Čítárna (1): Týdeník Rozhlas

V této nové rubrice chceme čas od času informovat o drobnějších novinových a časopiseckých příspěvcích, které se objevují v českém tisku. Máme na mysli přednostně jejich papírovou podobu. Podle okolnosti se zaměříme vždy buď na jeden konkrétní časopis, nebo spojíme informace o nových příspěvcích v různých periodikách.

Začneme dnes Týdeníkem Rozhlas, který pod tímto názvem vychází od roku 1991. Ve skutečnosti se jedná o jeden z nejdéle vydávaných českých týdeníků – jenom se postupně asi pětkrát změnilo jeho jméno. To úplně nejstarší, související se vznikem časopisu v roce 1923, znělo Radio-journal. Poznamenávám jen, že na webových stránkách https://program.rozhlas.cz/tydenik najdeme jen některé materiály jednotlivých čísel současné varianty tohoto časopisu.

Týdeník Rozhlas přináší na svých 68 stranách vždy především program hlavních rozhlasových, ale i televizních stanic, ale jeho obsah je daleko bohatší. Lze si v něm každý týden přečíst glosy redaktorů k různým aktuálním otázkám, literární a umělecké recenze, rozhovor s některým kulturním činitelem, turistické reportáže z domova i světa, jazykovědné črty a zprávy z dějin rozhlasu i jeho aktuálního vývoje. Materiálová skladba je to poměrně pestrá a doprovází ji množství barevných fotografií.

Není výjimkou, že zde nalezneme materiály, týkající se Ukrajiny. Zásluhu o to mají mimo jiné ukrajinista René Kočík a rodačka z Podkarpatska Agáta Pilátová. Materiály, na které dále upozorňuji, však napsali jiní tři spolupracovníci týdeníku.

Ve dvaadvacátém čísle z 20. května se Ukrajině dostalo pozornosti v rubrice „Úvahy o jazyce“. Lingvistka Barbora Martinovičová pod poněkud nejasným titulem „Po stopách předložek na Slovensko a Ukrajinu“ zkoumá spor z posledních let, zda říkat a psát „na Ukrajině“ nebo v Ukrajině“, resp. „do Ukrajiny“ či „na Ukrajinu“. Jako analogii tohoto problému chápe rozpor, týkající se používání stejných předložek v případě blízkého Slovenska.

Martinkovičová se snaží argumentovat mimo jiné jakousi vágní vymezeností Slovenska a Ukrajiny, „které byly dlouhodobě součástí jiných států“. Krom toho prý dnešním uživatelům jazyka už intuice napovídá, „že se jezdí na Slovensko a na Ukrajinu“. Přechod Čechů k používání forem, které dnes převládají mezi Ukrajinci (především tvar „v Ukrajini“) se jí zdá být těžko představitelnou věcí. Osobně si myslím, že problém je poněkud složitější, ale je faktem, že tvary „na Ukrajině“ a „na Ukrajinu“ v českém prostředí nadále jasně převládají. Nic na tom nemění skutečnost, že jeden překladový výbor z Tarasa Ševčenka byl před více než sedmdesáti lety pojmenován „Bylo kdysi v Ukrajině“. V originále příslušné básně se říká „Bulo kolys v Ukrajini“ a tehdejší překladatel se jistě snažil převést rytmus originálu do češtiny i s onou předložkou.

V nejnovějším, čtyřiadvacátém čísle týdeníku (z 3. června) se setkáváme ve dvou značně odlišných kontextech s ukrajinskou literaturou. Pod titulkem „S přáteli nejdál dojdeš“ píše literární publicistka Anna Stejskalová o dvou dětských knížkách brněnského nakladatelství Host. Zaujal ji mimo jiné další příběh lvovské spisovatelky a výtvarnice Oksany Buly, nazvaný „Jak tukoni zachránili strom“. Příběh je to sice jednoduchý, ale recenzentku evidentně nezklamal. Líbí se jí ilustrace, ve kterých prý „jako bychom pohlíželi do hlubin lesa“ a zdůrazňuje i šťastné řešení vzájemného vztahu textové a ilustrační stránky díla. Recenze potvrzuje, že Oksana Bula se stala touto svou třetí přeloženou knížkou u nás už zavedenou autorkou.

Jiné setkání s ukrajinskou literaturou nabízí rubrika, nazvaná neotřele „Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou“. Ta je dnes často považována za překonaný žánr, kterému se proto věnuje jen málokdo. Publicista Přemysl Hnilička se v článku „Mise kapitána Gončarenka“ značně podrobně zabral do hodnocení osmdesátiminutové rozhlasové inscenace z roku 1970. Její název „Škola Rytířů ušlechtilého ducha aneb Velká hra pokračuje“ vychází z názvu špionážního románu dnes už zapomenutého ukrajinského prozaika Jurije Dolda-Mychajlyka. Text této knihy, pojednávající o sovětském vyzvědači, pracujícím po ukončení druhé světové války úspěšně ve Španělsku, převedla do dramatizované podoby Jiřina Pokorná a hru režíroval Vladimír Týřl.

Hnilička dost podrobně rozebírá děj, poplatný tehdejším požadavkům sovětského propagandistického stroje, a přiznává, že hra není z dnešního hlediska inscenačně ničím zajímavá. Článek tedy v podstatě upozorňuje na kuriózní, dávno překonanou kapitolu rozhlasové dramaturgie, která symbolizuje počátek neblahého období tzv. normalizace. Malá drobnost na konec: Hnilička si všiml poruštění jména hlavního hrdiny a i na tuto skutečnost ve svém článku upozorňuje.

Osobně bych v komentáři k tomuto článku vyzvedl spíše to, že oba Dold-Mychajlykovy romány („Velká hra“ a „Velká hra pokračuje“) patřily mezi polovinou 60. a počátkem 80. let k těm ukrajinským prózám, které byly opakovaně vydávány v českém překladu. Vyšly v osmi, resp. čtyřech vydáních opravdu velmi vysokým nákladem. K poznání ukrajinské reality ovšem takováto díla nemohla přispět ani v nejmenším a dnes už by měl asi málokdo trpělivost se jimi obírat. Do česko-ukrajinských literárních (nejen však literárních) vztahů patří ovšem i takovéto kapitolky.

(boz)