Před padesáti lety (XLVI). Prázdniny hocha z Buben v roce 1969

V létě roku 1969 nebylo ještě zjevné, že se „normalizace“ stane tak zlým a dlouhým obdobím. Hned po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního stranického tajemníka bylo sice zastaveno několik „nejproblémovějších“ tiskových orgánů, hlavně týdeníky Listy a Reportér, v jiných periodikách ale ještě zůstalo ještě trochu svobodného prostoru.

Tak to vnímal i hoch z Buben, o kterém se tu několikrát psalo, většinou v souvislosti s jeho prázdninami v letech 1967 a 1968. V každém z obou zmíněných roků se nakrátko podíval do ukrajinského světa. Napoprvé to byla horská vesnice v Zakarpatské oblasti a o rok později přišel na řadu přímo Kyjev, ale už předtím ukrajinská diaspora v Bavorsku. Dojmy z obou cest povzbudily hochovu ukrajinskou zkušenost, kterou získal v rámci vlastní rodiny.

V roce 1969 se nenaskytla příležitost pro další cestu na východ – prázdninový program se rýsoval jinak. Hoch se vydal hned na počátku července na třítýdenní pobyt v letním táboře, který byl určen pro děti pracovníků Československé akademie věd. Podobná zkušenost mu do té doby skoro úplně scházela a on se jí rozhodně nebránil. Tábor byl umístěn v hezkém lesnatém kraji v brdském podhůří, nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem.

Mezi účastníky zavládla povznesená a optimistická nálada. Tehdejší teenageři (to slovo jsme ale ještě neznali) měli za sebou bouřlivý zážitek událostí Pražského jara, srpnové okupace i první etapy toho, čemu se ošklivě a lživě říkalo normalizace. Táboroví vedoucí tyto nálady udržovali a povzbuzovali. Vyprávěli mj. o plánovaných nenásilných akcích, které měly důstojnou formou dokázat odpor proti srpnové okupaci v den jejího prvního výročí.

Část kluků, kteří se v táboře sešli, vytvořila rádoby pěvecký sbor, který nazvali Puberta Boys. V zájmu pobavení všech účastníků si připravili pásmo obecně známých písní, které však přetextovali a s velkou chutí předvedli při večerním táborovém posezení. Některé písně s takto změněným obsahem si hoch zapamatoval na dlouhá léta. Platí to zejména v případě beatlesácké Žluté ponorky, v jejíž nové verzi zněla například slova „Váňuška gerój, gerój, chóčet vstúpiť v komsomól.“

V repertoáru sboru Puberta Boys byla krom toho ještě patřičně pozměněná Píseň práce nebo obecně známý song o Johnu Brownovi. Snad v druhé jeho sloce se objevila slova, která zněla „sebral z Ukrajiny bojovníků šik“ nebo nějak podobně. Bohužel jsem nenašel na rozdíl od jiných případů žádnou stopu po znění tohoto pozměněného textu. Píseň byla nejspíše proměněna v jakýsi zpěv o srpnové okupaci. Takováto zmínka o Ukrajině se hocha z Buben dotkla – přece jen už o této zemi něco věděl a zárodek vztahu k této zemi byl do něj vložen. Domluvil se dokonce s jiným účastníkem ukrajinského původu (příjmení Petričko si pamatuje dodnes), že na tuhle věc mají stejný názor. Zůstalo to však jen mezi nimi…

Pár dní po návratu z tábora přišel jeden z velkých životních zážitků – přistání dvou Američanů, Armstronga a Aldrina, na Měsíci. To vše bylo možno pozorovat, byť prostřednictvím nepříliš dokonalého obrazu, i v Československé televizi.

To bylo před polovinou prázdnin. Hochovy krátké pobyty na dvou místech u Sázavy nebyly nejlepším zážitkem, protože mu připomněly nepříjemnou skutečnost, kterou představoval rozchod jeho rodičů. Naštěstí se hned poté rýsovala možnost výjezdu za hranice. Cesta, konaná v druhé polovině srpna, tentokrát nesměřovala na východ, ale opačným směrem – přes jihozápadní Německo do Švýcar. Na necelé dva dny se stalo místem pobytu hocha i jeho otce známé turistické centrum – město Davos. Možnost vidět kus Alp hocha samozřejmě lákala, stejně jako pobyt v městě s nadmořskou výškou nejvyšších krkonošských vrcholů – a na dohled byly „skoro třítisícovky“.

Volodymyr Kubijovyč
Volodymyr Kubijovyč

Hoch tehdy neměl tušení, že jeho otec chystal cestu s dost dlouhým, asi půlročním předstihem. Pobyt byl dojednáván s ukrajinskou dvojicí, která přijela do Davosu z druhé strany – z Francie. O těch dvou starších lidech, se kterými se hoch v Davosu seznámil, nemohl tehdy vědět příliš mnoho – hlubší poznání přišlo až později. Jednalo se o dvě výrazné postavy ukrajinské emigrace – prof. Volodymyra Kubijovyče (1900–1985) a jeho choť Dariju Sijak (1908–1977). Byli to už starší lidé, kteří se každé léto vypravili ze svého francouzského působiště do zahraničí na letní dovolenou. Švýcarsko měli rádi a přizvali k srpnovému pobytu roku 1969 také hochova otce.

Ten vedl s Kubijovyčem listovní kontakt od roku 1966. Kubijovyč znal z 30. a počátku 40. let díky společnému pobytu v Krakově a na tamní univerzitě také hochova dědu, jazykovědce a dialektologa. Kubijovyč tehdy udržoval výrazný kontakt také s představitelem české zeměpisné vědy, univerzitním profesorem Jiřím Králem, a publikoval v češtině své studie o pastýřském životě v Karpatech.

Události po roce 1939 změnily život téměř každého člověka, žijícího v Evropě. Kubijovyč se pokoušel po následujících pět let hájit zájmy Ukrajinců v Němci okupovaném Polsku, ač sám byl napůl Polákem. Stal se předsedou Ukrajinského ústředního výboru, jehož činnost Němci povolili a tolerovali. To mu bylo krátce po válce vyčítáno a byl tehdy označován za kolaboranta. Označení tohoto typu, vyslovované představiteli stalinského režimu, nemělo ovšem velkou hodnotu.

Kubijovyč ostatně nebyl po roce 1945 soudně stíhán a v západní Evropě se mohl vrátit k vědecké a organizátorské práci. Mezi jeho úkoly patřilo redigování mnohasvazkové Encyklopedie ukrajinistiky (Encyklopedija ukrajinoznavstva), vydávané od konce 40. let téměř po celé další půlstoletí – nejprve vyšla ukrajinská verze a později i zkrácená anglická varianta.

Koncem jara roku 1967 se podařilo hochovým rodičům uskutečnit krátký výjezd do západního Německa a Francie. Tato poznávací cesta vedla mimo jiné do městečka Sarcelles u Paříže – právě tam Kubijovyč a jeho choť bydleli a pracovali. Tam bylo také v 50. a 60. letech 20. století vybudováno prakticky z ničeho velké centrum ukrajinistické vědy s knihovnou a archivními fondy. Spolu s Mnichovem a tamní ukrajinskou univerzitou tvořil Sarcelles dvojici hlavních center tehdejší emigrační vědy Ukrajinců.

Kubijovyč byl však v té době v USA a osobní setkání s ním se nemohlo uskutečnit, v Sarcelles provedla hosty paní Sijak. I v dalším období však pokračoval korespondenční kontakt obou vědců – zeměpisce Kubijovyče a hochova otce – literárního vědce a folkloristy. Korespondenci usnadňovala dočasná liberalizace poměrů v Československu a díky dochovaným dopisům lze dnes říci, co mělo být výsledkem spolupráce.

Už koncem roku 1966 prof. Kubijovyč sondoval, zda by hochův otec nemohl napsat pro encyklopedii ukrajinistiky heslo Prjašivščyna (tedy Prešovsko) a kdo by pro ni mohl sepsat heslo Praha. Tato nabídka se setkala u hochova otce s pochopením a v polovině roku 1967 měl už Kubijovyč k dispozici hesla Praha a Prjašiv. Heslo Prjašivščyna bylo do Francie dodáno na jaře 1969. Za normalizace už pokračování podobné spolupráce nebylo možné, uvedená tři hesla však byla do encyklopedie zařazena. Z bezpečnostních důvodů (začínala normalizace!) se hochův otec podepsal vždy jako O. Krasňanskyj – ves Krasna byla totiž jeho rodištěm. Spoluautorem hesla Prjašivčyna se stal ukrajinista z USA Vasyl Markus.

Davos 1965
Davos - dobová pohlednice (1965)

Snad jsem až příliš odbočil od tématu, spjatého s prázdninami roku 1969 a příliš podrobně se zabýval takovýmito detaily. Krátkodobá spolupráce ukrajinistů z Československa a západního světa, rozvinutá koncem 60. let, však znamenala tehdy velmi mnoho pro obě strany. Připravovala konec konců půdu také pro budoucí rozvoj humanitních věd v samotné Ukrajině – tato možnost se však realizovala až s dvacetiletým odstupem…

Pobyt v Davosu v pronajatém pokoji (snad u jistých Hoffmanových) se hochovi vybavuje jen v hrubých rysech. Užíval si každodenně jiného světa a jeho odlišnosti. Z města a okolí si však trvale zapamatoval jen několik geografických termínů, v paměti zůstala také jedna horská studánka… Příliš rozsáhlé túry po horách se nakonec neuskutečnily, ač by si to byl profesor Kubijovyč přál. To, o čem mluvili s hochovým otcem, v paměti nezůstalo.

Atmosféra davoského pobytu byla přitom dost zneklidněna zprávami, přicházejícími z Československa – informovaly o velkých občanských protestech, které se tam odehrály. Ve stínu těchto událostí odjel chlapec i se svým otcem koncem srpna zpět do Prahy – přes tajemné Lichtenštejnsko a Solnohrad. Otec se už na Západ do konce svého života nepodíval, hochovi se to poštěstilo až po více než dvaceti letech – to už byl ale svět podstatně jiný.

(boz)

Rubriky