V Praze o básníkovi a velvyslanci Ukrajiny Romanu Lubkivském

Ve čtvrtek 24. listopadu se nevelká zasedací síň pražské Národní knihovny téměř zcela zaplnila návštěvníky. Z větší části se jednalo o Ukrajince, přítomen byl však i ředitel Slovanské knihovny a několik ukrajinistů české národnosti. Nechyběl Zynovij Hošovskyj, vykonávající dočasně funkci velvyslance Ukrajiny v ČR, který shromážděné pozdravil, přišli ale také ti bývalí pracovníci velvyslanectví, kteří dnes žijí v České republice.

Paní Oksana Pelenská, někdejší pracovnice lvovské obrazové galerie, která na velvyslanectví v prvních letech jeho existence působila, zorganizovala seminář věnovaný prvnímu výročí úmrtí Romana Marjanovyče Lubkivského (1941–2015). Zajistila také příjezd tří referentů ze Lvova a moderovala celou akci. Bylo to na místě, protože právě ona byla „pravou rukou“ prvního velvyslance Ukrajiny v Československu a poté už v České republice,  který působil v Praze od léta r. 1992 do počátku r. 1995.

Muž, kvůli kterému se akce uskutečnila, shlížel na účastníky z velkého fotografického portrétu a vyzýval ke vzpomínkám na výraznou kapitolu ukrajinské přítomnosti v Praze v době vzdálené už téměř čtvrtstoletí. Z básníka, překladatele a literárního kritika se stal na přelomu 80. a 90. let publicista, občanský pracovník a poslanec parlamentu nezávislé Ukrajiny. Brzy po svém jmenování velvyslancem v Československu, tehdy označovaném zkratkou ČSFR, se stal nechtěným svědkem rozpadu tohoto státu na dvě samostatné republiky. Zůstal poté velvyslancem Ukrajiny v českém státě, byť ještě nějakou dobu zastupoval dosud nejmenovaného velvyslance na Slovensku. Po ukončení diplomatických aktivit se vrátil zpět na Ukrajinu. Žil ještě více než dvacet let intenzivní spisovatelskou a veřejnou činností, jeho život však skončil v říjnu 2016 nedlouho poté, co se naposledy podíval do rodné vesnice.

V úvodu setkání připomněla O. Pelenská poslední setkání R. Lubkivského s Václavem Havlem, uskutečněné na sklonku života českého spisovatele a prezidenta. Podle jejího svědectví si V. Havel na osobu ukrajinského velvyslance při dojednání jeho návštěvy dobře vzpomínal. Vystoupení lvovského literárního historika prof. Mychajla Hnaťuka se pokoušelo zhodnotit literární fenomén R. Lubkivského, básnířka M. Ljudkevyčová na něj vzpomněla coby kolegyně z „literárního cechu“ a přečetla dvě z jeho básní. Jako třetí vystoupila se svými postřehy N. Humnycka..

Je škoda, že Lubkivského bohemistické, tj. zejména překladatelské dílo nebylo v rámci této akce zhodnoceno, ač by si to nesporně zasloužilo. Dva řečníci reprezentující „česko-ukrajinskou Prahu“ se soustředili na jiné otázky. Bohdan Zilynskyj se o bohemistické kapitole v životě Lubkivského jen zmínil, věnoval se však spíše, mj. na základě vlastních vzpomínek, některým aspektům velvyslancova působení v Praze. Lubkivskyj zde byl postaven do značně nesnadných podmínek – ukrajinské velvyslanectví muselo začít „od nuly“, protože Rusko mu nepředalo žádný objekt z bývalého, značně rozsáhlého sovětského majetku. Lubkivskyj byl v závěru semináře označen za nejvýraznější osobnost zastupující Ukrajinu v Praze – jeho rozhled a aktivity nedokázal výrazně dosáhnout žádný z časově následujících ukrajinských velvyslanců.

Za ukrajinské Čechy promluvil Alexandr Drbal, žijící už dlouhou dobu v Praze. Romana Lubkivského znal už z doby jejich pobytu ve Lvově, kde byl Drbal nejvýznamnějším činitelem spolku Česká beseda. Mohl tak informovat o aktivních kontaktech Lubkivského s touto organizací, která se po svém obnovení postarala na sklonku 20. století o oživení českých aktivit v západoukrajinské metropoli. Drbal dokumentoval tuto skutečnost ukázkami fotografií i některých spolkových dokumentů.

Je třeba přivítat, že Drbalovým prostřednictvím byl na akci aktivně reprezentován český živel, protože jinak šlo o ukrajinskou akci pro Ukrajince a žádoucí vzájemnostní aspekt se nemohl ve větší šíři projevit. Prezentace tohoto hlediska, která by ozřejmila český pohled na činnost Romana Lubkivského jako velvyslance, by byla rozhodně užitečná.

Do dvouhodinové akce se sice více vystoupení už nevešlo, seminář však vhodně připomněl Romana Lubkivského jako významného literárního i občanského činitele. Jeho podíl na rozvoji česko-ukrajinských vztahů zatím nebyl a ani nemohl být plně doceněn. Nepochybně se tak stane v budoucnu, kdy řadu speciálních aspektů bude možno zhodnotit už také na základě zatím těžko dostupných nebo neznámých písemných pramenů.

Bohdan Zilynskyj