Před padesáti lety (XLVII). Dny povolené české a slovenské kultury na Ukrajině

Titulek dnešního pokračování se může zdát poněkud zvláštní. Právě před padesáti lety vyvrcholily v řadě ukrajinských měst tzv. Dny české a slovenské kultury v Ukrajinské SSR. Pokud začleníme tuto informaci do širšího chronologického a věcného kontextu, zjistíme, že se jednalo o akci povýtce politickou, která zapadala do konceptu tehdejší husákovské „normalizace“.

Pokud se mezi čtenáři najdou i takoví, kteří vloni vydrželi sledovat hlavní část tohoto cyklu, vzpomenou si snad na informace o Dnech ukrajinské kultury v Československu. Ty dotvářely po řadu týdnů kolorit pražského jara roku 1968 – jara podstatně jiného než ta předchozí i následující. Z několika loňských pokračování snad bylo možno poznat, nakolik se tehdejší akce a oficiální pojetí ukrajinské kultury míjely s duchem dění v Československu, které bylo oprávněně označeno za obrodný proces.

Reciproční akcí se měly stát Dny české a slovenské kultury v sovětské Ukrajině, původně plánované na přelom léta a podzimu téhož roku. Československo-ukrajinská dohoda (zřejmě meziministerská) v této věci byla podepsána koncem dubna 1968 – akce se měla konat od 24. září do 7. října. Sovětská vojenská intervence a okupace Československa však zpochybnily samotný smysl této akce a bez diskuse znemožnily její konání. Kdo z českých umělců by asi chtěl jet v září 1968 do Kyjeva či jinam na Ukrajinu „kulturně se bratřit“? Celý projekt byl uložen ad acta, ale jak se ukázalo, pouze o rok.

Stačila opravdu takto krátká doba, lépe řečeno pouhých pět měsíců od nástupu nového vedení KSČ. „Husákovci“ začali krok za krokem ukrajovat z krátkodobých svobod a uskutečňovat tzv. normalizaci. Ve skutečnosti se jednalo o odstranění skoro všeho, co pozitivního přinesl rok 1968. Chystal se „návrat starých časů“, nikdo však ještě nevěděl, co to bude v praxi znamenat právě v kulturní oblasti. Kruté potlačení společenských protestů kolem 21. srpna 1969 už zcela jasně naznačilo, jakou cestou chce režim pokračovat…

Cílem nového vedení i nemnoha kulturních činitelů, kteří je podpořili, se stalo mimo jiné obnovení „družby se Sovětským svazem“, které fakticky znamenalo plné podřízení Československa zatuhávajícímu brežněvismu. Přátelství či družba se Sovětským svazem se samozřejmě vztahovaly, byť různou měrou, i na jednotlivé svazové republiky. A tady přišla znovu ke slovu sovětská Ukrajina. Jako obvykle byla spíše objektem než subjektem a dostala za úkol zajistit obnovení deklarované, v praxi už zcela vyprázdněné družby. Tato role Ukrajiny nás ani po půlstoletí příliš nepotěší…

Bylo by zajímavé zjistit, kdo realizaci Dnů kultury zajišťoval v rámci stranického aparátu a českého i slovenského ministerstva kultury. Od července 1969 řídil tento rezort nechvalně známý funkcionář Miroslav Brůžek, který nahradil o mnoho populárnějšího Miloslava Galušku. Právě Brůžkovi lze přiřknout úlohu vykonavatele nejednoduchého úkolu. Na Ukrajinu měla být vyslána „kulturní mise“ – mnoho umělců však jistě nemělo chuť reprezentovat takto husákovský režim.

Realizace příslušného záměru však nemohla být nijak jednoduchá za situace, kdy většina českých kulturních svazů se záměrům nového stranického vedení snažila bránit a kdy chtěly své úsilí dokonce koordinovat. Přední spisovatelé ani výtvarní umělci by na Ukrajinu či jinam do SSSR jet nechtěli, i kdyby je tam stát hodlal vyslat. V případě hudebních těles byla zřejmě situace jiná. Je možné, že dostala příslušnou reprezentaci za úkol a prostě odjet musela. Peníze se našly a velké kulturní smiřování a zároveň podřizování „velkému bratrovi“ mohlo začít. Na Ukrajinu bylo nakonec vysláno téměř 700 českých a slovenských umělců.

Dny české a slovenské kultury v Ukrajině se konaly ve dnech 23. 9. – 6. 10. 1969, původní termín byl tedy v podstatě dodržen s ročním zpožděním. Československá strana nakonec postavila program pro Ukrajinu především na hudebním výkonném umění různých žánrů. Proto byly kulturní dny zahájeny v Kyjevě představením slovenské opery Krútňava od Eugena Suchoně (z roku 1949). Jen pro zajímavost uvádím přehled hudebních těles., vyslaných na Ukrajinu. Kromě opery a baletu Slovenského národního divadla to byl Československý státní soubor písní a tanců, symfonický orchestr a mužský sbor Souboru Víta Nejedlého, Estrádní orchestr Karla Valdaufa, komorní orchestr Státní konzervatoře Bratislava, Dechová hudba Hradní stráže a Soubor lidových tanců a písní Olšava z Uherského Brodu. Snad jen ten Karel Gott chyběl…

Za zmínku stojí ještě uskutečnění Festivalu československého filmu v Kyjevě a některých dalších městech – nenašel jsem však údaje o tom, jaké tituly se (kromě filmu Kolonie Lanfieri) v Ukrajině předváděly. Žert ani Kladivo na čarodějnici to jistě nebyly. Došlo také na výstavu české a slovenské knihy i užitého umění. České výtvarné umění reprezentovala výstava díla Maxima Švabinského, které zřejmě odpovídalo sovětským představám o vhodné podobě „socialistického realismu“.

Jiřina Švorcová
Jiřina Švorcová

Na zahájení československých kulturních dnů přijela do Kyjeva z Prahy vládní delegace, vedená místopředsedou federální vlády Karolem Lacem. Jejími členy byli i český a slovenský ministři kultury Brůžek a Válek. Hosty přivítal ukrajinský vicepremiér Troňko a ministr kultury Babijčuk. Oba pobyli na jaře roku 1968 nějaký čas v Praze a jistě byli upřímně zděšeni tím, co viděli. Nyní už mohli klidně spát a notovat si s českými a slovenskými soudruhy, že vše už je v nejlepším pořádku.

Československo reprezentoval v Kyjevě i jinde, když se delegace rozdělila na dvě dílčí skupiny, také Jan Němec, nejvyšší představitel Svazu československo-sovětského přátelství – tato organizace se už opět dostávala do flóru a na normalizování se podílela opravdu vydatně. V delegaci nechyběla ani známá obhajovatelka normalizace a obdivovatelka Brežněva, herečka Jiřina Švorcová. Její projevy o neochvějném přátelství a bratrství si lze živě představit, aniž bychom měli k dispozici nějaký zvukový či obrazový záznam…

Žádný významný český spisovatel ani novinář se na československo-ukrajinské akci nepodílel. Do Kyjeva a menších ukrajinských lokalit – od Lvova po Luhansk a Krym – odjely jen druhořadé postavy, které začaly díky svým postojům stoupat vzhůru, např. básník Karel Boušek. Také nejvyšší komunistický tiskový orgán, deník Rudé právo, informoval o průběhu celé akce velmi intenzivně a přední normalizační novinář Jiří Stano měl v některých číslech těchto novin po dvou článcích.

Z Prahy akci ideologicky jistil např. problémový historik Čestmír Amort, který napsal pro Rudé právo svérázně pojatý článek o tradicích československo-ukrajinského přátelství. Název zněl neotřele: „Za přátelství s ukrajinským lidem“. To už byly i v rámci návštěvy na Ukrajině znovu pozvednuty československo-sovětské bojové tradice z roku 1943 a počátku roku následujícího, které souvisely právě s Ukrajinou. Část československé delegace navštívila např. Sokolovo, zatímco na starší legionářskou tradici Zborova a Bachmače se už zase programově zapomnělo.

Josef Kempný
Josef Kempný

Shrneme-li vše výše řečené, budeme brát se značnou rezervou tvrzení šéfa československé delegace, že jde o „bezpochyby největší kulturní událost v historii kulturních vztahů mezi národy ČSSR a USSR“. Zůstává otázkou, jaký je vlastně dlouhodobější smysl podobných akcí. S jistotou lze ale říci, že akce tohoto typu nemohla tehdy většinu Čechů ani Slováků příliš zajímat – měli prostě jiné starosti.

Bylo by možno o této československé akci, již Ukrajina hostila, napsat ještě daleko více. Počkejme si však na dobu, kdy budou prostudovány relevantní archivní materiály a podívejme se na to, jak byly dny české a slovenské kultury ukončeny, opět s výrazným politickým podtextem. Do Kyjeva přijely z Československa ještě vyšší šarže než o dva týdny dříve. Prvním z nich byl novopečený český premiér Josef Kempný – tuto funkci obdržel právě v době konání československo-ukrajinských dní a zároveň byl místopředsedou federální vlády. Slovensko zastupoval nejvýše postavený tamní komunista – Štefan Sádovský. To ještě nikdo nevěděl, že Ukrajinu navštíví za tři týdny československá normalizační delegace na nejvyšší úrovni – také o ní si tu ještě povíme…

(boz)

Rubriky