Ukrajinou od západu na jih, část 2: Vyrážíme na „západ“

V 11 hodin jsme vyrazily z domu směr východ. V Hradci Králové jsme čekaly na autobusovém nádraží. Na Ukrajinu odjížděly tři autobusy, žádný z nich ale nebyl náš. Najednou k nám přijela česká cizinecká policie.

MukačevoRezolutně chtěli vidět pasy a povolení k pobytu. Pobaveně jsme vytáhly své české pasy. Okamžitě přišel také zaměstnanec nádraží a zamračeně protestoval, že tady policie nesmí stát, protože brzy přijede autobus na Ukrajinu. Jeden policista nastoupil do auta a vyklidil pozici. Ani suverénní policistka se již tak sebejistě netvářila. O tom, že si nás policie vyhlédla jako podezřelé, jsme ihned informovaly své přátele na Facebooku. Měli z toho velikánskou legraci.

Autobus měl 30 minut zpoždění. Bylo to poprvé při všech cestách na Ukrajinu. Někdy se snad vyjíždělo i dříve. Byly jsme, jako téměř vždy, jediní Češi v autobuse. Autobus byl poloprázdný, ale ztrácel rychlost do kopců. Řidiči se na několikrát pokoušeli opravovat chlazení. Za Olomoucí jsme byli nuceni přestoupit do nového autobusu. Ve 2:30 jsme byli na polských hranicích, čekalo se dvě a půl hodiny. Zde proběhlo vše bez problémů, zpět to bývá ale horor. V autobuse jsme se celkem prospaly, pořídily jsme si masky na oči na spaní, vespod je černá látka, nahoře krásné barevné otevřené oči. Pobaveně nás pozorovala paní, která s námi vystupovala v Truskavci a velice ochotně nám nabízela pomoc s dopravou do ubytování.

Truskavec a Drohobyč

Do Truskavce jsme přijely v osm hodin ráno. Sháněly jsme odvoz do ubytování. Ochotný Ukrajinec nám domluvil levný taxík za 20 UAH[1] (asi 18 Kč). Bydlely jsme v krásném malém domečku.  Otevřela nám příjemná paní, která byla Běloruska a byla zde také jako host. Vzali nás s manželem k pramenům, kde se popíjel ranní příděl minerální vody. Jediný problém na ubytování byla netekoucí voda. V celé čtvrti byl prasklý vodovod, ten ale rychle do druhého dne opravili.

Truskavec je lázeňské městečko proslulé svou minerální vodou se zápachem po naftě. Město se nachází 100 km na jih od Lvova. Jde o velmi malebné lázeňské městečko v podhůří Karpat. Ve znaku má husu. Prameny netečou stále, ale budova s prameny je otevřena několikrát denně. Voda se do pítek dávkuje pomocí tlačítek (100 ml, 150 ml, 200 ml). Voda tedy neteče pořád naprázdno. Nejznámější „Naftusju“ je nutné vypít do dvou hodin po natočení, pak ztrácí účinky, díky svému organickému původu. Chuť je lepší než její zápach. Kromě Naftusji tu tečou dvě slané vody: Maria a Sofia a v lese je ještě glycerinový pramen Juzja, který se aplikuje na pleť a má omlazující účinky. Lázně fungují od 19. století. Truskavec má 30 000 obyvatel a měsíčně sem zamíří 13 000 návštěvníků. Kromě vod se zde používá při léčbě „horský vosk“ – ozokerit. Ten obsahuje stejně jako Naftusja ropné složky a používá se pro prohřívání bolavých částí těla.

V Truskavci jsme zažily nepříjemnou situaci. Ráno druhý den pobytu, se mi porouchal mobil. Představa, že budeme bez map a bez schopnosti snadno komunikovat s lidmi, se kterými se mám setkat, byla děsivá. Už delší dobu mi nešlo spouštěcí tlačítko, ale v Praze mi v jedné opravně řekli, že to „nejde“ opravit, v druhé za opravu chtěli 3 000 korun. Prý by se musela měnit celá základní deska. V Truskavci jsem opravu nakonec pořídila za 250 hřiven a mobil mi ochotně opravili během jednoho dne. Na Ukrajině je v každém městečku hodně opraven telefonů a zdá se, že jsou šikovní.

Po Truskavci, ale i jiných ukrajinských městech se potuluje mnoho toulavých psů. Jsou velice hodní, pospávají si na veřejném prostranství a lidi si jich příliš nevšímají. Psi podobně ignorují lidi. Někteří psi mají v uchu „náušnici“. Znamená to, že jsou očkovaní a evidovaní. V jedné pouliční kavárničce jsem viděla kasičku, do níž vybírali na pejsky. Pejsci poznali, že jsme dobří lidé a často s nás doprovázeli při našich procházkách po městech. Jednou na nás pejsek čekal před kostelem, až si ho prohlédneme, pak s námi pokračoval v procházce.

Večer jsme poseděli s Bělorusy v altánku u našeho hostelu. Domlouvali jsme se rusky, česky, bělorusky, ukrajinsky. Vše je podobné se spoustou společných slov. Probrali jsme i politickou situaci. Paní nám řekla, že my můžeme svobodně protestovat, ale oni ne. Mají spoustu problémů. Třeba víza, ta jim hodně vadí, protože za ně musí platit. Když chtějí někam cestovat, je problém se žádostí. Ukázaly jsme jim českou raritu – Čapí hnízdo, která zaujme každého cizince. Všichni se vyptávají, na co to je dobré, a Čapáku se smějí. Ukázaly jsme také Moniku Babišovou, paní shrnula, že je to "Barbie". Bělorusové mají dobré čokolády, které jsme dostaly jako zákusek. Vysvětlovaly jsme jim, že v češtině znamená truskavec název byliny – nakonec jsme truskavec na zahrádce našly, ale rusky a bělorusky se to prý řekne jinak[2]. O původu jména lázní Truskavec se vedou spory – může být pojmenován podle polského názvu jahody, podle soli anebo to může být odvozenina ruského jména.

Po dvoudenní návštěvě Truskavce jsme zamířily do nedalekého Drohobyče. Ve městě jsme navštívily typickou ukrajinskou tržnici, kde koupíte vše od ovoce po potřeby pro domácnost. My jsme si daly jen ovoce na svačinu a také kvas, který si na Ukrajině vždy velmi užíváme. Navštívily jsme rovněž synagogu s výstavou o historii města a místní židovské komunity. Drohobyč bylo v minulosti bohaté město – v oblasti se těžila ropa a byly zde ropné rafinerie. Některé z nich fungují dodnes.

Průvodce v synagoze nám sdělil, že sice rusky mluvit umí, ale nechce. Tak jsme si musely vystačit s popisky u výstavy v angličtině a ukrajinštině, neboť hebrejsky neumíme. V Drohobyči se nachází i nádherný dřevěný kostel sv. Jury, který je památkou UNESCO. V současnosti jej pomáhají opravovat Američané. Byla tam velice milá průvodkyně, řekly jsme jí, že propagujeme turismus na Ukrajině a děláme pro Ukrajinu humanitární pomoc.

Večer jsme z Drohobyče odjížděli vlakem směrem na Kyjev. Jelo se dlouho, nejprve na západ, a ze Lvova pak na východ. Kolem trati rostly vysoké žluté květiny, které se nám nepodařilo identifikovat. Měly jsme lístky do lehátkového vozu, našeho nejoblíbenějšího způsobu dopravy. Jízdenky si kupujeme vždy na lehátka nad sebou, abychom se nemusely s nikým handrkovat o sedadla a nikdo nás v noci nebudil, když vystupuje a chce si vyndat zavazadlo zpod spodního lůžka. Do Kyjeva jsme dojeli včas. Ostatně s ukrajinskými dráhami máme zkušenost, že jezdí přesně.

Mukačevo

Poté, co jsme udělaly okruh po Ukrajině, jsme se opět vrátily do Lvovské oblasti, tentokrát do Mukačeva. Karpaty nás uvítaly krásným východem slunce a válející se mlhou. Vlak přijel v 8:20. Měl mimořádné zpoždění 15 minut. Za spoustu let, co cestuji po Ukrajině, jsem zažila zpoždění jen dvakrát a vždy jen nepatrné, vzhledem k tomu, na jaké vzdálenosti se cestuje. Známá, aktivistka Káťa, nás už čekala na peroně a její muž nás odvezl autem k nim domů. Bydlí na kraji města v domku s krásnou zahradou. Branka vzadu rozevírá výhled na říčku Latorica. Pro nás byla připravena bohatá snídaně. Nechybělo proslavené ukrajinské salo[3], kváskový domácí chléb, domácí vajíčka a něco z rynku od soukromníků. Lidé si hodně pěstují ovoce a zeleninu sami. Zkoumaly jsme dva druhy borůvek. Jedny jsou ojíněné jako u nás, jiné jsou přímo černé. Jedny jsou sladší. Byly natrhané v nedalekých Karpatech. Ochutnaly jsme i hruškovici s hruškou v lahvi. Sprcha tentokrát fungovala i s vodou. Asi jsme své problémy už vybraly.

Šly jsme se podívat po okolí. Navštívily jsme řeckokatolický kostel, kam chodí naše průvodkyně. Zde se i vdávala. Kostel byl zavřený, ale ujala se nás velice ochotná paní, která zde uklízela. Kostel otevřela a provedla nás i s velkým výkladem. Lidé jsou zde všude velice příjemní a ochotní.   

Pak jsme vyrazily opět za krásami Mukačeva. Už zmíněnou brankou na zahradě jsme vyrazily nádhernou cestou podél říčky, kde na kopci je pravoslavný Monastýr (klášter) sv. Mikuláše. Žijí zde „monašky“[4]. Spousta z nich jsou mladé dívky. Prý nyní mnoho mladých nevidí perspektivu, proto vstupují do kláštera. Naše průvodkyně Káťa zde potkala jeptišku, která byla spolužačkou její dcery. Chvíli spolu rozmlouvaly. Pak mladinká jeptiška opět usedla v monastýru a pokračovala v pletení věnečku. Připravovala se veliká výzdoba na zelený svátek. Mnoho jeptišek venku kolem monastýru uklízelo. Monastýr vlastní ruská pravoslavná církev, která se nedávno odloučila od ukrajinské. Potkali jsme církevního představitele kláštera. Káťa nás představila, že jsme přijely z Prahy a několik let děláme charitu pro Ukrajinu. Ale poprvé za svůj pobyt jsme se nesetkaly s žádným zájmem, muž se hned s Káťou krátce rozloučil a rychle šel pryč. Prostě ruská pravoslavná církev na území Ukrajiny… Už jsme se setkaly s mnoha názory, že ruská pravoslavná církev bude na Ukrajině, a zvláště na Donbase, velikánský problém.

Následovalo překvapení. Jeli jsme kamsi na návštěvu. Uvítal nás umělecký kovář, jeho žena a syn.  Prohlédly jsme si poslední zakázku – Eiffelovku velkou 2,60 m, rám na zrcadla, kytaru nebo velikonoční vejce. Na náměstí v Mukačevu je od tohoto kováře instalovaná ozdobná kovová poštovní schránka. „Kovka“ si dělá zcela sám všechny nákresy i celou technickou realizaci. Na Ukrajině je spousta kovových soch v parcích, kovaných mříží a mnoho velikých kovaných vrat. Kovářova žena nám ukázala své krásné vitráže. Setkání bylo velice srdečné.

Ve městě jsme potkaly několik aktivistek, které nám byly srdečně představeny. Navštívili jsme i aktivistky na radnici. Poseděly jsme s nimi na kafíčku uprostřed náměstí, a pak jsme zamířily samozřejmě prozkoumat místní tržnici. Naše fotografování se octlo brzy na stránkách Narodna rada Mukačeva. Od aktivistů jsme dostali pozvání na rodinný oběd. Hodovali jsme na žebírkách, klobáskách a kaši se smetanou. K pití byl „kompot[5]“ – maliny s černým rybízem, jako zákusek sladké kostky obalované kokosem, meloun, zeleninový salát, likér a višně. Téměř všechno z vlastní zahrádky. Debatovalo se o naší družbě, pražští aktivisté s mukačevskými, o mukačevských sbírkách pro nemocné děti a pro onkologii. Jeden malý pacient bude léčen buď v Americe nebo Římě. Nyní se připravuje charitativní koncert.

Hostitele jsme pak překvapily prosbou o prohlídku jejich zahrady. Pěstují zde mnoho ovoce, zeleniny, byliny či květiny. Pro nás byly zajímavé baklažány, vinná réva a melouny a to, jak zalévat tak velkou plochu a co slimáci. Ti se sbírají ve velkém a likvidují úspěšněji než na naší zahrádce. Dcera hostitelů se ujala výborného vedení konverzace v angličtině a mladá generace tak překlenula místa, kde jsme se ukrajinštinou nedokázaly přesně domluvit.

Pak jsme se vydaly zpátky je Kátě, na další jídlo a mazlení s její kočičkou. K večeru jsme vyrazily na předodjezdovou procházku po městě, kde jsme potkaly další Kátiny známé – aktivisty.

Nakonec bohužel nastal čas na odjezd domů. Z Mukačeva jsme odjížděly v devět hodin večer autobusem. Na hranicích se Slovenskem jsme strávily tři hodiny, včetně probírky zavazadel. Bylo zaznamenáno, že vezeme víno. Dlouhé a otravné čekání na hranicích a ponižující kontroly jsou jediným negativem cest po Ukrajině. Ale zpětně na ně vzpomínáme s humorem a rozhodně se nedáme odradit od dalšího poznávání krás Ukrajiny.

Soňa a Vlasta Pospíšilovy

Pozn.: Galerie níže pojme pouze 50 obrázků, všech 141 obrázků je k dispozici na facebookové stránce Soni Pospíšilové.


[1] UAH, ukrajinská hřivna (ukrajinsky „hryvna“), ukrajinská měna. Pozn. red.

[2] Truskavec, česky také rdesno, se ukrajinsky řekne „sporyš“ nebo také „hirčak“. Pozn. red.

[3] salo – solený špek (slanina)

[4] Jeptišky, pozn. red.

[5] Ukrajinský kompot tvoří nejrůznější vařené ovoce. Připravuje se obvykle čerstvý, tj. nezavařuje se. Má vysoký podíl tekutiny, šťávy vyvařené z ovoce, a slouží především jako nápoj.

Rubriky