O Ruské osvobozenecké armádě, ale nejen o ní. Rozhovor s historikem Davidem Svobodou

Řeporyje, kdysi vesnice u jihozápadního okraje Prahy a na začátku Prokopského údolí, jsou nyní součástí obvodu Praha 5. Obec je důležitá tím, že se stala 6. května 1945 místem, kde bylo rozhodnuto o postupu jednotek Ruské osvobozenecké armády na pomoc Praze, která povstala proti německé okupaci. Řada bojovníků ROA zde zahynula. Řeporyjský starosta Pavel Novotný proto navrhnul, aby tato pražská místní část vybudovala pomník na jejich památku.

Na serveru Novinky byly otištěny 1. prosince názory tří českých historiků na spor, týkající se květnových událostí roku 1945 v Praze a jejich širšího pozadí (https://www.novinky.cz/historie/clanek/pomnik-rozporuplnym-vlasovcum-ani-historici-nejsou-zajedno-40305354). Protože z odpovědí dotázaných byly otištěny jen úryvky jejich názorů, zveřejnujeme plný text odpovědí Davida Svobody (Ústav pro studium totalitních režimů), a to s jeho souhlasem.

(boz)

Co o tomto řeporyjském záměru /postavit pomník padlým vlasovcům – pozn. red./ soudíte?

Je malou kapitolou velké války, kterou vede Putinovo Rusko se Západem. A historie je jednou ze zbraní, po níž Moskva už od sovětských dob sahá. Ta řeporyjská iniciativa má na můj vkus až příliš pouťové rysy, což souvisí s výstředním naturelem pana Novotného. To nic nemění na tom, že ze strany té obce jde o počínání naprosto legitimní a eticky ospravedlnitelné. Zvlášť za situace, kdy nejvyšší reprezentace státu má ve zvyku reagovat na arogantní manýry Ruské federace jako carovo ponížené dvořanstvo. Pokud se politici chovají jako klauni, musejí se klauni chovat jako politici.

Je zjevné, že tu má jít o pokračování dramatu kolem Koněvova pomníku, na němž si Rusové testovali, kam až mohou zajít. Koněv Prahu neosvobodil, zatímco ti, kdo za ni prolévali krev, se těší důstojné připomínce zatím jen na místní "řeporyjské" úrovni ‒ nepočítáme-li památník zdobící hromadný hrob zmasakrovaných vlasovců na Olšanských hřbitovech. Kolem něj Rusové kupodivu žádné skandály nerozviřují. Dobře si asi spočítali, že by tím strhli pozornost na další ze svých zločinů na našem území. Přesto musím uzavřít, že z hlediska politiky paměti je tato kauza křiklavou marginálií, odvádějící pozornost například od škod, které tu páchají snahy relativizovat podstatu režimu vládnoucího před rokem 1990.

Jaká byla role vlasovců při osvobození Prahy? Může to „vykompenzovat" skutečnost, že předtím z těchto zajatců vznikla tzv. Ruská osvobozenecká armáda bojující na straně Německa?

Podíl vlasovců na osvobození Prahy je zásadní. Zasáhli jako jediná organizovaná vojenská síla na straně povstalců ve chvíli, kdy se nad povstalci s jejich chatrnou výzbrojí vznášela hrozba zničení. Svedli několik urputných bojů o strategická místa, jako kupříkladu ruzyňské letiště, a bránili včasnému propojení německých sil směřujících do města zvnějšku.

Nezapomínejme, že velení Rudé armády v předvečer pražského povstání poskytovalo Američanům, odhodlaným postupovat až k Vltavě, lživé údaje, jen aby uchránilo pro Stalina nárokovanou sféru vlivu. Povstaleckou Prahu tak mocenská hra sovětských „osvoboditelů" potenciálně odsuzovala k osudu Varšavy, zatímco vlasovci, tito „kolaboranti s Hitlerem", zachraňovali české životy.

vojáci ROA v PrazePtáte se na jejich spolupráci s Němci. Je třeba si uvědomit, že k bojovému nasazení Ruské osvobozenecké armády na východní frontě došlo až v samotném závěru války, za situace, kdy byly jakékoli zisky plynoucí ze spojenectví s Říší už pofidérní. Němci s generálem Andrejem Vlasovem a jeho lidmi nehráli rovnou hru a vzájemné vztahy byly poznamenány oboustrannými antipatiemi. Křest bojem byl ovšem zásadním prvkem ve Vlasovově uvažování. Šlo mu o to představit tím svou osvobozeneckou armádu světu jako samostatný subjekt a základnu budoucího protistalinského boje. Už během roku 1944 proto v tomto prostředí zaznamenáváme heslo "Proti Hitlerovi a Stalinovi", což měli vlasovci také napsáno na tancích směřujících v květnu 1945 ku Praze. Vlasovův fenomén tak přiblížil českému národu v malém obrovské dilema všech národů sovětského impéria, sevřených mezi dvě analogická zla – nacismus a sovětský komunismus. Vlasovova osvobozenecká iniciativa nicméně absurdně předpokládala, že Stalin bude poražen za pomoci obrozeného Německa, které dospěje k čestné dohodě s uzdraveným Ruskem.

A také sám fenomén Vlasov je nesmírně zajímavý z hlediska psychologického. Mladý Vlasov sloužil zprvu rudé moci jako likvidátor protibolševických povstání, v letech nejbrutálnějšího stalinského teroru byl dokonce členem vojenského tribunálu. Posléze v německém zajetí svůj obrat ovšem vysvětloval slovy, která tyto problematické stupně jeho kariéry opomíjela a od sovětského systému se zcela distancovala. Snad zraněný narcismus kdysi úspěšného muže?

Přesto je nutné vědět jedno: Byla to Moskva, kdo zradil tyto lidi, ne naopak. Stalin se sovětských válečných zajatců ostudně zřekl – byli pro něj míň než lidé. Tímto postojem nahrál Hitlerovi, pro nějž tito nebožáci představovali pro změnu podlidi a jako takoví byli vystaveni nacistické genocidě. Vlasovova propagandistická akce v době generálova německého zajetí naopak pomáhala mnoho těchto jedinců zachránit tím, že se s nimi počítalo jako s vojáky budoucí protisovětské armády.

Jak vlasovci dopadli (popravy, věznění, Sibiř…)? Jak se k nim stavěl norimberský tribunál ve srovnání s tím, jak přistupoval k nacistickým pohlavárům? (nynější argumenty ruského velvyslanectví: „V souladu s Chartou Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny Andreje Vlasova a jeho kompliců kvalifikovány jako účast na válečných zločinech spáchaných nacisty a zločinech proti lidskosti a napomáhání těmto zločinům.")

Sověti se snažili o Vlasovovu likvidaci již před osvobozením. Dějištěm likvidace nebo únosu některých Vlasovových důstojníků se stala v květnových dnech například Příbram. Vlasov, jak známo, byl Američany vydán, a v srpnu 1946 v Moskvě oběšen se svými pěti nejbližšími spolupracovníky. Za zmínku tu stojí jméno Sergeje Buňačenka – muže, který v předvečer pražského povstání Vlasova přesvědčil o nutnosti vystoupení proti Němcům. Soudní proces, který tomu předcházel, byl tajný a vedený po stalinsku, což vrhá podivné světlo na sebejistotu, s níž se dnes ruská strana ohání Norimberkem.

Jde tu o stejnou lež, jakou se kremelská propaganda snaží očernit ukrajinské nacionalisty, rovněž údajně odsouzené norimberským tribunálem. Dodejme ještě, že podrobnosti o procesu s Vlasovem byly v SSSR utajovány až do roku 1973. Stovky Vlasovových vojáků byly jinak masakrovány přímo na našem území, desetitisíce pohltila sovětská kárná soustava. Nejlehčím trestem bylo mnohaleté vyhnanství. Byl i zlomek těch, kterým se podařilo vyváznout a usadit se na Západě například výměnou za spolupráci s americkými zpravodajci.

Jaké bylo jejich postavení po válce? Jak se k nim po válce stavěli Spojenci?

Nikoli Norimberk, ale Jalta byla místem, kde se mimosoudně rozhodlo o vlasovcích – a také o osudu dvou milionů zajatců, odvlečenců a sovětských emigrantů, v tomto případě již dávno občanů západních zemí. Jde o jednu z nejostudnějších kapitol v dějinách západních demokracií, které v rozporu s platnými právními normami Stalinovi předhodily uprchlíky před sovětským systémem: ženy, děti, vlastní občany ruského, ukrajinského a jiného původu.

Ačkoli Sověti porušili vše, co se v Jaltě dohodlo, západní spojenci se jejího nelidského ustanovení drželi svědomitě i přesto, že před jejich zraky páchali tito zoufalci sebevraždy nebo byli v mnoha případech na místě masakrováni Sověty. Jsem názoru, že historie nás má nejen varovat před chybami budoucnosti, ale vybavit nás také soucitem s lidmi čelícími neřešitelným dilematům. A osud vlasovců je jedním z tisíců takových případů.

Rubriky