Třetí z básnických ohlasů „Ukrajiny v druhé světové“: Petr Křička

Dva nedávno otištěné příspěvky upozornily na básnická díla Františka Hrubína a Ludvíka Aškenazyho, spjatá s boji druhé světové války v Ukrajině. Dnes uzavíráme malý cyklus, inspirovaný osmdesátým výročím počátku zmíněného konfliktu, třetí částí. Tentokrát půjde o několik prací českého básníka o něco starší generace.

Petr Křička (1884–1949) vstoupil do české poezie už v letech první světové války. Ponecháme teď stranou jeho starší kontakty s ukrajinskými reáliemi, datující se ještě do doby před počátkem onoho konfliktu. Nebudeme se také zabývat jeho překlady z ruštiny a ukrajinštiny. Všimneme si zde jen závěrečné etapy jeho tvorby, v níž reagoval na události druhé světové války dvěma různými způsoby.

Básník z Českomoravské vrchoviny, který žil a tvořil většinou v Praze, vydal v posledních letech života několik menších sbírek. Patřila mezi ně knížka epických básní „Píseň meče“ (1946), psaná ve stylu ruských bylin a jihoslovanských zpěvů. Odlišně laděným dílkem byl soubor krátkých veršovaných noticek o průběhu války, nazvaný „Ďáblův frajtr“ (1947), kde můžeme číst i dlouhý a zajímavý podtitul „Druhé války světové stručný přehled veršem“.

Oba rozdílné tvůrčí postupy Petra Křičky lze ukázat na pěti pracích z roku 1944, které jsou územně spjaty s Ukrajinou. Básně se týkají období, kdy už válka směřovala k neodvratné porážce Německa a jeho spojenců či satelitů.

V první řadě si všimneme dvou pokusů o větší epickou skladbu v „Písni meče“. První nese název „Hostina“. K této události pozval mořský car dvanáct bohatýrů – „ruských řek“, kteří se tam až na jednu výjimku patřičně veselili. Ve skutečnosti se ovšem nejednalo o až tak ruské řeky – za takové by bylo možno označit jen Don a Kubáň a z dosti malé části ještě Dněpr (resp. jeho horní tok). Všechny ostatní řeky, které Křička zmiňuje, jsou spjaty buď z malé části (Dunaj, Prypjať), většinově (Dněstr, Dněpr, Desna, Vorskla) či úplně (Buh a Inhul) s ukrajinským územím. K obsahu poznamenejme už jen to, že Don na rozdíl od ostatních řek na hostině truchlí. Důvodem je to, že není přítomna „paní ruských řek“ – Volha, která jako jediná dokázala zastavit nápor nepřítele (samozřejmě německého).

Křička ale napsal také jinou, méně symbolickou a „hydrografickou“ báseň, nazvanou Hanna Hryhorenko. Ta je přímo začleněna do ukrajinského zeměpisného kontextu a Křička kupodivu dodržuje ukrajinský způsob psaní příslušného ženského jména. Autor rozpráví s bílým či světlým měsícem, schovávajícím se za mraky, o hrdince. Tou je mladá partyzánka, které esesáci zabili oba rodiče a jí samotnou zneuctili. Obětavá, ale posmutnělá a uzavřená partyzánka se vypravila na těžkou noční akci. Má vyhodit německý muniční sklad do vzduchu a její situace je celkem bezvýchodná. Hrozí jí smrt jak v případě zadržení, tak i tehdy, pokud by se akce podařila.

Celý příběh působí dost uměle. Autor si navíc partyzánku zmíněného jména nejspíše vymyslel, protože v dostupných pramenech její jméno nenacházíme. V roce 1944 ostatně neměl šanci se k takovým dokladům dostat. Zajímavá je lokalizace příběhu do okolí významného pravoslavného poutního centra Počajiv. Je těžké říci, zda právě v jeho okolí se koncem druhé světové války významněji projevilo partyzánské hnutí. Mohu zde ale vyslovit poněkud odvážnou domněnku, zda se uvedení Počajeva nestalo určitým zhmotněním Křičkovy hudební vzpomínky na události z doby těsně po ukončení předchozí světové války.

V roce 1919 koncertovala v Praze a po českých zemích slavná Ukrajinská republiková kapela. Součástí jejího repertoáru byla také mohutně vyznívající píseň o matce Boží počajevské, která zachránila v r. 1675, v době tatarského obležení, klášter i jeho osazenstvo. Petr Křička neměl daleko k hudbě (jeho bratr Jaroslav byl ve své době známým skladatelem). Je tedy možné, že tu zapracovala čtvrt století stará vzpomínka na koncert ukrajinského sboru, která se v díle Petra Křičky zhmotnila básní „Předu, předu len“, napsanou na motiv ukrajinské lidové písně. Zmínka o Počajevu může být tedy motivována dávným autorovým hudebním zážitkem.

Nyní se dostáváme k odlišné podobě Křičkova zájmu o druhou světovou válku. Tři podstatně kratší skladby najdeme v knize „Ďábel frajtrem“ – ďáblem tu není míněn nikdo jiný než nechvalně známý vůdce Třetí říše. Básně „Krym uzátkován“, „Korsun“ a „Bug a Prut“, komentující tři z chronologicky řazených válečných epizod, jsou vloženy do úst několika pražských lidových typů. Křička je představil v úvodu své knížky a Josef Lada je namaloval. Veršované příběhy, zasazené do ukrajinského kontextu, vypráví dědeček Blažků a stará Blažková, což je ostatně pojem sui generis.

V první básnické skladbě je popsána dnes zapomenutá neznámá epizoda, kdy se Německo dožadovalo možnosti odchodu svých dětí, izolovaných po ofenzivě Rudé armády na Krymském poloostrově („naše děti uvízly tam / v krymských lázních klimatických / v ozdravovnách nacistických“). Autor, který evidentně považuje tyto děti za jakousi „mladou gardu“ nacistické vojenské mašinérie, výslovně uvádí čtyři krymské lokality – Livadii, Jaltu, Karadži a Jenikalé.

Druhá epizoda se už týká „pevninské Ukrajiny“ a velké korsuňsko-ševčenkovské operace Rudé armády z konce ledna a většiny února 1944. Tehdy sovětské síly obklíčily a zničily nebo zajaly velké množství německých jednotek ve střední části Ukrajiny, v blízkosti Dněpru. Autor zmínil v textu básně město Čerkasy a přirovnal situaci u Korsuně k německé porážce u Stalingradu, která se odehrála o rok dříve. V závěru ironicky komentoval útěk (při proražení fronty) velitele německých jednotek, generála Gilleho a části jeho vojska, stejně jako pozdější vyznamenání Gilleho Hitlerem. Najdeme tu i paralelu Gille – Paulus.

Třetí básnička je nejkratší, ale v jistém směru nejzajímavější. Tuto půvabnou hříčku vložil autor do úst „staré Blažkové“, jejíž slovní projev hezky charakterizuje i lidový slovesný tvar „mušej“. Křička zde na rozdíl od ostatních probíraných skladeb užívá slova Ukrajina. To ostatně není obsaženo v básních Hrubína a Aškenazyho, jimiž jsme se tu zabývali dříve – jeho použití v nich nebylo nezbytné. Smysl šestiverší je skryt v jazykové hříčce.

Autor si nejdříve pohrál s pěkným rčením „bráti švába“ a pak se jmény dvou řek, tekoucích jihozápadní Ukrajinou. Bug (ukrajinsky Pivdennyj, neboli Jižní Buh) směřuje do Černého moře, zatímco Prut teče z Ukrajiny pomezím Moldovy a Rumunskem do Dunaje. Důvod použití obou termínů je pochopitelný. Německá armáda musea během února 1944 vyklidit ukrajinská města na řece Buhu a ustupovala na západ k Prutu. Mezi těmito řekami je položen ještě neméně významný Dněstr, jeho jméno se však do básně nehodilo.

A zde už máme „jádro pudla“. Je velmi pravděpodobné, že Křička zaznamenal a zveršoval dobovou anekdotu, která kolovala po Praze. Její vtip spočíval v konfrontaci jmen obou vodních toků s dvěma zvukově totožnými, ale významově odlišnými českými slovy z botanické sféry.

K Petru Křičkovi a jeho vztahu k Ukrajině se ještě někdy vrátíme, zde pak na závěr naší malé troj-exkurze do světa české poezie přetiskujeme právě onu skladbičku o dvou ukrajinských řekách.

(boz)

Petr Křička

Bug a Prut

 

Z Ukrajiny Švábi berou švába.

Pražáci se usmívají.

Povídala v trhu bábě bába:

„Mušej upalovat!

Když za bukem se nedovedli schovat,

Za prutem se teprv neschovají!“