Před 50 lety (L): Nakolik a jak se cestovalo na Ukrajinu

V jedné ze závěrečných částí „osmašedesátnického“ cyklu přichází na řadu otázka, do jaké míry mohli tehdy Češi bezprostředně poznávat Ukrajinu. V úvahu přicházela samozřejmě hlavně turistika. Dnes není snadné zjistit, kdo a proč vycestoval z českých zemí na Ukrajinu právě v roce 1968. V tehdejším tisku i v memoárové literatuře však nacházíme určité množství zpráv o cestování tímto směrem.

O formách putování Čechů na Ukrajinu a jeho výsledcích v 19. a 20. století by se dala napsat celá knížka: svědectví je k dispozici poměrně dost. Zvláště po roce 1945 se stal Sovětský svaz, do kterého byla Ukrajina začleněna, výrazně propagovaným cílem české zahraniční turistiky. Cestování k „přátelům nejvěrnějším“ zůstalo však i nadále poměrně nesnadnou záležitostí.

Paradoxně jednodušší než cesty do SSSR bylo poznávání bližších zemí tzv. socialistického tábora. Jezdit za poznáním do kapitalistického světa také nebylo před polovinou šedesátých let nijak snadné. Když se pak situace začala poněkud měnit, upřela se pozornost českých zájemců o zahraniční turistiku v rostoucí míře na západní svět včetně Jugoslávie. Určité uvolnění možností cestovat na Západ bylo jedním z klíčových znaků změny domácí atmosféry kolem roku 1968.

Zájem o výjezdy do SSSR začal v souvislosti s celkovým vývojem nálad v Československu ustupovat do pozadí, úplně však nezanikl. Mohlo se jednat o cestování do největších sovětských měst, mezi která patřil i Kyjev, nebo o jižnější, mořskou trasu, směřující přes Odesu na Krym a do východního Černomoří. Přibývalo také pokusů dostat se do vzdálenějších a méně dostupných částí sovětské veleříše – na Kavkaz, Sibiř a Dálný východ.

Kyjev - hotel Ukrajina
Kyjevský hotel Ukrajina

Turistika do SSSR měla několikerou podobu. Velmi specifickou, politizovanou formu představovaly tehdejší Vlaky družby pro vybrané pracovníky určitých oborů, vhodné ke družení. Častější byly asi výjezdy úřední, pracovní a studijní povahy, které mohly souviset i s nabídkou českých a slovenských zpěváků a hudebních těles. Na Ukrajinu a do jiných části SSSR vyjela v roce 1968 například Eva Pilarová, ale těsně před srpnem také soubor Traditional Jazz Studio, doplněný o zpěváky Naďu Urbánkovou a Josefa Zímu. Srpnové události je zastihly v Leningradu a také oni měli s návratem domů problémy.

Pracovní podobu měly i novinářské zájezdy, ať už čeští žurnalisté směřovali na Ukrajinu z Prahy, nebo i z Moskvy jako tamní stálí korespondenti. Řadu jejich svědectví tiskl tehdejší český tisk. Uvést lze např. dosti zprofanovaný týdeník Svět sovětů – i ten se tehdy snažil „obrodit“ a po srpnu se raději přejmenoval na relativně únosnější Svět socialismu. Mnoha autorům oněch textů, ať byly jakékoli, pak za normalizace neotiskli už ani řádku.

Veřejnost byla zásobována svědectvími o Ukrajině nejen Světem socialismu, ale i jinými novinami a časopisy, třeba samotným Rudým právem. Často se v příslušných materiálech objevuje motiv diskusí českých novinářů s představiteli různých skupin obyvatel. Čeští novináři se snažili vysvětlit při této příležitosti, co se v Československu opravdu děje a vyvrátit názory sovětských propagandistů.

Poněkud soukromější podobu cestování do SSSR nabízely skupinové zájezdy. Ty byly organizovány tehdejšími nepříliš početnými turistickými kancelářemi, např. Čedokem nebo Cestovní kanceláří mládeže. Je zajímavé, že většina nabízených tras začínala nebo končila v Kyjevě a zčásti procházela i některými dalšími regiony Ukrajiny. Možnost navštívení konkrétních měst a míst byla limitována vstřícností sovětské strany.

Letadlem se tehdy běžně ještě necestovalo, převažovaly určitě pomalejší, ale po svém zajímavé cesty vlakem. Autobusová doprava mezi Československem a SSSR tehdy ještě nebyla pěstována kromě linky směřující z východního Slovenska do Užhorodu. Také soukromá autoturistika tímto směrem byla v plenkách, zejména s ohledem na to, jak slabě byla rozvinuta silniční síť v Sovětském svazu. Za této situace poznávala největší část zájemců Ukrajinu aspoň do jisté míry z vlaku, protože přes tuto svazovou republiku se jezdilo i do jiných částí SSSR. Trasa vedla vždy přes Mukačevo, Lvov a Kyjev a Ukrajina v takovýchto případech zůstávala jen jakousi předběžnou štafáží všeho, co následovalo.

Průjezd částí Zakarpatské oblasti přitom vyvolával i zájem o tuto část Ukrajiny, motivovaný téměř vždy vědomím o územní příslušnosti někdejší Podkarpatské Rusi k první československé republice. Uskutečnit cestu jen do tohoto turisticky vděčného regionu a volně po něm putovat bylo však nesnadnou záležitostí. Sovětské orgány jistě netoužily po žádném „vzpomínkovém propojování“ turistů a domácích obyvatel. Chtěly mít zároveň nejen zde, ale kdekoli ve své zemi, přehled o tom, kam kdo z cizinců směřuje a s kým se stýká. Tyto procesy se úřady snažily z pochopitelných důvodů mít pod kontrolou.

Výjezd do Sovětského svazu ať už pod křídly turistické agentury, či soukromý, neznamenal přitom možnost zcela svobodného cestování. Návštěvník, zejména pokud byl autoturistou, se musel držet stanovené trasy nebo se zdržovat v místě, do kterého byl pozván. Vše, co bylo podniknuto navíc, znamenalo určité osobní riziko.

Nelze zapomínat na to, že možnost soukromé či rodinné cesty do SSSR byla podmíněna získáním úředního souhlasu na základě písemného pozvání. Jako chlapec jsem v letech 1967 a 1968 nepoznal jednotlivé etapy a podrobnosti této jistě zdlouhavé a nemilé procedury. Právě ona nepochybně snižovala počet zájemců o podobnou cestu nebo je od ní přímo odrazovala.

Jen na okraj v této souvislosti poznamenávám, že ještě složitější byla možnost výjezdu sovětských Ukrajinců do Československa. Na jaře roku 1968 se jich sice u nás objevilo více než jindy, jednalo se ale převážně o aktivní účastníky tehdejších Dnů ukrajinské kultury, pořádaných v obou hlavních částech republiky. Šance jiných zájemců z Ukrajiny (jistě jich bylo dost) byly poměrně malé.

symboly Sovětského svazuNení tedy nesnadné dojít k závěru, že „přátelství na věčné časy“ nebylo spojeno s hlubší měrou vzájemného poznávání – o ně neměli sovětští vládci velký zájem. Podívejme se však nyní na konkrétnější záležitosti. O cesty do SSSR, tedy i na Ukrajinu, měli zájem hlavně lidé dvojího typu – jednak ti, kteří tam měli příbuzné a chtěli s nimi udržet vztahy, a dále ti, kteří chtěli za každou cenu poznat, jak opravdu vypadá země, postavená do pozice stále vychvalovaného a obdivovaného „našeho vzoru“. Šlo o to zjistit, jak se v SSSR reálně žije a přes všechna omezení bylo možno základní obrázek si vytvořit.

Nedostatek povolených tras a stereotypnost zájezdů do SSSR, nabízených cestovními kancelářemi, vyvolávaly snahu o změnu. Objevovaly se návrhy na rozšíření škály cestovních možností. Např. v odbojářském časopise Hlas revoluce bylo počátkem roku 1968 navrhováno, že by se mohly konat zájezdy na místa ve východní a střední Ukrajině, kde bojovaly v roce 1943 a na počátku roku následujícího československé jednotky, vytvořené v SSSR. Kromě Kyjeva, kam bylo možno se dostat snáze, se jednalo o provinční lokality, např. Sokolovo, Bílou Cerkev a Žaškiv.

Takových požadavků bylo vyslovováno více. Právě s tím jistě souvisela zpráva v červencovém čísle časopisu Turista z roku 1968, formulovaná jako otázka v podobě „Nové trasy v Sovětském svazu?“. Dovídáme se, že dvoučlenná československá delegace se koncem května snažila dohodnout v Moskvě a Tbilisi se sovětskou organizací VCSPS schválení nových poznávacích tras po Sovětském svazu „do oblastí dosud málo známých a především do hor“.

Kromě jiného bylo tehdy, prý s nadějí na úspěch, vedeno i jednání o možnostech putování po Zakarpatské oblasti, které by se mohlo uskutečnit v roce 1970 v rámci plánovaného pochodu celým Karpatským obloukem. Vše bylo politicky zaštítěno chystanou IV. československou spartakiádou, ba i stoletým výročím Leninova narození. Jak je patrné, i v roce Pražského jara bylo nutno vykonávat před sovětskou stranou nezbytné úlitby.

Naděje v to, že některé z navrhovaných tras umožní sovětští partneři československým turistům navštívit, však byly předčasné a časopis Turista se k tomuto tématu už nevrátil. Přišla srpnová okupace. Během ní uvízlo v SSSR včetně Ukrajiny nemálo českých turistů – podobnou informaci máme např. o Odese. Tehdejší turisté se stali z vůle sovětských předáků minimálně na týden rukojmími nově vzniklé situace a lze si představit, že se nemohli cítit nijak dobře. Z Jugoslávie se v oněch dnech dalo snadno odejít do Itálie a dále na Západ, v SSSR se muselo s napětím a obavami čekat na možnost návratu domů.

Nový stav věcí, který výrazně zhoršil vztah Čechů a Slováků k SSSR, vzal většině potenciálních zájemců chuť usilovat o cestování zrovna do země vnímané jako okupant – tehdy by to ostatně bylo považováno za projev kolaborace. Velká část zájemců o cestování využila v roce 1969 poslední možnost vyjet na Západ, než „spadla závora“, a mnoho jich na Západě zůstalo.

Do Sovětského svazu a často i na Ukrajinu jezdili v roce 1969 převážně ti, kdo se z přesvědčení či prospěchářství vydali cestou podpory tzv. normalizace – členové ustavovaného Leninského svazu mladých, někteří účastníci Dnů československé kultury v Ukrajině nebo raně normalizátorští novináři. Čekat od těchto lidí objektivní svědectví by však bylo krajně pošetilé…

Závěrem je možno říci, že vše, co bylo tehdy o Ukrajině v českém tisku napsáno Čechy, kteří Ukrajinu navštívili, bude třeba v zájmu hlubšího poznání analyzovat. Tady se už ale dostáváme za hranice možností tohoto improvizovaného cyklu.

(boz)

Štítky

Rubriky