Letní etudy (9): Němá láska

Devátá letní etuda vznikla nepochybně při jedné autorčině cestě k Sázavě. Kodrcavý vláček, který jezdí už více než stovku let podle jejího toku, vozí nejrůznější pasažéry. Setkání s nimi může být překvapující a může znamenat docela nevšední zážitek. Tak tomu bylo určitě i v tomto konkrétním případě.

Nutno říci, že o němých a jiných postižených se tehdy mluvilo daleko méně nežli dnes. Pamatuji se, že nás tehdy poučovali, abychom se na ně příliš okatě nedívali, protože to pro ně může být bolestné.

Nevím, co ještě přidat, napadá mne už jediný dodatek. Snad němá láska těm dvěma mladým vydržela a proměnila se ve stálici, ale marná věc – bylo to před padesáti a ještě několika lety…

(boz)

Němá láska

Cesta vlakem byla toho dne nezvykle nudná. Dva staříci, kteří se potkali po třiceti letech, vypočítávali, koho z kamarádů přežili, a u okna proti mně vytrvale a s chutí pochrupoval nějaký tlouštík.

Na jedné z dalších zastávek nečekaně přistoupila dvojice hluchoněmých. Byli mladí a upovídaní, i když se dorozumívali jen očima.

Ale kolik si toho s nimi dokázali říci! Z očí jim svítila a na všechny doléhala jejich první láska. A přestože to byla láska beze slov, ostatní v kupé jí rozuměli. Tlouštík funěl nosem tišeji, skoro ostýchavě, a staříci přestali počítat nebožtíky a vykládali si své dávné zážitky.

Zdálo se mi, jako by kupé najednou zaplavilo slunce. To jistě němý chlapec vyrobil dívce zlaté opratě a ona teď tiše přitahovala slunce za námi.

Nezáviděla jsem dívce zlaté opratě. Už dávno jsem se naučila za sluncem běhat. Není to těžké a člověk si zvykne. A pokud pro tebe docela zhasne, můžeš na nebe vyslat své vlastní, třebas maličké.

Nezáviděla jsem té němé, že vyjádří očima i to, co slova nezvládnou. Už dávno se tak umím domluvit.

Ale zřekla bych se sluchu a troufla si obětovat i hlas, jen kdyby se mi můj milý naučil číst z očí.