Obrazy Natalije Matvijenkové v pražských Emauzích

Ještě necelé dva týdny, do konce července, lze navštívit malou výstavu obrazů jedné z ukrajinských výtvarnic, které se usadily v Praze. Najdete ji v areálu pražského emauzského kláštera v malé místnosti kousek za hlavním vchodem a nese název Dar domova. Obrazů Natalie Matvijenko se tam vešlo jen jedenáct, stojí však za to si za nimi zajít.

Natalija Matvijenko patří mezi umělkyně narozené v době chruščovovské oblevy. Původně studovala architekturu, ale absolvovala na fakultě malby institutu scénografie kyjevské akademie výtvarných umění už v době přestavby. Několik let se zapojovala do ukrajinského výtvarného a divadelního života. Svá díla představila na kolektivních výstavách mladých umělců, ale jejím hlavním působištěm se stalo na několik let divadlo v Černivcích na Bukovině. Hostovala však i na jiných regionálních scénách a zároveň absolvovala stáže u režiséra a dvou scénografů na Ukrajině, v Rusku a Lotyšsku.

Od počátku 90. let spojila svůj osobní a profesní život s Čechami a s Prahou a začala občas používat zdvojeného příjmení Matvijenková-Mikovcová. V české metropoli poprvé vystavila své obrazy v roce 1993. Její díla bylo možno vidět i v západočeském Horšovském Týně a také minimálně na dvou výstavách v západní Evropě. Dokázala zaujmout i osoby s výraznou odbornou kvalifikací, např. uměleckého historika Iva Kořána.

Těmito údaji jsem se pokusil stručně představit cestu umělkyně do Čech i její zdomácnění na zdejší výtvarné scéně. Důležitější je však pokusit se o charakterizaci obrazů, které hostí prostor jednoho z památných pražských klášterů. Vzhledem k místu výstavy nepřekvapí, že jde o tvorbu výrazně duchovní, která si hledá vlastní, osobitou cestu a způsob vyjádření. Vlastně jedinou výjimkou je obraz bez popisky – arcimboldovské zpodobení dívky či mladé ženy s květinovou hlavou – je to snad autoportrét?

Matvijenko, obrazPokud jde o ostatní autorčina díla, menšinu z nich tvoří obrazy s konkrétními biblickými náměty, pojaté však značně originálně. Výstavu uvozuje obraz Synu můj milovaný – vlastně vyobrazení Svaté trojice a trojice andělů, nejvíce podobné tradiční ikoně. Tradici se naopak vzdalují svým pojetím obrazy Zvěstování (pojaté v nefigurální podobě) a Narození … téměř sen (ne zcela obvyklé pojetí Kristova narození). Ostatní obrazy (Pramen, Brána, Blízkost nebe, Stěna, Vstoupení do koloběhu srdce, Očista a Hledání cesty) jsou projevem pozoruhodného duchovního symbolismu, v němž je figurální složka skoro vždy potlačena. Zato zde hraje roli interiér chrámových staveb, kde místo lidských postav vidíme lidské oči, plamínky a snad také slzy. Výraznou roli hraje hned na několika obrazech chrámová klenba.

Působení obrazů na diváka zesiluje technika jejich vytvoření – namalovány jsou většinou vaječnou temperou. Barvy jsou proto vesměs velmi výrazné a v řadě případů jaksi vyzařující navenek. Jejich působení posilují dva momenty. Jednak jsou obrazy různého typu barevnosti umístěny na dvou protilehlých stěnách výstavní místnosti. Druhým momentem, který stojí za zmínku, je spolupůsobení obrazů s prvky gotické architektury. Nejvýrazněji se to projevuje v případě umístění autorčina Zvěstování bezprostředně pod novodobými vitrážemi, jež zdobí gotické okno místnosti.

Pro zajímavost odkazuji na autorčiny stránky, kde lze shlédnout většinu obrazů, vystavených v Emauzích: http://www.matvijenkova.com/gallery/#/content/Domov%20srdce/. Končím konstatováním, že v dohledné budoucnosti budeme mít sotva možnost vidět pohromadě obrazy většího počtu ukrajinských umělců, kteří přesídlili v posledních desetiletích či letech do Česka. Každý z nich pracuje jaksi za sebe a těžko může nastat situace, která by je přiměla k nějakému skupinovému vystoupení. Tím spíše je třeba věnovat pozornost prezentacím díla každé(ho) z nich. Je logické, že jejich výtvarné práce jsou rozkročeny mezi dvěma výtvarnými světy, reprezentovanými českou a ukrajinskou výtvarnou kulturou. Vzniklé doplňování a syntéza rozhodně zasluhují naši pozornost.

(boz)