Fotografie z kyjevského Majdanu v Praze

V roce 2014 oslovovaly ukrajinské události obyvatele České republiky, resp. jejich část, více a bezprostředněji než dnes. Málokdo si dnes vybaví, že na jaře roku 2014 bylo možné v Praze postupně navštívit tři výstavy tehdy zcela svěžích snímků, které zachycovaly a pro budoucnost zvěčnily dění na Majdanu.

Psal jsem o tom ve svérázném pokusu o časopis, nazvaný Ukrajina kolem nás, který jsem tehdy rozesílal zájemcům po mailu. Byl to vlastně předchůdce našich stránek, který mi teď pomůže zavzpomínat na tehdejší výstavy. V návaznosti na tuto oživlou vzpomínku upozorním v druhé polovině textu na možnost podívat se dnes, s větším časovým odstupem, na malou kolekci fotografií z tehdejšího rozbouřeného a hrdého Kyjeva.

První, největší a možná nejlépe zorganizovaná fotografická výstava roku 2014 se uskutečnila v někdejších prostorách Knihovny Václava Havla na Starém Městě. Jmenovala se „Svědectví z ulic Kyjeva“. K vidění zde bylo pětapadesát snímků, pořízených českým nezávislým fotografem Eugenem Kuklou. Tuto výstavu tehdy vítaně doplňoval čtyřstránkový text Jiřího Peňáse, který zachytil na vrcholu událostí, dne 19. 2. 2014, fotografovo vyprávění o jeho pobytech v Kyjevě i jeho zajímavé zhodnocení Majdanu.

Druhá výstava, pojmenovaná „Světlo Majdanu“, se konala krátce poté v přízemí pražské Nové radnice, tedy přímo v sídle městského zastupitelstva a magistrátu. Jejího otevření se zúčastnil i tehdejší primátor T. Hudeček. Vystavených sedmadvacet fotografií (černobílých i barevných) vytvořili dva ukrajinští a jeden běloruský fotograf (Andrij Lobov, Maksym Balanduh, Francišek Viačorka).

Třetí a největší expozice jara roku 2014 byla zpřístupněna pod názvem „Tak to začalo“ na severovýchodní periférii Prahy, ve foyer hornopočernického divadla. Své snímky zde předvedli Igor Gilbo z Ukrajiny, Čech Karel Cudlín, který má k Ukrajině dlouhodobější vztah, a Němec Björn Steinz, žijící v Praze. Vystaveno bylo zhruba šedesát jejich snímků velkého i menšího formátu. Na předchozí i této výstavě už citelně chyběl adekvátní informační materiál.
Bylo by zajímavé na základě podrobnějších poznámek o těchto třech akcích i samotných snímků vytvořit rekapitulaci toho, o čem a jak vypovídaly tehdy vystavené fotografie. Dala by se popisovat např. podrobná geografie nevelké části kyjevského centra, kde byly pořízeny. Jen několik záběrů tehdy zachytilo navíc také něco ze lvovského prostředí oné zimy. Jiné regionální majdany, které rozhodně nebyly bez významu a kde se jistě také fotografovalo, jsme neměli možnost až na skupinu Steinzových snímků ze Lvova poznat. Pozornost byla tehdy soustředěna opravdu převážně na Kyjev.

Řada vystavených fotografií se stala těžko nahraditelným dokladem o myšlení účastníků Majdanu. Těsně po srpnu 1968, ale i později, byly v zahraničí vydávány soubory textů či fotografií nápisů, které se na pražských ulicích i jinde objevily v srpnových dnech r. 1968. Na snímcích z Kyjeva, vzniklých o 45 let později, se historikovi naskýtá podobně bohatá kořist.

Za účastníky událostí z přelomu let 2013 a 2014 mluví dodnes hesla, která umisťovali na zdech budov i podobných volných prostorách, ale také na improvizovaných plakátech a jinde. Vyjadřovala jejich názory, tužby a hněv. Několik ukázek za mnohé: „Dědo Mrázi, daruj mi k novému roku /2015/ demisi současné vlády /Janukovyčovy/. S láskou Evro/pa/“, „Berkute, umyj si ruce od krve“, „Pamatujte na cenu vítězství“. Dodatečně mne zaujala slova „Evropa – to jsou vysoké morální standarty,“ která se zdají být i dodatečně adresována také nám a vybízejí k sebezpytování.

Toto jsou opravdu mžikové imprese. Hlubší analýzu fotografií (a samozřejmě také filmových záběrů), pořízených v době Majdanu, už provádějí a provádět budou ukrajinští historici, kteří mají k dispozici podstatně širší, vlastně téměř bezbřehý dokumentační materiál. Já se nyní stručně zaměřím na soubor fotografií, který lze vidět v Praze letos v létě.

Oleksij Furman, narozený v roce 1991, je vlastně vrstevníkem ukrajinské postsovětské státnosti. V Praze jsme se mohli před půl rokem seznámit se zajímavým 3 D programem Aftermath VR: Euromaidan ve virtuální realitě, který je také do značné míry Furmanovým dílem. Furmanovy fotografie byly instalovány koncem letního semestru v přízemní vstupní prostoře za vrátnicí fakulty sociálních věd a fakulty humanitních studií v pražských Jinonicích – budovu najdete nedaleko stejnojmenné stanice metra.

Expozice, nazvaná Euromajdan: momenty Revoluce důstojnosti, byla určena hlavně studentům a vyučujícím, kteří jsou v budově jako doma. Lze tudíž předpokládat, že snímky vidělo daleko více lidí, než na výstavách v roce 2014, kdy se podle mé vlastní zkušenosti o masové účasti či zájmu mluvit nedalo. Nejde o velkou kolekci – představuje ji sedmnáct barevných fotografií, uvozených nevelkým vstupním slovem, které připravilo velvyslanectví Ukrajiny v ČR. To uskutečnilo výstavu ve spolupráci s fakultou sociálních věd, kde věnuje Ukrajině přednášky a semináře několik pedagogů a kde proběhlo i několik větších akcí pro zájemce z řad studentů.

Nyní, v době prázdnin, si může Furmanovy fotografie prohlédnout v době otevření budovy kterýkoli zájemce a myslím si, že snímky stojí za zhlédnutí. Jde samozřejmě o pouhý zlomek Furmanovy dokumentátorské činnosti na Majdanu, který je rozsahem menší než výstavy z roku 2014. Střídají se zde záběry na Majdan jako celek, pořízené shora a ukazující většinou masu jeho účastníků, ale také unifikovaně vyhlížející jednotky, které měly Majdan zpacifikovat.
Převažují však snímky komornějšího rázu. Vidíme dva mladé lidi v objetí pod společnou dekou u zdi, pokryté nápisy a značkami, na jiném snímku pět účastníků, odpočívajících ve spacácích rozložených v různých směrech, nebo rozdávání jídla v improvizované polní kuchyni. Nechybí záběry na lidi, naslouchající projevům, na ženu hrající na kytaru nebo na jinou skupinu účastníků se svíčkami v plastových krytech. Kromě chvil tichého soustředění a odpočinku vidíme také v podstatě bojové záběry, kde se součástí děje stávají improvizované barikády, lidé s rouškami, ale především všudypřítomný oheň a dým, které se staly spolu se záplavou sněhu trvalou součástí vzpomínky na Majdan v jeho vrcholné fázi.

Díky Furmanovým snímkům si můžeme znovu připomenout události, které v žádném případě nesmějí upadnout v zapomnění, jak se v Česku v podstatě už stalo. Toto nadále živé obrazové svědectví dokládá význam a pozitivní rozměr tehdejších kyjevských událostí. Jejich připomínání je zvláště důležité právě v současné době. Není tajemstvím, že se letos v Ukrajině výrazněji projevily síly, které cítí možnost znovu vstoupit na scénu a revanšovat se za svou porážku z počátku roku 2014. Je jisté, že mezi jejich snahy patří revize pohledu na Majdan, a je neméně jisté, že bude nutno jim v tom zabránit nejen v Ukrajině, ale i všude tam, kde není lidem osud této země lhostejný.

(boz)