Nezachytitelný hlas ptáka zpod Karpat ve filmu Antonia Lukiče

Pražský Festival ukrajinského filmu letos vyvrcholil uvedením filmu Mé tiché myšlenky. Tato novinka, natočená užhorodsko-kyjevským režisérem Antonim Lukičem, nás po většinu času zavádí do různých reálných (ale i nereálných) míst Zakarpatské oblasti od Užhorodu směrem na východ. Celý snímek sice začíná i končí v Kyjevě, jinak je ale opravdu filmem zakarpatským.

A. Lukič Moji dumky tychiDějem nás provádějí dvě výrazné hlavní postavy. Freelancer a zvukař Vadym Rott je zjevně režisérovým vrstevníkem a také jistě, i když možná ne vždy, tlumočí jeho myšlenky a názory. Je to poněkud pomalý, ale vnitřně poctivý a přemýšlivý, více než dvojmetrový kolohnát. Při realizaci zvukařského zadání ho doprovází jeho osobně nepříliš šťastná, mírně hysterická matka, která Vadymovi práci nijak neulehčuje. V obou případech jsme svědky velmi výrazného hereckého výkonu, o který se postaral Anton Lidahovskyj a Irma Vitovska.

Problém jejich vztahu spočívá v tom, že matka chce syna stále ještě vychovávat a nedělá to dvakrát šťastně, zatímco on by ji rád učil racionálnímu způsobu života, ale ani to se příliš nedaří. Oba jsou osobnostmi, jejichž profil se může jen stěží výrazně změnit. Zároveň je spojuje sen o útěku mimo ukrajinskou realitu. Matka hledá partnera (tu mladšího, tu zase staršího) zprvu v Itálii a pak v Belgii – podobných zastavení však může být v budoucnu více. Syn sní o tom, že by mohl získat zaměstnání i zajištění v Kanadě.

Peripetie složitého a těžko řešitelného vztahu matky a syna jsou jedním z věčných filmových, ale i literárních témat – mně se vybavila vzpomínka na film Kiry Muratovy z druhé poloviny 60. let, nazvaný „Dlouhé loučení“. Zdá se mi, že přes všechny rozdíly lze najít určitou souzvučnost snímků, vzdálených od sebe dobou vzniku přes půl století.

Už jsem zmínil, že děj filmu je spjat se Zakarpatskou oblastí, kam hlavní hrdina přijíždí zaznamenat na objednávku z prostředí kanadské ukrajinské diaspory hlasy tuzemských i importovaných, místem pobytu však ukrajinských savců a ptáků. Plní tento úkol zodpovědně a úspěšně do chvíle, kdy má zaznamenat hlas specifického typu divoké kachny neboli kryžně, musí to být ovšem kryžeň rachovského typu.

V diskusi, následující po filmu, ujistil režisér diváky, že žádný takový představitel ptačí říše neexistuje – Vadymovo hledání tedy nedává žádný smysl. Stejně tak ovšem neexistuje na hranici rachovského okresu s Rumunskem žádné jezero Čendeš. To je ve filmu zahrnuto do jakési „absolutní přírodní rezervace“ (v ukrajinštině: absoljutno zapovitna terytorija). Takový termín je však užíván v ukrajinském prostředí jen zcela výjimečně, např. ve vztahu ke světové známé rezervaci Askanija Nova. Režisér nicméně zapojil do děje i starodávnou ceduli, označující vstup do fiktivní rezervace u fiktivního jezera. Vidíme na ní dokonce starodávně působící sovětské symboly. Podobně byl do filmu začleněn zdánlivě autentický filmový týdeník z „anno dazumal“.

Lukič Moji dumkySoučástí Lukičovy hry však není jen hledání nenalezitelné divoké kachny čistě rachovského typu. Pohrál si na začátku i před závěrem snímku se symbolem zubu. V prvních sekvencích je mírně zmatený divák zatažen do jihomaďarských moháčských bažin. Stane se to v souvislosti s tragickou smrtí Ludvíka, či v tomto případě Lájoše Jagellonského. V první scéně rozmlouvá jakýsi potulný projdysvit v maďarsky vedeném rozhovoru se dvěma mnichy, jimž nabízí údajně Kristův (a tudíž zázraky konající) zub. V hlavním ději filmu sehraje roli naopak zub zcela nezázračný, který byl hlavnímu hrdinovi velmi draze vsazen do úst drzým zubařem a v závěru snímku vyražen policistou při nešetrně prováděné osobní prohlídce.

Nemalá část zápletky filmu Antonia Lukiče je tedy záměrnou, s potěšením vytvořenou a hravou mystifikací, což český divák možná pochopí jen zčásti. Ve filmu však spatříme také velmi mnoho míst, vztahů a situací více než reálných. Pohybujeme se stále na pomezí reality (leckdy výrazně humorné) a světa spíše snového.

Ona druhá, realističtější stránka filmu zachycuje v různých, často překvapivých epizodách řadu míst Zakarpatské oblasti i s jejich velmi rozmanitými lidskými typy. Pozornosti se dočkala kromě Užhorodu a Rachova také jménem většinou neoznačená místa na trase mezi nimi, např. přeplněné termální lázně, hotýlek Tвін Пікс (jeho jméno je samozřejmě psáno v azbuce) i řada farem, osídlených běžným i exotickým zvířectvem. Jeho zvukové projevy Vadym poctivě zaznamenává, i když nakonec není jisté, zda bude mít toto jeho usilování očekávaný výsledek.

Matka a syn - Lukič DumkyHledání rachovské divoké kachny, při kterém se Vadym málem utopil v bažině, totiž končí dosti obskurním vyšetřováním na policejní stanici. Mají ho totiž téměř za špiona, a přestože toto podezření padá, rýsuje se v závěru jako kompromisní řešení zabavení Vadymových přece jen podezřelých zvukových záznamů. To by ale znamenalo, že se hlavní hrdina do vysněné Kanady nepodívá. Na konci se Vadym musí spokojit drahou větrovkou, kterou mu matka poslala z Belgie. On ale dar obratem nechtěně poškodil při zapalování svíčky v kostele.

Film šťastně a neproblémově spojuje zakarpatskou a celoukrajinskou rovinu, které jsou obě režisérovi jako užhorodskému rodáku, jenž vystudoval v Kyjevě, blízké. Zná a s potěšením zobrazuje své „regionální pappenheimské“ a umí např. zachytit i některé projevy místní jazykové kultury. Jeho film je stejně tak regionálně zakarpatský, jako celoukrajinský. Zajímavé ovšem je, jak málo do děje pronikly vysloveně aktuální politické problémy – prokazuje to Vadymova vyhýbavá a bezobsažná odpověď na dotaz, co je v Kyjevě nového. Naopak výstižně zachytil režisér takové skutečnosti, jako je touha jít za štěstím do zahraničí, resp. touha těch venku „folklórně“ pěstovat ukrajinské momentky.

Poté, co zřejmě padá Vadymova cesta do Kanady, je mladý hrdina ponechán na ukrajinské půdě. Musí si tu nějak poradit a v životě se najít: hic Rhodus, hic salta! Maminka zkouší dost možná marné štěstí v Belgii, ale osud Ukrajiny leží právě v rukou Vadymovy generace.

S ohledem na to, jak mladým a málo zkušeným režisérem Lukič je, lze konstatovat, že celovečerní prvotina se mu vydařila. Do ukrajinské kinematografie vstoupila zajímavá a nadějně působící osobnost. Festival ukrajinského filmu byl uzavřen snímkem, ve kterém se současná Ukrajina prezentovala zajímavě ve své vnitřní nejistotě, bez nadměrných a falešných iluzí, ale s náznakem naděje, která vždycky umírá poslední.

(boz)

Rubriky