Léto na Ukrajině

Díky tomu, že jsem dostal pátý týden dovolené, i díky tomu, že mám vstřícné vedoucí, daří se mi zvyšovat frekvenci mých cest na Ukrajinu i prodlužovat pobyt v této krásné zemi. A tak se mi letošní léto podařilo strávit na Ukrajině čtyři týdny.

Nicméně už mě celkem omrzelo cestovat sám, takže jsem většinu z těch čtyř týdnů proflákal u kumiv, tedy kmotry a kmotra, v Mukačevu. Přesto jsem poznal nová místa a nové lidi, o nichž teď rád napíši.

Letní dovolená začala na pražském letišti neslavně. Jako obvykle jsem přijel o hodinu dříve, abych měl jistotu, že svůj let Praha – Vídeň – Lvov nezmeškám. Ve velkém batohu jsem měl spoustu místa, tak jsem do něj ve spěchu nacpal i příruční zavazadlo a odevzdal ho k odbavení. S časovou rezervou jsem se odebral na let do Vídně, abych se dozvěděl, že má zpoždění a že bych nestihl let Vídeň – Lvov. Nejlepší pro mě bylo počkat dvě hodiny na spoj Praha – Varšava – Lvov. Nic jiného mi stejně nezbývalo, takže jsem počkal. Ve Varšavě mě ovšem čekala další nepříjemnost, v ten den zdaleka ne poslední. I let z Varšavy měl totiž zpoždění. Nejdříve nebylo jasné kolik minut, později se ukázalo že dvě a půl hodiny. Ale nakonec jsem stejně seděl v letadle do Lvova a těšil se na přistání.

S úsměvem jsem prošel pasovou kontrolou a šel si k pásům pro batoh. Z pásu postupně zmizela zavazadla ostatních pasažérů, zato můj batoh se na pásu vůbec neobjevil. Jak se ukázalo, zmizel už na trase Praha – Varšava – Lvov. Začal jsem přemýšlet, co mi bude chybět nejvíce. Nakonec jsem usoudil, že největším problémem budou léky, na druhou stranu jsem si vzpomněl na slova kamaráda, že na Ukrajině se dá koupit vše. Zbylo mi jen to, co jsem měl v kapsách. Pas, peníze a telefon, nabíječka a sluchátka. Problém jsem šel řešit k hezké pohraničnici, která mi pomohla papíry ohledně ztraceného zavazadla vyplnit. Po zpoždění, které jsem nabral, se mi už nechtělo jet pět hodin nočním vlakem ze Lvova do Mukačeva, tak jsem se na noc pozval ke kamarádovi z vesnice nedaleko města Stryj[1].

Dovolená nakonec opravdu začala

Brzy ráno jsem odjel do Mukačeva a dovolená mi začala. Za dva dny mi navíc ze Lvova doručili až do domu můj zatoulaný batoh. Byl zcela v pořádku. O Mukačevu asi nic zajímavého napsat nemůžu. Jednak mám pocit, že toto město navštívil každý Čech, který byl na Ukrajině, a upřímně řečeno je to pro mě celkem nezajímavé město. Možná proto, že tam bývám často. Snad jen, že lahvový Bernard se dá koupit v supermarketu "Сільпо" v centru města. Musím však zmínit jeden tip, jak strávit odpoledne poblíž Mukačeva. Tedy máte-li k dispozici manhal (gril), auto, pivo a maso. Ale popořádku. Když jsme byli na trhu "Híd[2]", kmotra, řešila, zda koupit skládací manhal za šest set hřiven. Volali jsme kmotrovi, jestli je plech dostatečně silný a tak dále a tak dále. Nakonec jsem dilema vyřešil já a manhal prostě koupil jako dárek. Jak jsem později zjistil, vyřešil jsem problém několika partají z domu, protože už se dohodli, že manhal společně koupí, ale nikdo nedal potřebný impuls. Poté, co jsme před paneláčkem začali žaryt šašliky, přišli se zeptat první sousedi, kolik mají na manhal přispět. A když jsme manhal uklidili a zamkli do sklepa, přišli se starat další sousedi, kde že je manhal. Jak se říká: "Čert spolky zakládal, ale nemiloval." Takže manhal má jedny majitele, ale nakonec grilují všichni.

Ale zpátky k tomu odpoledni. Vyrazili jsme grilovat do lesoparku poblíž Mukačeva. Je tam pořádek, chatky pro případ přeháňky, ohniště a vedle chatek koš na odpadky. Auto je třeba nechat před branou do lesoparku, ale k chatkám to není daleko. V průběhu grilování se objevil správce a nabádal nás, abychom svinčík naházeli do koše. Nechtěli jsme mu přidělávat práci, do koše jsme nehodili nic a odnesli si vše včetně mých vajglů. Kromě grilování jsme za dobu mého pobytu stihli i jiné druhy obžerství. Klobásky, sýry, kaviár, dobré pečivo, dobrý koňak a mizerné pivo. Lhostejný jsem nezůstal ani k veřejné kočce, která si mě oblíbila ještě před tím, než jsem ji začal krmit whiskaskami. Krom toho jsem kazil místní děti, které si mě oblíbily poté, co jsem je začal krmit chipsy a lízátky. Ale nemohl jsem dát něco synovi kmotry a druhým ne. Asi po týdnu jsem se rozhodl, že je třeba posunout se o kousek dál, a začal jsem řešit kam. Moc jsem chtěl vidět Ivano-Frankivsk, Kolomyju a Kosmač. Ale dobrou kamarádku mám v Poltavě, a to rozhodlo o dalším cíli. Koupil jsem si letenku Lvov – Kyjev a jízdenku na InterCity Kyjev – Poltava.

Přes Kyjev na Poltavu

Než jsem všechno zařídil, stihl jsem pořádně nastydnout. Poprvé jsem zakusil, co to je nastydnout z klimatizace, když je na ulici třicet dva ve stínu. Rozhodně nic příjemného, a ani horko na ulici to nevyléčí. Doletěl jsem do Kyjeva s podezřením na zápal plic, rozedmu, akutní záchvat astmatu nebo nějaký podobný moribundus. Ke všemu mám jako silný kuřák nejlepší předpoklady. Ulicemi Kyjeva jsem se ploužil jako mrtvola. Nechtěl jsem ale kamarádovi kazit radost ze setkání a chtěl jsem ho pozvat na Plzeňské, jak jsme se dříve domluvili. Tak jsem se prostě držel na nohách. V hospodě, kde měli mít českou kuchyni, mě naštvali, protože Plzeňské sice měli, ale místo bramboráků nám uvařili deruny. Ne že by byly špatné, ale já chtěl českou kuchyni. Příště budu dělat bramboráky já.

Cestou domů mi kamarád koupil nějaké zázračné léky. Stály dvě stě hřiven. Při placení vyvstaly spory. Chtěl jsem mu ty peníze dát, ale on si je nechtěl vzít, protože jsem mu ve Lvově koupil knížky a pozval ho do hospody. Ale věděl jsem, kolik vydělává, tak jsem si prostě těch dvě stě hřiven nemohl nechat. Nakonec jsem to vyřešil. Ráno jsem mu dal pět set hřiven na potřeby raněných ve vojenské nemocnici, kde po práci slouží jako dobrovolník. Dal bych víc, ale v hotovosti jsem víc neměl.

Ráno jsem pokračoval vlakem do Poltavy. Kamarádka se mě už předem ptala, jestli by mi nevadilo, kdybychom šli do přírody. Ač mi bylo blbě jako psovi, samozřejmě jsem řekl, že ne, očekávaje romantickou procházku ve dvou. Na hodinu, maximálně na dvě. "Procházka" nebyla ani ve dvou, ani romantická, ani na dvě hodiny. Na nádraží mě kromě kamarádky čekal Land rover a veteráni z praporu Azov s rodinnými příslušníky. A jeli jsme do přírody. Když jsme dojeli k říčce, s překvapením jsem zjistil, že máme výbavu jako diverzní jednotka: kvalitní nafukovací člun, dvě sady neoprenu, harpunu, rybářské pruty, detektor kovů, asi tři mačety, sekeru, celtu, hamaku a další věci potřebné pro partyzánský boj. Zvláště mě zaujal neopren a pneumatická harpuna. Představte si, že byste si tohle vzali na Cidlinu nebo na Botič. Přijela by sanitka s klikou zvenku, hodili by na vás síť a strčili do vypolstrované místnosti. No a můj nový kamarád se s vážnou tváří oblékl do toho neoprenu, vzal si brýle, šnorchl, harpunu a na dvě hodiny zmizel. Vrátil se ověšený rybami. Ostatní kamarádi mezi tím dělali steaky, ale upražili je na podrážky. Pořád mi bylo zle, ale ač mě kamarádi přemlouvali, ať si lehnu na celtu a odpočinu si, pochopil jsem, že je potřeba abych zůstal na nohách a fotil. Kdo by to dělal, když ne já...

Druhý den jsme se věnovali procházkám po Poltavě. Navštívili jsme dům Kotljarevskoho. Ne že bych byl fanoušek literatury, ale mám rád staré chaty a chalupy. Mám pocit, že původního nábytku tam zbylo velmi málo, ale i tak tam bylo dost alespoň dobového inventáře. Zklamaný jsem rozhodně nebyl. Navíc se k mému překvapení ukázalo, že mladý průvodce má slušný přehled o české literatuře. Do městského muzea jsme to nestihli. To mě mrzelo, protože tam prý mají dobře zachovanou kostru mamuta. V jednom z parků jsme narazili na pamětní desku asi třiadvaceti bolševiků padlých v boji s "petljurivskými hordami". Celé město je prodchnuté ruskou historií. Vzhledem k bitvě, ve které Rusové porazili Švédy, jsou všude upomínky na Petra I. Strom, kde odpočíval, div že ne i na jeho zkamenělé lejno.

K obědu jsme měli výbornou pizzu v centrálním parku. Zde jsme narazili na zajímavou figurku. Velmi dobře oblečený pán, zřejmě schizofrenik, s kamerkou na hrudníku a s handsfree v uchu seděl za stolem a předstíral hovor s jakousi protidrogovou jednotkou nebo mafií. Kamarádka ho po čase požádala, aby svými hlasitými výlevy neobtěžoval své okolí, načež se jí zeptal, „jestli je za drogy v ulicích“. Vzhledem k tomu, že byl vyzbrojen těžkou holí, lépe řečeno palicí na dlouhé násadě, chystal jsem se v případě potřeby resetovat jeho operační systém úderem půllitru. Naštěstí ho obsluha vyhodila dřív, než byl potřeba „tvrdý restart“ uskutečnit.

Večeřeli jsme halušky. Halušky jsou poltavské „národní jídlo“. Jenže to nejsou „halušky“ jak je známe my Češi ze slovenské kuchyně, ale knedlíky na tisíc způsobů. Žádné překvapení se tedy nekonalo. Poslední den v Poltavě jsme věnovali muzeu dálkových bombardovacích letadel. Po cizincích tam chtějí pas, jako by tam bylo nějaké úžasné vojenské tajemství, ale ve výsledku tam není nic, co by Rusové už nevěděli. Za poplatek se člověk může podívat přímo do přistavených bombardérů. Rozhodně je zajímavé zjistit, kde je jaká obrazovka a kde toaleta, ale dvanáct hodin by v tom člověk určitě sedět nechtěl.

Večer jsme šli ke kamarádovi z Azovu. Kamarádka se mě zeptala, zda bych si nechtěl zastřílet z „mosinky“[3]. Ani jsem moc nechtěl. Vysvětlil jsem jí, že mosinky nemám rád. Mají tuhou spoušť a celkově se mi zdá, že je lepší jimi házet než s nimi střílet. Odpověděla mi, že kamarád má „nějakou jinou“. Když kamarád vytáhl svojí mosinku z trezoru, pochopil jsem, že to bude jiné střílení, než na jaké jsem zvyklý. Plastová pažba, nožičky, optika za tisíc euro. Papírového „separa“[4] jsem na sto padesát metrů zneškodnil spolehlivě. Kamarád na padesát metrů prostřelil pětikopijku.

A jelo se domů. Do Kyjeva už nebyly lístky na vlak, tak jsem musel jet čtyři hodiny maršrutkou. Byla to pěkná otrava, protože ani jejich řidiči, ani majitelé nemají žádné ponětí o ergonomii. Buď člověk nemá místo na nohy, tím mám na mysli, že se prostě nevejde s koleny mezi sedačky, nebo ze sedačky sklouzává. Let do Prahy probíhal bez závad, byť mám pocit, že pilot Air Adriatic byl buď bývalý akrobat nebo současný alkoholik. Nezdá se mi zrovna běžné, aby pilot dopravního letadla točil tak, že „postaví letadlo na křídlo“.

Koupaliště s „radonem“

V srpnu se mi podařilo za dva týdny napracovat třicet devět hodin na přesčasech, a tak jsem poslední srpnový týden trávil zase v Mukačevu.

Jeden den jsme jeli na koupaliště „Rodinné hnízdo“. Z Mukačeva je to asi čtyřicet minut autem, vstupné je sedmdesát pět hřiven. Hlavní „bazén“ je prostě díra v zemi a v ní bazénová folie. Voda byla dost nevábného vzhledu a v bazénu bylo hodně lidí, tak jsem se osvěžoval vnitřně, točeným pivem. Kuma mi později vysvětlovala, že voda není špinavá, ale je s radonem a léčí všechny možné neduhy. Kuma neví, že radon je plyn bez barvy, chuti a zápachu.

Dvakrát jsme jeli také do akvaparku do Čopu. Vstupné je sice dvě stě hřiven, ale akvapark je na evropské úrovni. Zajeli jsme také do vesnice, která se jmenuje Karpaty a kde je stejnojmenné sanatorium s hezkým parkem a s pramenem vody pro kterou si jezdí lidé z celého okolí.

Celkem jsem v létě strávil na Ukrajině celý měsíc a v pátek jedu zase.

Adam Kočvar
 

[1] Stryj (ukrajinsky „Стрий“), město zhruba 60 km jižně od Lvova

[2] "Híd" znamená maďarsky "most", tržiště je za mostem, nikdo tomu neřekne jinak než "Híd"

[3] Mosinova puška je považována za jednu z nejslavnějších ruských zbraní

[4] separatistu