Před 50 lety (XLIX): Návrat starých časů. Československá delegace v Kyjevě koncem října 1969

Prohlížení českého tisku z počátků tzv. normalizace je velmi smutným zážitkem, zvláště pro pamětníka. Může sledovat, jak rychle se husákovskému vedení KSČ podařilo podrobit noviny i časopisy normalizačním požadavkům. Během několika měsíců se beze stopy, na celých dvacet let, vytratily svobody z jara roku 1968, ale i zbytky už do jisté míry liberálního ovzduší několika předcházejících let.

Ještě horší dojem budí obnovená poníženost československých stranických činitelů vůči okupační mocnosti, ze které byl znovu vytvořen velký přítel, vzor a ochránce. Obnovené pokleknutí a líbání „papežova“ střevíce plně vyhovovalo sovětským pohlavárům. Zároveň se stalo základem moci vládnoucí garnitury, která odstranila a zcela vyřadila z účasti na společenském životě vedení strany, nastolené po lednu 1968.

Husákovci se dostali k moci na plných dvacet let a vládli natolik zdárně, že přivedli svou „rodnou stranu“ na podzim roku 1989 až k zaslouženému pádu. Jejich vláda bohužel trvala příliš dlouho a petrifikovaná podoba tehdejšího Československa zkazila mnoha lidem nejlepší léta jejich života. Takovýto vývoj se přitom do jisté míry připravoval v Ukrajině – někdy v Kyjevě, ale většinou, a to v utajení, v západní části Zakarpatské oblasti. Nebude proto ke škodě souhrn přelomových okamžiků, o kterých jsme v tomto cyklu psali a které se v letech 1967–1969 odehrály při cestách českých a slovenských politiků do SSSR.

Jakousi předhistorii vytvořila neoficiální cesta prezidenta Novotného Ukrajinou na počátku léta r. 1967 (psali jsme o ní v třetí části cyklu). Následovala tajná cesta Vasila Bil´aka do okolí Užhorodu na jaře roku 1968 (část XIV). O čtyři měsíce později absolvovali podobnou trasu do stejné lokality v postavení rukojmích představitelé polednového vedení, které Sověti nakrátko internovali (část XXVI). V závěru podzimu 1968 se uskutečnila utajená cesta několika členů československého stranického vedení do Kyjeva (část XXXV), v dubnu 1969 pak jednal Husák s Brežněvem na vojenském letišti u Mukačeva (část XLI).

Jak je patrné, nebylo politických cest, směřujících z Prahy či Bratislavy na ukrajinské území, málo. Většina z nich předznamenala negativní posuny a změny, které směřovaly ke splnění dalších sovětských požadavků. Jejich hlavním cílem zůstávalo plné potlačení proreformního proudu mezi československými komunisty. Po svržení Dubčeka v dubnu 1969 podávali hlášení o postupu tohoto ne zcela snadného procesu ti čeští a slovenští představitelé, kteří začali v létě roku 1969 podle vzoru z 50. a 60. let 20. století jezdit na dovolenou nebo na její část do Krymu. V době takovéto „dovolené nedovolené“ vedli často neoficiální jednání se sovětskými komunistickými předáky.

Užitečný přehled o těchto letních návštěvách z Československa zanechal ve svých deníkových pamětech, které jsme v tomto cyklu vícekrát využili, nejvýše postavený ukrajinský komunista Petro Šelest. Zápisů z léta roku 1969 je opravdu dost. V červenci řešil nedostatky, provázející pobyt slovenských předáků Sádovského a Colotky na Krymu, o kterých se dověděl. O necelý měsíc později, mezi 5. a 10. srpnem 1969, byl v Krymu Gustáv Husák, který zde zřejmě také vedl nějaká jednání. Šelest se bezprostředně poté setkal v Kyjevě s nově jmenovaným československým generálním konzulem, jehož předchůdce byl na podzim roku 1968 ze Sovětského svazu vykázán. Měli spolu velmi otevřenou diskusi, o které si Šelest zapsal: „Ze všeho plyne, že Češi nám jen tak neodpustí a nezapomenou akci z 21. srpna.“ A ještě jedno setkání: 11. září 1969 se Šelest viděl v krymské Oreandě s dalším slovenským stranickým předákem a někdejším premiérem Jozefem Lenártem. K tomuto rozhovoru si poznamenal, že šlo o neveselé věci a podle ustálených zvyklostí poslal také o tomto jednání zprávu stranickému vedení v Moskvě.

Psali jsme tu nedávno o tzv. Dnech československé kultury v sovětské Ukrajině, uskutečněných na přelomu září a října 1969. Zahájení, průběh i ukončení těchto slavností proběhlo za asistence několik představitelů širšího vedení KSČ. Neuplynuly však ani tři týdny a na území Ukrajiny se krátce zastavila stranická a státní delegace na nejvyšší úrovni. Právě ta měla definitivně potvrdit, že tzv. normalizace v Československu zvítězila a že „antisocialistické síly“ jsou poraženy.

Cesta byla pečlivě připravována a Šelestovi v souvislosti s tím volali do Kyjeva jak Leonid Brežněv, tak sovětský velvyslanec v Československu, Ukrajinec či spíše „malorus“ Červoněnko. Brežněv pak z Moskvy několikrát kontroloval průběh návštěvy Čechoslováků v Kyjevě a byl Šelestem ujišťován o tom, že vše probíhá dobře.

Do SSSR v říjnu 1969 vyrazili nejvýše postavení představitelé státu i státostrany, především prezident Ludvík Svoboda, první tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák, premiér Oldřich Černík, ideologický tajemník Vasil Bil´ak a budoucí premiér Lubomír Štrougal. Vidíme tu tedy vedle sebe dva někdejší představitele Pražského jara, kteří se pokusili přizpůsobit novým tendencím (Svobodu a Černíka), ale také hlavní reprezentanty nového režimu, Husáka, ultrakonzervativce Bil´aka a formálně nejvýše postaveného českého komunistu Štrougala. Dále byli přítomni ministři hospodářství Hamouz a obrany Dzúr.

Členové stranické a vládní delegace přiletěli 20. října do Moskvy, která se stala východištěm a hlavním centrem jejich týdenní pouti. Odtud se přesunuli nejdříve do Volgogradu a v další fázi do Kyjeva. Komunističtí hosté přiletěli do ukrajinské metropole 24. října 1969. Na letišti zazněla kromě československé a sovětské hymny také hymna sovětské Ukrajiny a sem tam byl vidět pro forma také transparent s českým, ruským i ukrajinským nápisem.

Po setkáních s představiteli Ukrajiny, zejména nejvyšším stranickým tajemníkem Šelestem, si Husák, uváděný vždy na prvním místě, před prezidentem, prohlédl s doprovodem město. Nešlo však o návštěvu historických památek, ale o položení věnců u Pomníku neznámému vojákovi a u menšího pamětního kamene na sídlišti Nyvky. V druhém případě se jednalo o připomenutí obětí z řad příslušníků československé brigády, která se podílela počátkem listopadu 1943 na obsazení či osvobození města Rudou armádou. Československý prezident se tak po šestadvaceti letech vrátil do míst, kde velel v roce 1943 svým vojákům.

Poté delegace navštívila ještě Institut velmi tvrdých syntetických slitin. Husák zde obdržel Leninův portrét, vyrytý do nejtvrdších slitin syntetickými drahokamy – kde dnes asi ten cenný artefakt je? Poté vystoupil před kolektivem pracovníků v nově vyžadovaném duchu Oldřich Černík. To už nebyl ani v náznaku muž Ledna, ale člověk, který si zřejmě za každou cenu chtěl uchovat dosavadní pozici – ale marně. Zbývaly už jen tři měsíce do chvíle, kdy premiérské křeslo ztratil a brzy poté z československého politického života zmizel. Nahradil ho Štrougal.

Hosté pak byli odvezeni do rezidenčního objektu Zalissja – podle Šelesta tam bylo velmi příjemně. Druhý den následovala krátká prohlídka kyjevského metra (v Praze byla první jeho linka teprve na obzoru). Poté delegaci čekal výjezd do vsi Kodaky ve vasylkivském okresu západně od Kyjeva. Jednalo se o vzorovou a experimentální obec, přestavěnou a moderně vybavenou krátce předtím, aby bylo co ukazovat zahraničním návštěvám. Dá se říci, že šlo o moderní potěmkinskou vesnici.

Československým soudruhům např. ukázali čtyřiapadesátikilovou dýni. Soudruh Husák se toho „zeleného a voňavého obra“ pokusil zvednout – a podařilo se mu to – prostě československý normalizační Herkules! Pravda, český novinář pro oživení konstatoval, že po tomto výkonu byl Husákův hlas „přece jen trochu zadýchaný“. Naštěstí pak mohl první tajemník spolu s ostatními volně vydechnout v bytě hrdinky socialistické práce a poslankyně ukrajinského rádoby parlamentu Olhy Klymivny Dyptanové a dokonce si přiťuknout domácím likérem.

Na mítinku s pracovníky Iljičova kolchozu vystoupil Vasil Bil´ak. Jeho projev byl prý pronesen ukrajinsky, a proto přítomnými velmi pozitivně kvitován. Nedouk z Prešovska asi mluvil mj. o Chmelnyckém a Ševčenkovi, citoval z jedné Ševčenkovy básně a se směsí lítosti a uspokojení konstatoval, že „bohužel i u nás se vyskytli ´naši mazepové´ /…/ ale jejich některé úspěchy byly dočasné a radost předčasná“. V závěru Bil´ak apostrofoval sovětskou Ukrajinu jako zářivou hvězdu komunismu ve velké a mohutné rodině sovětských národů.

Co se k tomu dá ještě říci? Dopisovatelé Rudého práva na základě této návštěvy čtenáře listu ujistili, že „dveře Ukrajiny jsou pro nás navždycky a doširoka otevřeny“. Československá delegace se po opulentním obědě vrátila do Moskvy, podepsala závěrečné komuniké a směřovala zpět domů. Splnila úkol, který si uložila a který jí byl zároveň uložen zvenčí. Začínal pozdní podzim a Pražské jaro opravdu definitivně skončilo.

(boz)