Letní etudy (3): Vzpoura

Léto u Sázavy bylo pro nás děti příležitostí k poznávání. Nesloužilo k němu ani tak těch pár přivezených učebnic, i když se do nich občas nahlédlo. Daleko víc nás ovlivňovala příroda, která byla všude kolem – na loukách, v lesích i řece. Četli jsme v téhle knize každodenně a získávali poznatky a zkušenosti k nezaplacení.

Krom toho byly v chatičce k dispozici úžasně zajímavé a inspirující svazky tehdejší dětské edice Oko. Tvořily jakousi dětskou encyklopedii na pokračování a jakoby informovaly o všem: o rybách, motýlech, broucích, květinách i lesních houbách. Ani ptáci nepřišli zkrátka. Listovalo se v těch knížkách často a bez omrzení.

Ptačí hovor i zpěv byl jednou z hlavních součástí každodenní zvukové kulisy, od rána do večera. Autorka etud si ho všímala možná víc než děti, zaposlouchávala se do něj a někdy šla přímo za ním, jak popisuje v tomto textu. Stala se tak svědkyní velkých událostí v jedné ptačí rodině a obešla se i bez ptačího slovníku…

Možná vznik této etudky ovlivnila i jedna rozsáhlejší báseň Juliana Tuwima o ptačí hádce daleko větších rozměrů, kterou pod jejím vedením nacvičili pražští školáci jako malé dramatické pásmo. Ale to není konec konců až tak důležité.

(boz)

Vzpoura

Letos zpívali ptáci jako každé jiné jaro. Potom, když propuklo léto, jejich písně ustaly. Komu je do zpěvu, když se musí starat o vlastní hnízdo.

Jednoho dne v čas toho ptačího odmlčení však došlo ke vzpouře. Rozpoutala se bez manifestů a beze zbraní. Obešla se bez jediné prolité kapky krve, zato kolem sebe vyvolala hodně křiku a nemálo sousedů připravila o klid. Nikoho nenapadlo zaznamenat si, kdy ke vzpouře došlo, jenom si všichni pamatují, že celý den tehdy svítilo slunce a unavený večer se chystal ke klidnému spánku.

Najednou to začalo.

Hlasy. Křik. Hádka.

A to všechno nedaleko řeky.

Nevěděla jsem, kdo komu ubližuje a komu mám pomoci, ale vzala jsem do rukou hůl a běžela jsem k řece na bitevní pole. Ukázalo se, že tam žádné není. Na břehu stála jen jedna vykotlaná vrba. Ten křik jakoby vycházel z dutého kmene. Na vrbě seděl datel s červenou čepičkou, načepýřený zlostí.

„Vylezte, povídám,“ vykřikoval na celý svět. „Už je čas na vaše lítání.“

Z dutiny se na otce vyrojil uražený křik mláďat:

„Copak můžeme lítat? Naše pírka musí dorůst. Křídla nás nedonesou!“

Otec se trápil a snažil se dodat mladým okřídlencům odvahu, ale děti vzdorovaly dál. Sousedé z okolních stromů se přidali a také se začali hádat. Jedni odsuzovali umíněné děti, jiní je obdivovali: „Jen si pomyslete, postavili se rodičům! Tak malí, a nepodřídili se…“ To, co jsem říkala já, nikoho nezajímalo a tak jsem se vydala zpátky. Následující večery se odvíjely stejně. Otec se zoufale snažil dodat mladým okřídlencům odvahu, ale děti se dál vzpouzely. Když zase nastal první tichý večer, vděčně jsem si vzpomněla na ptačí peří. Přece jen dorostlo…

Po nějakém čase jsem šla cestou kolem řeky a setkala jsem se tam s jedním ze vzbouřenců. Hrdě a šťastně nabral dlouhým zobákem žížalu z trávy a nezajímal ho nikdo, kdo by šel zrovna kolem. Pozdravila jsem jako první a připomněla jsem datlíkovi nedávnou vzpouru způsobenou křídly.
Podíval se na mne podezřívavě, dokonce s lehkým výsměchem, ale neuvěřil mi.