Ukrajinský pozdrav k 28. říjnu: Maksym Slavinskyj o prvním výročí vzniku Československa

Československá republika slavila 28. říjen jako svůj základní svátek poprvé v roce 1919. Na tuto skutečnost reagoval i český tisk. Deníky i listy s menší periodicitou hledaly vhodný způsob, jak upozornit na první výročí státu, se kterým se většina Čechů velmi rychle ztotožnila a v jehož úspěch doufala i věřila.

Československo už na podzim roku 1919 zaujalo pevné místo na mapě Evropy. V předchozích měsících dokázalo uhájit svou územní integritu a dosáhnout jejího mezinárodního uznání. S mezinárodní pomocí se podařilo odrazit dočasně úspěšný vpád maďarských jednotek, které ohrozily jižní a východní Slovensko. V téže době byla už mezinárodně uznána i příslušnost Podkarpatské Rusi k novému státu. Ten se zároveň připravoval na řešení řady nesnadných vnitřních problémů, ale některé dětské nemoci už dokázal překonat.

Maksym Slavinskyj
Maksym Slavinskyj

Ukrajina na tom byla koncem října 1919 nesrovnatelně hůře. Mezinárodního uznání dosáhla jen v malé míře a svou nezávislost nedokázala proti nárokům sousedních států ubránit. Značná část obyvatel jiných národností, ale i samotných Ukrajinců, se s novým státem neztotožnila. Pod kontrolou Direktoria, kolektivní hlavy státu, a nedostatečně početné a ozbrojené armády zůstávala jen malá část současného ukrajinského území.

V Praze nicméně nadále pracovala mimořádná diplomatická mise Ukrajinské lidové republiky, vedená Maksymem Slavinským. Její pracovníci se snažili různými cestami včetně vystoupení v tisku popularizovat vlastní zemi a i jinak rozvíjet československo-ukrajinské kontakty. První výročí vyhlášení československé nezávislosti poskytovalo jednu z příležitostí, kterou bylo třeba využít. Konkrétní možnost nabídl i nedávno založený deník Tribuna.

Tyto noviny, často definované jako „českožidovský list“, se dokázaly na několik let zařadit mezi významné pražské deníky. Vydavatelem a zodpovědným redaktorem Tribuny byl Ferdinand Peroutka, tehdy ještě málo známý muž, který se postupně propracoval do postavení vůdčího českého novináře. Jistě byl autorem koncepce celého slavnostně pojatého čísla 229, které vyšlo s datem 28. října. Spolu se stránkami, věnovanými reklamě, se rozrostlo na 38 tiskových stran. V příloze tohoto vydání Tribuny se objevil i soubor textů pod společným titulkem „Projevy zástupců cizích států“.

Nepochybně si právě Peroutka vymyslel takovéto obohacení obsahu, na jeho výzvu však reagovalo jen šest osob. V čele souboru byl otištěn text Richarda Crana, mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra USA, poté byl zařazen příspěvek O. de Ramaix, chargé d´affaires Belgického království, následovalo poslání britské legace a text Petra Nejkova, bulharského generálního konzula ve Vídni. Jako pátý se k výročí vzniku Československa vyjádřil Maksym Slavinskyj (1868–1945), představený jako ministr zahraničních záležitostí demokratické republiky ukrajinské. Poslední projev dodal Irving de Kimball, který napsal pozdrav za americkou, mezinárodně působící organizaci Y.M.C.A.

Celý soubor musel působit už ve své době poněkud nevyrovnaným dojmem. Nepochybně překvapí absence některých textů – čekali bychom např. projev někoho z francouzské nebo jugoslávské diplomatické mise v Praze. Pochopitelně není zastoupen žádný ze sousedů Československa. Vztahy nového států prakticky s každým ze sousedů byly velmi neurovnané. Ukrajina by mohla být teoreticky výjimkou. I ona se mohla stát jedním ze sousedů Československa a na počátku roku 1919 nakrátko tuto pozici zaujala. Okupace východní Haliče polskou armádou však pokračování takového stavu na jaře roku 1919 zmařila. Už zařazení projevu Maksyma Slavinského do slavnostního čísla je proto možno označit za dosti výmluvnou skutečnost. Jen na okraj lze podotknout, že Tribuna vykazovala vůči ukrajinským snahám značnou vstřícnost i po několik dalších let.

Poněkud v této souvislosti překvapuje chybné označení Maksyma Slavinského jako ministra zahraničních věcí ukrajinského státu. Od srpna roku 1919 totiž vykonával příslušnou funkci Andrij Livyckyj, pozdější premiér a po zavraždění Symona Petljury nejvyšší představitel exilové Ukrajinské lidové republiky. Jak došlo k chybnému uvedení funkce Slavinského, není úplně jasné. Ukrajinská mimořádná diplomatická mise v Praze, kterou vedl, měla koncem října 1919 za sebou už téměř devět měsíců činnosti.

Nejednalo se navíc o první vystoupení velvyslance v českém tisku. Takovou příležitost dostal už dříve v nejstarším českém deníku Národní listy. V čísle 144 z 20. června obšírně zodpověděl dvě otázky C. Žďárského. Tento materiál, opatřený rozsáhlým redakčním úvodem, byl nazván „Snahy Ukrajinské republiky“ a podtitul označoval Slavinského funkci správně: předseda diplomatické mise Ukrajinské lidové republiky.

Nyní se pokusíme o krátký rozbor textu Maksyma Slavinského z konce října 1919. Projev, napsaný k 28. říjnu, měl jinou povahu a určení než rozhovor o aktuální situaci, který mohl vyjít prakticky kdykoli. Jednalo se totiž o zdravici, od které se jistě vždy očekává slavnostní tón a pozitivní hodnocení.

Tomuto požadavku dokázal Slavinskyj vyhovět velmi důstojným způsobem. Ve zkratce se vyjádřil k některým událostem českých dějin v duchu vidění prezidenta T. G. Masaryka, vysoce ocenil československý odboj za první světové války. Poté vyjádřil ukrajinský velvyslanec svůj obdiv prvním úspěchům, dosaženým při budování nového státu. Je zjevné, že ztotožňoval tento útvar především s Čechy, ač lze později doložit i jeho zájem o Slováky. V závěru svého textu Slavinskyj výrazně podtrhl význam českého vzoru a příkladu pro Ukrajince a svůj živý, upřímně působící text zde ukončil. Nepochybujme o tom, že při jeho psaní myslel na Ukrajinu, v jejímž případě se o srovnatelné solidaritě různých sociálních skupin a o podobných úspěších prostě nedalo mluvit…

Je samozřejmé, že Slavinskyj věděl také o aktuálních problémech a nedostatcích mladého Československa. Ty nikdy nescházejí v životě žádného státu, pozitiva však musela ve vidění představitele Ukrajiny jasně převážit. Ostatně právě s nimi mohl být spojen zbytek ukrajinských nadějí ve chvílích, kdy situace ukrajinského státu vypadala už značně beznadějně. Československá republika sice plně neuznala (a ani nemohla uznat) nezávislost a suverenitu Ukrajinské lidové republiky (UNR), ale mohla pro Ukrajince leccos vykonat a brzy nato to opravdu učinila.

Uveřejnění písemného projevu Maksyma Slavinského v Tribuně za této situace mělo jistě svůj význam. V tehdejších českých a československých politických kruzích, ale i v zahraničí, mohlo být vnímáno jako doklad pochopení vydavatelů a podporovatelů Tribuny pro ukrajinské „nezaležnycké“ snahy.

Přetiskujeme po celém jednom století český text pozdravu Maksyma Slavinského Československé republice, který si zasluhuje naši pozornost i dnes. V pozadí zůstává otázka, co z toho, co bylo o Češích a jejich státě tak výrazně řečeno v roce 1919, lze s jistotou opakovat o století později.

(boz)

Velevážený pane redaktore!

Pokládám si za příjemnou povinnost zodpověděti Váš laskavý dotaz. Od mládí zajímaly mne velmi dějiny českého obrození a tyto mé city byly společné také mým starším a mladším spolupracovníkům v národním působení a všem mým přátelům, zástupcům tzv. „nesamostatných“ národů bývalého Ruska.

Nás vábil onen český idealism, kterým byla prodchnuta dlouhá mučednická cesta českého národního obrození. Viděli jsme zde názorně, že nadarmo nebyl upálen na hranici daleko od rodného kraje kostnický mučedník Jan Hus, že nezahynul zbytečně v cizině Komenský a že marně nestrádali ve vyhnanství čeští bratři. Svaté jejich duše zůstaly živými a nedotčenými uprostřed českého národa, po staletí byly zachovány v národní paměti, jejich ideály vedly celé generace.

A ještě něco přitahovalo nás k Čechům. Podílníci na západoevropské kultuře, první reformátoři evropského křesťanství, Čechové, věděli, že „víra bez skutků mrtva jest“, že živými a tvrdšími jsou jen ty ideály, které nezůstávají toliko slavnostními hesly, ale jsou kladeny v základ lidové denní práce.

A tato práce přinesla ovoce.

Zázrak byl zjeven světu. Tak slavné stránky, jaké vepsali do análů dějin světové války Čechové, nezná žádný národ.

A komu přísluší sláva tohoto velikého díla? Zda těmto několika mužům, kteří daleko od rodného kraje vyhlásili samostatnost české země, kteří bloudili po celém světě, vdechujíce do prsou svých bratří sílu svých ideálů, neb zda oněm tisícům obyčejných lidí, kteří v řadách cizích armád bojovali na život a na smrt za osvobození rodné země? Neb zda konečně oněm ženám, dětem a starcům, kteří zůstali v Čechách, úpěli v žalářích, hynuli v zimě a o hladu, snášeli děsná mravní muka a hrůzovládu, kteří proti naději doufali, proti víře věřili?

Všem a každému přísluší podíl na této slávě: předkům a potomkům, všem živým a mrtvým, oné veliké sdružené jednotě, jež sluje Českým národem.

Předkové Čechů před staletími se modlili:

„Věřím já bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k tobě zase se navrátí, ó lide český!“

Potomkové za našich dnů splnili tento odkaz svých předků.

Na pevném a širokém základě staletých demokratických tradic budují Češi svůj stát. A v té době, kdy jiní národové, opilí krví, strhují své sousedy, Čechoslováci klidně vložili do pochvy své slavné meče a dali se do práce. Svého dosáhli, cizího nechtějí.

Je konec svátků, nastávají dny všední práce. Hrdinové přetvořili se v obyčejné dělníky. Avšak tato všední československá práce třpytí se perlami ryzího idealismu.

Nikoliv starými cestami postupuje stavba Československé republiky, leč razí nové cesty. Není ani divoké anarchie východní Evropy, ani staré rutiny evropského západu. Tvůrčí česká síla projevila se tím způsobem, že v uragánu našich dnů dovedla najíti pravou směrnici demokracie. Venkovan, dělník a inteligent vybojovali během války československý stát a nyní, v době míru, zástupci těchto velikých sociálních skupin jsou v čele vlády. Harmonická soudržnost těchto sil přinese a už přináší krásné výsledky.

Češi byli a zůstanou pro nás vzorem toho, jak jest třeba žíti, umírati a pracovati pro svobodu svého národa.

Maksym Slavinskyj

Rubriky