Letní etudy (8): Strach

K původnímu souboru letních etud, který vyšel na počátku r. 1967 v prešovském časopise Duklja, jsem nakonec přidal ještě tři, protože se letním námětem docela hodí k ostatním. V případě etudy dnešní přistupuje ještě čistě osobní důvod. Byl jsem totiž, aniž bych o tom měl tehdy tušení, učiněn jejím hrdinou.

Je mi líto, že na příhodu, která se stala základem vyprávění, si opravdu nemohu vzpomenout. Nechce se mi ale věřit, že by mohla být vymyšlená. Pohlednice jsem měl tehdy totiž opravdu rád. Putovalo jich tehdy světem jistě daleko víc než dnes, lákaly malé i větší zvídavce a rozvíjely jejich představivost. Ostatně jsem o mnoho později propadl jejich kouzlu, jako velmi nesystematický sběratel.

Tato etuda je ale především textem o malém dětském strachu – jeho genezi, chvilkové vládě nad duší i myslí a nakonec také o jeho zmizení. Strach přitom na chatce u Sázavy a v jejím okolí určitě nedominoval – převládaly tam docela určitě světlé okamžiky a radost. Pokud jde o mou vlastní spoluúčasti na příběhu, musím v souvislosti s ní za tuto etudu autorce poděkovat - bohužel do příliš veliké dálky…

(boz)

Strach

Na psacím stole ležela barevná pohlednice. Dívalo se z ní modrýma očima nekonečné moře. Pohlednici poslal starý přítel, aby dal o sobě vědět, a matka si ji snad pro tu záplavu modře schovávala. Chlapec přecházel kolem stolu s nechápavýma očima. Ještě ho neopustila víra, že každé moře patří jedině jemu.

Po nějakém čase pohlednice ze stolu zmizela.

Matka by si ztráty ani nevšimla, ale zakrátko za ní chlapec přišel s vystrašeným pohledem. Za každou cenu chtěl od ní slyšet, jaký trest čeká na kteréhokoli zloděje.

Matka se usmála a odpověděla slovy, která sama jako malá slýchávala:

„Neslyšel jsi nikdy o čertovi? Tomu s růžky neujde žádný poberta.“

Ještě toho dne se spustil letní déšť a na cestě u chaty se objevil nezvaný host. Obyčejný hlemýžď s malými růžky.

Ztracená pohlednice se rázem vrátila na psací stůl a chlapec sledoval růžkatého hosta s klacíkem v ruce. S ním chodil také spát.

Tak to vypadalo dva tři dny. Růžkatý host pomalu obcházel zahradu a můj malý vyčkával, co bude dál.

Jeho čekání ukončil nový déšť. Jednoho teplého večera spláchl hlemýždě někam na další cestu světem, chlapec snědl s chutí dvojitou večeři a poprvé odešel spát bez klacíku v ruce.

S novým ránem pohlednice s obrázkem moře znovu zmizela ze stolu. Zmizel také strach z očí dítěte.