeníku Rozhlas z 2. prosince přineslo zdvojenou recenzi Anny Stejskalové s názvem Příroda pod kouzelnou lupou. Autorka zdůrazňuje nepřeberné množství českých populárně-naučných knih pro děti, ale poukazuje na nezaměnitelnost dětských knih s obrázky ukrajinské ilustrátorky Oksany Buly. V tomto případě jde o dvě novinky brněnského nakladatelství Host. Tu s názvem „Jedlička se narodila“ napsala samotná ilustrátorka, zatímco text knížky „Kdo roste v parku“ náleží Kateryně Michalicyně.

Stejskalová se rozepisuje o obsahu obou knížek a povaze jejich ilustrací. V případě té první, věnované stromkům v lese a jejich předzimnímu převlékání, konstatuje, že „v takovém lese by chtěl žít každý“. Knížka druhá přináší příběh o stromech v parku, který je „slovem i obrazem /…/ poetický a pro děti i rodiče nadmíru poutavý“. Ba co víc, „čtenáře přímo vybízí k tomu, aby vzali knihu do ruky a vydali se objevovat, co jim roste kolem domu“. Souhrnně řečeno, „obě knihy z Hostu ukazují přírodu jako prostor plný kouzelných drobností, které stojí za to objevovat a ochraňovat“. S potěšením čteme takovouto chválu na dva překlady z ukrajinské dětské literatury. Doplňme jen, že oba převedla do češtiny Rita Kindlerová.

Historik Miroslav Tomek si všímá v 25. čísle čtrnáctideníku A 2 (vydáno 4. 12.) fenoménu ruského židovského hudebníka Pavla Liona. Tento muž, který užívá uměleckého pseudonymu Psoj Korolenko, vystupoval v červenci v Praze. Jméno Psoj nás může překvapit, v Egyptě však opravdu působil ve 4. století poustevník toho jména, který je označován jako svatý.

Jeho nyní dvaapadesátiletý jmenovec je literárním historikem, zároveň však vydal od roku 2000 sedmnáct písňových alb, kde bývá využita vedle mnoha jiných jazyků (ruština, jidiš, angličtina) také běloruština a ukrajinština. Písně, které zaplňují album The Lost Songs od World War II z roku 2018 představují autorskou rekonstrukci jidiš písní z doby druhé světové, resp. sovětsko-německé války. Texty sebral těsně po roce 1945 z různých zdrojů ukrajinský židovský etnomuzikolog Mojsej Beregovskij (1892–1961). Vznikly v ghettech, koncentračních táborech, mezi válečnými uprchlíky, ale i v prostředí židovských vojáků Rudé armády.

Bohatá sbírka Beregovského, obsahující tisíce textů (ovšem bez nápěvů, které rekonstruoval Psoj Korolenko), zmizela po zatčení svého tvůrce, který byl v roce 1950 kvůli tzv. židovskému nacionalismu odsouzen na deset let a polovinu si odseděl. K svému zabavenému dílu se však už nemohl vrátit a sbírka byla nalezena až v polovině 90. let v Ukrajinské národní knihovně v Kyjevě. Tomek hodnotí část textů sbírky, které mají silně prosovětské vyznění – vznikly totiž ještě před antisemitskou kampaní, iniciovanou Stalinem v SSSR Stalinem na sklonku 40. let.

(boz)