Československo-sovětská smlouva z roku 1943 po 70 letech

Jan Němeček a kol.: Československo-sovětská smlouva 1943

Osm českých historiků se spolu s jednou odbornicí slovenskou pokusilo o nový, pokud možno všestranný rozbor okolností kolem uzavření osudové smlouvy. Její vznik a znění výrazně poznamenaly v dalších letech a desetiletích osudy československého státu.

Skutečnost, že Ukrajina se v kontextu „velké politiky“ 20. století většinou ztrácí, platí i v případě příběhu této smlouvy. Její platnost byla v r. 1963 ne zcela obvyklým způsobem prodloužena a na počátku normalizace, na jaře r. 1970, byla podepsána mezi oběma státy smlouva nová, která měla Československo k SSSR ještě více připoutat. Přesto najdeme v příběhu původního dokumentu několik „ukrajinských stop“, na které sborník upozorňuje.

Přesně jde o podíl představitele sovětského režimu v Ukrajině, dramatika Oleksandra Kornijčuka, nedlouho předtím jmenovaného jedním z náměstků sovětského ministra zahraničí Molotova,  na přípravě textu smlouvy. Kornijčuk, který se stal na sklonku r. 1943 průvodcem prezidenta Beneše na značné části jeho nesnadné cesty do Moskvy a zpět, byl v r. 1944 nakrátko prvním správcem formálně obnoveného, spíše operetního ukrajinského ministerstva zahraničních věcí.

Ukrajina jako reálný státně-politický celek nebyla v r. 1943 vůbec ve hře, ač o Ukrajincích se v rámci procesu vzniku a podepisování smlouvy občas mluvilo (srv. s. 37). Příprava smlouvy se přitom Ukrajiny a Ukrajinců týkala. Na pořadu dne byl vznik nové československo-sovětské hranice, která měla podle představ československého exilu vést po části hřebene Karpat. Dělila by tak část západního území dnešní Ukrajiny na díl sovětský a československý. Nakonec vše dopadlo v souvislosti s „odčeskoslovenštěním“ Podkarpatské Rusi jinak a československo-sovětská hranice nevedla ve směru západ – východ. Směřovala naopak od severu k jihu v daleko kratším rozsahu, na jejím zásadním významu to však nic nezměnilo.    

Ve sborníku se tedy  musela objevit i problematika Podkarpatské Rusi či Zakarpatské Ukrajiny. Příslušnost tohoto regionu k Československu měla být s počátkem jeho osvobozování obnovena. Nejvíce o této věci hovoří studie Davida Hubeného. Jak je patrné, jednalo se o území, s nímž si nikdo z exilových představitelů příliš nevěděl rady. Na jedné schůzi ministerských úředníků londýnské exilové vlády zazněla dokonce slova: „Mluvíme o Podkarpatské Rusi, ale ničeho o ní nevíme“ (s. 111). V této souvislosti působí rozpačitě nejen postoj prezidenta Beneše, ale i konkrétní politika československé vládní mise vyslané koncem října 1944 do východní části Podkarpatska, už osvobozené / obsazené Rudou armádou. Zmiňme ještě, že pro obyvatele tohoto území je ve sborníku používáno jak označování Rusíni (s. 14), tak Ukrajinci (v článku Jiřího Friedla na s. 68).    

Všechny uvedené drobnosti tedy v nevelkém rozsahu doplňují naše znalosti o složité historii často jen málo viditelných česko-ukrajinských vztahů a ukazují potřebu dalšího zkoumání jejich vývoje.

Němeček, J. a kol. (2014): Československo-sovětská smlouva 1943, Praha, HÚ AV ČR, 2014, Stran 209 (3). /ISBN 978-80-7286-237-5/

(boz)