Před padesáti lety (XLV). Poslední výlov z pamětí J. Ilnyckého

Naposledy se vracíme k československému segmentu vzpomínek ukrajinského stranického předáka Jurije Ilnyckého. V předešlých dvou pokračováních byly obsaženy údaje o událostech jarních a počátku letních měsíců – až do bezprostředních důsledků vpádu „spojeneckých“ vojsk do Československa.

Ilnyckyj se zbavil po odeslání Alexandra Dubčeka a dalších zajatců do Moskvy hlavních starostí. Sovětská vojska, která oblažovala svou přítomností region po několik měsíců, se přesunula na západ, ale samotný Ilnyckyj se tam odebrat nemusel. Absolvoval však ještě jedno důležité setkání. Necelé tři týdny po okupaci Československa byl přizván k pracovnímu jednání ministrů obrany okupačních zemí. V československých zdrojích se uvádí datum tohoto jednání buď k 9., nebo k 16. září 1968.

K ponižujícímu jednání s těmito „bojovými soudruhy“ byla přizvána zřejmě šestičlenná delegace, zastupující příslušný československý resort. Nechyběl ani jeho šéf, československý ministr obrany, armádní generál Martin Dzúr (1919–1985) a další vysoce postavení důstojníci, generál Rusov a Šmoldas.

Valo-Dzur-Strougal-Husak
Zleva: Vasil Val´o, Martin Dzúr, Lubomír Štrougal a Gustáv Husák

Ministra Dzúra, národností Slováka, prý Ilnyckyj dobře znal. Napsal o něm v memoárech, že to byl „čestný, nám /tedy Sovětům/ oddaný člověk“, bez kterého by se intervence tak hladce a „bez striljanyny“, tedy bez krveprolití, nepodařila. Opravme Ilnyckého v tom směru, že krveprolití se konalo a řada československých civilistů je zaplatila životem. O úspěch intervence se podle tvrzení Ilnyckého zasloužil i Vasyl Val´o (1921–1979), „náš krajan“ (tedy Zakarpatec). Podle Ilnyckého velel československé tankové divizi kdesi v pohraničí, ve skutečnosti však byl náčelníkem štábu vojenského okruhu v Písku. Také Val´a, který se později stal náměstkem ministra Dzúra, Ilnyckyj znal, stejně jako jeho českou manželku.

Při jednání přišly znovu ke slovu železniční vagóny, postavené na narychlo postavené vlečce v lesíku u Mukačeva. Sovětský ministr obrany Andrej Grečko při jednání nutil Dzúra k tomu, aby dal sovětským vojskům k dispozici letiště, kasárna, polygon atd. Dzúr se však bránil a odkazoval na československou ústavu a na to, že podobné záležitosti jsou v kompetenci samotného prezidenta. Grečko ho prý vůbec nechtěl poslouchat. Podrážděně prohlašoval, že Dzúr se chová, jako by on sám, a nikoli Grečko, provedl vítěznou operaci (rozuměj: okupaci Československa).

Andrej Grečko
Andrej Grečko

Ilnyckyj popisuje situaci takto: „Dzúr už nevěděl, jak dál, a obrátil se na mne: ´Juriji Vasiljeviči, jste tu jediným civilistou. Řekněte, je možné takto postupovat?´ Byl jsem zprvu na rozpacích – Grečko byl členem politbyra, maršálem a ministrem obrany – ať je tomu jakkoli, existují pravidla subordinace. Grečko však přikývl, abych vyslovil svůj názor, a já tedy řekl: ´Myslím, že soudruh Dzúr má pravdu. O takovýchto objektech by se neodvážil ani u nás nikdo rozhodnout podle svého názoru bez souhlasu ÚV a rady ministrů. Tyto otázky lze řešit později, až se o nich Dzúr dohodne se svým prezidentem a vládou. Ať se dohodnou soudruh Ludvík Svoboda s Nikolajem Viktorovičem.´“

Poslední zmíněnou osobou byl N. V. Podgornyj, v té době formálně hlava sovětského státu coby předseda prezidia Nejvyššího sovětu – reálně byl jeho vliv samozřejmě daleko menší než Brežněvův. Z hlediska své funkce byl pro Svobodu partnerem právě on. V každém případě Grečko podle líčení Ilnyckého nakonec ustoupil a Sověti se domohli toho, co potřebovali, o něco pomalejším postupem.

Z českých zdrojů víme, že součástí jednání byl i rozhovor Grečka s Dzúrem mezi čtyřma očima. Seděli prý oba na pařezech a Grečko Dzúrovi vyčítal, do jaké pozice postavilo Československo Sovětský svaz – ve tvářích prý měl sovětský ministr obrany slzy. Opravdu, ze sovětského hlediska „ne vrah, ale zavražděný byl vinen“.

Je důležité vědět, že při jednání u Mukačeva Dzúr navrhoval provedení odsunu 80 % okupačních vojsk z Československa do půli října a všech ostatních jednotek do roka, tedy do září 1969. Přistoupit na něco takového ovšem Sověti nehodlali ani v nejmenším, jak se o tom sám Dzúr brzy přesvědčil. Uvažovaný rok dočasného pobytu se postupně ztřiadvacetinásobil...

Líčení Ilnyckého končí podrobnostmi o cestách, které vykonal v roce 1968 a snad ještě v roce 1969 po území Československa. Píše, že byl členem mnoha sovětských delegací, které směřovaly do ČSSR jak před vstupem vojsk, tak i po něm. Konkrétně se zmiňuje o dvou takových cestách, které měly především sondážní charakter.

První cestu Ilnyckého do Československa lze datovat poměrně přesně. Byl členem delegace vedené tajemníkem ÚV KSSS Konstantinem Katuševem (1927–2010). Její inspekční cesta se uskutečnila v závěru roku 1968 a Ilnyckyj sám poznamenává, že to byl s ohledem na vánoční a novoroční svátky nevhodně zvolený termín. Prý to tak ale bylo zorganizováno schválně a už s ohledem na uvedenou skutečnost se o delegaci nikdo příliš nezajímal.

Členové delegace nicméně nelenili a studovali aktuální situaci. Ilnyckého jazykové znalosti přišly za této situace vhod – četl aktuální čísla novin a převyprávěl jejich obsah Katuševovi. Delegace byla také přijata prezidentem Svobodou a předsedou parlamentu Smrkovským. Nakonec došlo také k přijetí u Alexandra Dubčeka. Ilnyckyj si měl podle pokynu Katuševa sednout stranou, aby si ho Dubček nevšiml, ale dopadlo to opačně. Dubček svého „věznitele“ identifikoval a normálně se s ním bavil.

Prezident Svoboda prý přijal delegaci přátelsky a sdělil Katuševovi zajímavou věc – podle Ilnyckého řekl toto: „Víte, já už nikomu a ničemu nevěřím. Kdybyste byl tak hodný a poslal soudruhy z delegace po okresech a krajích. Až se přesvědčí o situaci na místech, sdělí nám potom, co se tam doopravdy děje.“

Opravdu zajímavý způsob informování byl využit. Členové delegace byli vypraveni letadlem a postupně vysazováni v různých větších centrech, např. v Brně a Bratislavě. Ve slovenské metropoli zaregistroval Ilnyckyj neuklizený sníh na letišti a Ilnyckyj z toho vyvozuje, že v zemi vládl nepořádek.

Na Ilnyckého zbyly vzdálené Košice a měl sto chutí vrátit se odtud do blízkého Užhorodu, ale stranická subordinace to nedovolila. Dočkal se srdečného přijetí – obdržel i kytici a o návštěvě informovala tamní televize, což Ilnyckyj označil za jev, který byl v rámci této cesty delegace po Československu ojedinělý.

Po návratu do Prahy informoval prezidenta podle jeho přání o tom, co viděl. Zdůrazňoval prý, že pracující čekají na delegace pracovních kolektivů ze SSSR, které byly v dřívějším období běžné. Nesmlčel zároveň, že sovětská strana podobné výjezdy svých občanů do Československa zastavila – až do normalizace situace v této zemi.

Někdy později (tentokrát nám chybí vodítko pro určení přesného data) byl Ilnyckyj začleněn do delegace vedené tajemníkem ÚV KSSS a předsedou jeho ideologické komise Pjotrem Děmičevem (1918–2010). Dostal možnost promluvit v Ostravě před horníky a nebral si servítky. Zdůraznil, že přes Užhorod je veden sovětský plynovod na území Československa a že díky tomu lidé v Tatrách či v Praze mají plyn k dispozici, zatímco v Zakarpatské oblasti tomu tak není. Zdůraznil, že místní lidé si přesto na tuto skutečnost nestěžují, protože vědí, že to tak musí být. Za odměnu jim však přivezli do tohoto regionu z Československa tři rakve – rozuměj: s těly sovětských vojáků. Padlých ze Zakarpatské oblasti bylo nejspíše víc, ale to by bylo nutno prověřit. Jiný člen delegace, Jakovlev, naznačil, že Ilnyckyj nemusel vystoupit až tak ostře, ale stalo se…

Posledním, tentokrát jasně datovatelným zápisem pamětí Ilnyckého, týkajícím se Pražského jara a jeho potlačení, je obšírná vzpomínka na dubnovou „historickou noc“ na vojenském letišti u Mukačeva. Gustáv Husák se tam dal plně k dispozici Leonidu Brežněvovi a připravil si tak cestu do funkce prvního tajemníka československých komunistů.

Závěrečné hodnocení Ilnyckého naznačuje, že své názory z roku 1968, se kterými jsme se tu mohli v dostatečné míře seznámit, ani po čtyřech desetiletích nijak nezměnil. Doslova je formuluje takto: „Dodnes jsou vedeny diskuse, zda bylo třeba poslat do Československa sovětská vojska, nebo nikoli. Podle mého osobního přesvědčení to bylo velmi správné, protože se situace mohla vyvinout daleko horším způsobem a mohlo to dojít až k občanské válce. V takovém případě by se do průběhu událostí vmísili i jiní. Nikdo nemůže říci s jistotou, že by to nebylo NATO – a co potom? Není těžké to odhadnout. A tak vedení Sovětského svazu a zemí socialistického tábora jednalo rozhodným způsobem a rozhodlo se správně. Nejdůležitější je to, že se vše obešlo bez lidských obětí – v krajním případě se mohl zrodit nový Vietnam.“

Snad se mi podařilo naznačit, že vzpomínky Jurije Ilnyckého jsou zajímavým dokumentem, ukazujícím události v Československu z úplně jiné perspektivy, než záznamy Petra Šelesta nebo deníkové zápisy Lese Taňuka, o kterých jsme už psali. Nepochybuji o tom, že ještě uslyšíme o dalších zajímavých ukrajinských pramenech, které upřesní naše představy o tomto významnému období.

(boz)

Rubriky