Film Kiry Muratovy o „mateřském trojúhelníku“

V dobách tzv. normalizace bylo jen stěží možno v pražských kinech shlédnout filmy z produkce sovětské Ukrajiny. Určité možnosti nabízela jenom tehdejší výběrová či klubová kina, zejména v době konání dosti obskurního „třináctého měsíce roku“. Jednalo se o Měsíc československo-sovětského přátelství, připadající na listopad…

Film Kiry Muratovy Dolgije provody z roku 1971 se zřejmě ani při těchto příležitostech nepromítal, protože upadl v SSSR hned po natočení v nemilost. Musel proto čekat na uvedení až do časů gorbačovovské demokratizace. Mnohé z nás proto tvorba zmíněné odeské režisérky, jejíž život se uzavřel vloni, po dlouhou dobu zcela míjela.

Její druhý celovečerní snímek jsme mohli nedávno sledovat pod přeloženým titulem „Dlouhé loučení“, a to díky stanici Art České televize. V českých titulcích, pořízených pro potřeby televizního provedení, byl film označen jako ukrajinský, v anotaci Týdeníku Rozhlas jako ruský, ve své době byl prostě sovětský.

Dějištěm snímku, vyrobeného v slavném odeském filmovém studiu, se stalo právě toto město, jeho jméno přitom ale nikde přímo nezazní. Jen dobrý znalec Odesy pozná, kde se před skoro půl stoletím filmovalo. Jde o nejrozmanitější místa – příměstský hřbitov, daču u moře, nádražní poštu, školní tělocvičné hřiště, námořní molo plné lidí či místo maturitního večírku. Odesa vstupuje do děje ještě díky záběrům z krátké automobilové jízdy hlavní hrdinky večerním městem.

Vedle toho zaznívá ve filmu opakovaně jako jakýsi kontrapunkt jméno vzdáleného města Novosibirsk, na diapozitivech se objevují také záběry z archeologické expedice kdesi v podkavkazském regionu. Máme tu tedy zlomek sovětského světa, do kterého přistupují reálie světa jiného jen nahodile. Zastupuje ho angličtina, ze které hlavní hrdinka překládá, a tudíž i anglicky mluvící hosté, kteří se na chvilku objeví na maturitním večírku a působí zde opravdu jako postavičky z jiného světa. Západní svět je krom toho jen mimoděk připomenut melodií jedné kdysi populární písně – západní pop music pronikala do Odesy coby mezinárodního přístavu odjakživa snáz než do jiných sovětských lokalit.

Hlavním tématem filmu je složitý vzájemný vztah ženy středního věku, jejího dorůstajícího syna, který začíná přemýšlet o své budoucnosti, a jejich velmi vzdáleného manžela a otce. Oba hlavní protagonisté k němu zaujímají značně odlišný vztah. Synovi se odjezd či útěk k otci, tedy právě do Novosibirska, jeví jako nejlepší východisko z nepříliš radostné a málo perspektivní reality. Jeho dosti bezradné rozhodování však uskutečnění záměru nepřeje, byť je s ním matka nakonec už skoro smířena. Chlapec nakonec nedokáže vztah s matkou přerušit a odejít od ní. Vše tak možná zůstane při starém…

O obou hlavních postavách, zahraných velmi přesvědčivě, je třeba říci více. Matka, dcera sovětského důstojníka, je hovorná, exaltovaná, někdy až hystericky působící žena, která jen těžko ovládá své emoce. Pohrává si tak trochu se vším, zároveň je však tvrdohlavá v pracovních i méně podstatných věcech. Zahrává si s flirtováním, ale zároveň se naplnění takového vztahu leká. Ve vztahu k synovi působí bezradně, nerozhodně a křečovitě.

Syn má v sobě ještě hodně z dítěte, nemá ještě vyhraněné zájmy a je značně nejistý ve vztahu ke svým vrstevnicím. Přitom je Voloďa bystrý a přemýšlivý – umí si např. pohrát s melodií a slovním bohatstvím ruského jazyka, jak dokazuje epizoda naplněná spontánním veršováním. Syn je dítětem své doby a příslušníkem bezprostředně poválečné a postalinské generace, čímž je dána jeho alergie na vznosné fráze, naplňující jazyk tehdejších sovětských lidí.

Pro příklad lze uvést dvakrát a různými osobami vyjádřený obraz budoucího města, obydleného šťastnými lidmi, který bude výsledkem jakési velké, údajně už vznikající stavby, jež bude dovršena v budoucnosti. Tyto obrazy lze chápat jako svéráznou režisérčinu reakci na konstrukty, vytvářené po celá desetiletí sovětskými propagandisty. Ty v mnoha případech opravdu vstoupily do myšlení, jazyka a krve části sovětských lidí a jejich poslední dozvuky se objevují dodnes.

Hlavní hrdina (tak trochu „můj vrstevník“) naznačuje aspoň v jedné epizodě, nakolik je alergický vůči podobným frázím. Ukazuje to jeho rozhovor s trochu starším členem komise, která má zřejmě řešit sociální problémy tehdejší mládeže. Postoj tohoto muže k problematice jedné Vladimírovy spolužačky se přitom zdá být celkem věcný a přirozený. Není úplně znehodnocen nadužíváním velkých slov a květnatých frází, Vladimír však přesto reaguje protestním způsobem.

Za zmínku stojí i četné epizodické postavy, jimž vévodí vzdálený manžel a otec – poznáváme ho jen z textu dopisu, telefonického rozhovoru a z fotografií či diapozitivů. Ocenit lze i herecké výkony nápadníka Vladimírovy matky, jejího pracovního vedoucího, správce sportovního inventáře dači, už zmíněného člena sociální komise.

Na úrovni se prezentuje také kameraman filmu. Ukazuje nám zajímavé, někdy opravdu nevšední epizodické záběry, které lze srovnávat s prací kameramanů ve výrazných dílech jiných evropských kinematografií 60. let 20. století. Zajímavě je pojat rovněž hudební doprovod, využívající i tehdejší písňovou tvorbu. Vedle už zmíněné písně Winchester Cathedral (v češtině ji nazpíval coby Chrám svatého Víta Václav Neckář) jsou využity i zdroje domácí. Máme tu spontánní dívčí provedení oblíbené romance z 19. století Oči čornyje, nejspíše moldavskou píseň beze slov, hranou jakýmsi lidovým souborem, ale také melodii tehdy nové a už velmi populární písně Volodymyra Ivasjuka Červona ruta. Je to paradoxní, ale zařazení této melodie do filmu představuje vlastně jeho nejukrajinštější prvek, protože ve filmu se mluví téměř bez výjimky rusky.

Ve filmu se objevuje několik epizod charakteristických mnohonásobným opakováním určitých výroků – zároveň zde hraje roli jaksi programové umlčení hrdinů v určitých okamžicích – jako by jim režisérka vypínala řeč a zkoumala, zda se v důsledku toho vůbec něco stane. Bezobsažnost a bezradnost charakterizuje např. telefonát syna otci i písemné projevy – otcův dopis synovi nebo dopis, který diktuje hlavní hrdince na poště muž, jenž si zapomněl doma brýle.

Muratova chtěla v tomto snímku podat svědectví nejen o různých podobách mezilidských vztahů, hlavně z oblasti mateřství a vztahu rodičů a dětí. Její film zajímavě vypovídá také o stavu a náladách tehdejšího sovětského mládí. Ukazuje také častou, ne-li převažující frázovitost a bezobsažnost každodenní mezilidské komunikace. Tím více pak rozpor každodenní obyčejnosti s paralelně fungujícím světem velkých slov a frází, který do řeči jednajících postav občas vstupuje, ale do značné míry reprezentuje také jen faktickou bezobsažnost.

Vyslovil jsem názor, že v Dlouhém loučení hraje důležitou roli jakási programová bezobsažnost, film však sám o sobě bezobsažný rozhodně není. V jistém smyslu lze toto dílo chápat jako kritický pohled na některé aspekty života sovětské společnosti na počátku poslední třetiny její existence, která dost možná začala sovětským vpádem do Československa. Kdyby film takovouto kritičnost postrádal, vyhnul by se jistě zákazu promítání. Reálně se však Dlouhé loučení dostalo na plátna kin až v roce 1987…

Je nepochybné, že i sedmnáct let od doby vytvoření v něm zaznívala melancholie a nepřeslechnutelný varovný tón. Z někdejších velkých ideálů revoluce zůstaly jen zbytečky, působící v rámci děje jako mrtvé fráze. Výsledkem je značně melancholický dojem, který podtrhává i zpěv zhudebněného textu Lermontovovy básně Bělejet parus odinokij těsně před koncem filmu. Kam byla hnána lodička označená písmeny „CCCP“, tehdy nikdo nevěděl. Uvažování o tom, kam by se Vladimír, jakýsi generační „geroj našego vreměni“, postupně propracoval názorově i konkrétními životními osudy, by však byla už jen čirou spekulací…

Snímek Kiry Muratovy působí i po půl století jako neokázalý, ale umělecky cenný dokument vypovídající zajímavě o době svého vzniku. Domnívám se, že jej lze přiřadit ke špičkovým evropským snímkům počátku sedmdesátých let – nijak výrazně nezaostává za jinými, často daleko známějšími filmy, které tehdy vznikaly v západnější části Evropy.

Přestože se jedná o film, náležející z mnoha ohledů ruské kulturní tradici, vřazuje se nesporně také do té ukrajinské jako její důstojná součást. To nejlepší, co vzniklo jako ruská součást ukrajinské kultury, rozhodně není něčím, za co by se měla Ukrajina stydět, proti čemu by se měla uměle vymezovat nebo co by měla potlačovat. Musí se naopak naučit s těmito hodnotami žít a maximálně je využít pro rozvoj své tvarově rozmanité kulturní tradice.

(boz)