O zvířatech a lidech nebo o zvířatech v lidech

Taňa Maljarčuk: Bestiář

Prvního knižního překladu do češtiny se dočkala autorka z Ivano-Frankovska, která pak působila v Kyjevě a na počátku tohoto desetiletí přesídlila do Vídně. Díky tomu vydala některé své práce i v německých překladech. Její „lidsko-zvířecí“ knížku převedla do češtiny skupina deseti překladatelek a jeden překladatel k tomu.

Pojem bestiář (bestiarium), který ve středověku označoval knihu výkladů o zvířatech a jejich symbolice, se často používá i v názvech novodobých literárních děl, samozřejmě v adekvátně posunutém významu. Při jeho použití v českém prostředí si uvědomíme specifický význam zdomácnělého pojmu „bestie“. Slova „bestiář“ použila v názvu své několikrát vydané knihy povídek například Bára Nesvadbová. V onom případě jde však o podstatně jiný typ a kvalitu próz, než jaký nám nabízí ukrajinská autorka.

Český výbor próz Tani Maljarčuk spojil dohromady dva soubory textů. V prvé řadě jde o deset povídek „bestiářových“ – z ukrajinské verze knížky byly přeloženy všechny a právě tyto prózy udávají ráz českého výboru. Následujících sedm krátkých textů bylo vybráno z autorčiny knihy „Zhory vnyz“ (Shora dolů), jejíž vydání Zviroslovu (Bestiáři) časově předcházelo.

„Zvěroslovné“ texty zaujímají většinu knihy. Místem, kde se odehrávají, je většinou současný Kyjev, v jednom případě západoukrajinský Ivano-Frankivsk, v jiném pak menší provinční městečko v kyjevském okolí. Ať je děj zasazen kamkoli, sledujeme však pod fasádou všednosti, každodenních starostí a únavné rutiny další skryté vrstvy, které umí autorka podchytit. Nerozepisuje se o nějakých lidských bestiích – texty jsou psány téměř vždy s láskou a pochopením.

Většinu z nich spojuje motiv jakýchsi „nevyžádaných seznámení“, z nichž ovšem může vzejít i něco dobrého, dále jednotvárná urputnost a také personifikace naruby. Lidské vlastnosti se tu nepřipisují zvířatům, autorka si naopak všímá specifických povahových rysů lidí, kteří svým chováním i životními peripetiemi, potažmo osudem, připomínají konkrétní zvířecí tvory. V některých případech jde o to, jak je vnímá okolí, v jiných se zase jedná o utkvělé představy a sny samotných protagonistů.

Vždy platí to, že jsou hlavními hrdinkami ženy různého věku hledající lásku a štěstí, kterého se ale často po jeho zdánlivém nalezení samy vzdávají – jeho opravdovost ostatně není ani až tak jistá. Občas jsou objektem autorčina zájmu letitá manželství, fungující, jak se ukrajinsky říká, „sjak tak“ – buď do nich náhle přichází nový oživující podnět, nebo se naopak nemilosrdně rozpadají.

Postavám (nejen těm ženským) je společná osamělost, snad lehká podivínskost (kdo má však vlastně právo o ní v případě těch druhých mluvit?), každodenní potýkání s ostychem i bezradností. Neméně podstatné je to, že existence hrdinů působí dojmem fungování na bázi setrvačnosti. Vidíme lidi s jejich dlouho neměnnými rituály a hluboko zakořeněnými návyky, k jejichž narušení občas nečekaně dojde.

Autorka zkoumá lidskou mentalitu nápaditě i přístupně. Používá jednoduchých jazykových prostředků a její úvahy působí přímočaře – obojí příhodně odráží naturel postav. Přes prosté vyjadřování jsme konfrontováni s mnoha neotřelými myšlenkami a pronikavými reflexemi dění. Mezi hrdiny povídek patří třeba nesmělá, ač činorodá prodavačka z nádražního stánku, nevrlá důchodkyně, která se spřátelí s mladým sousedem – tanečníkem, nebo jiná trhovkyně a noční řidič míchačky, kteří se střetnou v odlišných rolích při dopravní nehodě a setkávají se poté v nemocnici.

Najdeme zde i příběhy lidských střetů a toho, jak si k sobě lidé hledají cestu. Nevšímavost a nevraživost se prolíná s bezprostřední, vřelostí a poněkud bezradnou touhou se někomu přiblížit. Důležitý je také fakt, že všichni hrdinové k něčemu dozrají (jakkoli tím není myšlen žádný zásadní pygmaliónský přerod osobnosti), což je symbolicky vyjádřeno právě určitou transformací.

Některé příběhy, jako třeba „Prase“, „Slimák“ nebo „Pes“, se vyznačují groteskními prvky. „Pes“ je inspirován úřednickým molochem. Parazitujícím vetřelcem v bytě, potažmo v životě, může být potkan anebo zrovna tak manžel. Přitahujeme totiž to, z čeho máme strach, a přivoláváme, často nevědomky, právě to, s čím se potřebujeme utkat. Odhodláváme se toporně ke změně, nebo naopak zarputile odmítáme narušení našich stereotypů, jenže na vnější podněty nelze nikdy vyzrát. Takové impulsy bývají hybnou a rozhodující silou, někdy v součinnosti s tím, že se stereotyp pod svou vlastní, navršenou tíhou sám propadá.

V části příběhů najdeme i prvky podobenství, jako třeba závěrečná „Žena a její ryba“. Je to málomluvná i zhutnělá, tvrdá a zároveň odlehčená výpověď o neměnné rozpolcenosti vztahu. Obecně lze říci, že prózy druhé části knihy v sobě nesou o něco více autobiografičnosti (některé se týkají autorčina dětského věku) a náležejí o něco výrazněji do západoukrajinského, převážně vesnického prostředí.

Všechny autorčiny texty poutavým způsobem upozorňují na to, že se kolem nás odehrávají i nepravděpodobné věci – my bychom se ale neměli zdráhat k tomuto konstatování přidat slovo „naštěstí“. Právě takové věci, tedy ona zmíněná narušení samozřejmých schémat, totiž potřebujeme. Coby výhybky ze zajetých kolejí nám umožňují nalézt východiska ze zdánlivě neřešitelných situací, dosáhnout sice malých, ale přesto významných životních vítězství. Dokážou nás tím posílit při trmácení mnohdy prapodivnými trasami existence.

Čtenáři možná některé obrazy či symboly uvíznou v paměti. Tuto roli může hrát i tajemná, lesknoucí se (jistě zlatá) mince s portrétem a datem 1899 se zarostlým obličejem z profilu. Její asi dost imaginární kutálení udiví prodavačku Halšku uprostřed široké ulice a stane se příčinou už zmíněné dopravní nehody. Ta mince skoro určitě neexistovala, otevřela však dvěma lidem možnost nového a snad nadějného vztahu…

Maljarčuk, T. (2018): Bestiář. Brno, Větrné mlýny. Stran 423 (9). /ISBN 978-80-7443-271-2/

(zima – boz)