Jak se po sovětsku zbavit ostatků úhlavního nepřítele

Symbolem ukrajinského hnutí odporu proti Třetí říši i Sovětskému svazu je už řadu desetiletí Roman Šuchevyč (1907–1950). Na podzim r. 1943 se stal hlavním velitelem Ukrajinské povstalecké armády – používal krycího jména Taras Čuprynka. Sovětské bezpečnostní orgány po něm pátraly od obsazení západní Ukrajiny, tj. od léta r. 1944, jeho stopy se však dopátraly až téměř o šest let později.

Dne 5. 3. 1950 provedly vybrané jednotky zátah v obci Bilohoršča u Lvova. Cílem bylo zadržet velitele UPA živého, Šuchevyč byl však při pokusu o únik z úkrytu zastřelen. Sovětský režim průběžně pronásledoval všechny Šuchevyčovy rodinné příslušníky a učinil maximum ve snaze diskreditovat jeho památku, dosáhl však pravého opaku. V 90. letech 20. století se rozvinulo pátrání po dalších pramenech, nově ilustrujících jeho život a smrt. V roce 1998 byl někdejší příslušník ukrajinského KGB Oleksandr Boldin, tehdy třiaosmdesátiletý, vyzván, aby podal svědectví týkající se osudu pozůstatků R. Šuchevyče. Jeho písemně zaznamenaná vzpomínka zní v překladu z ruštiny do češtiny následovně:

„Vzpomínám, jak nás, skupinu operativních pracovníků Správy 2-N ministerstva státní bezpečnosti Ukrajiny, shromáždil náměstek této správy plk. Ivan Kyrylovič Šorubalka. Pověřil nás úkolem vyvézt tělo Šuchevyče mimo území západní Ukrajiny a tajně je spálit. Radil se s námi, kde by bylo podle našeho názoru vhodné /?/ to udělat. Protože tehdy jediná silnice v dobrém stavu existovala na trase Lvov – Rivne – Žytomyr – Kyjev, byla zprvu stanovena cesta touto silnicí směrem na území Žytomyrské oblasti. V rámci diskuse nám plk. Šorubalka navrhl jako možnou variantu odjet na území Chmelnycké oblasti směrem na město Kamjanec-Podilskyj. Přípravu skupiny určené k této cestě svěřilo vedení plk. Kaganovičovi.

Kromě naší skupiny tvořené operativními pracovníky byli do této akce zapojeni čtyři příslušníci sovětské armády 10. pluku vnitřních vojsk ministerstva státní bezpečnosti. Přepravovali se na nákladním automobilu, jehož korba byla přikryta plachtovinou. Auto vezlo adekvátní množství dřeva a sud s benzínem. Na jeho korbě mělo být umístěno tělo Romana Šuchevyče, zabalené do látky.

Členy skupiny, která byla až do odjezdu v péči Kaganoviče, byli major Ivan Charitonovič Podtepa, zástupce velitele prvního oddělení Správy 2-N Ministerstva státní bezpečnosti Ukrajinské SSR, převedený pak v březnu 1954 do ministerstva vnitra Ukrajinské SSR (už zemřel a byl pohřben v Kyjevě), kapitán Vasilij Ivanovyč Pedčenko, starší operativní zplnomocněnec Správy 2-N (zemřel už a byl pohřben v r. 1993 v Mariupolu), starší operativní zplnomocněnec, plukovník Grigorij Konopljov, převedený v r. 1954 k orgánům milice /tj. policie/ v Kyjevě a já, starší operativní zplnomocněnec, plukovník Alexandr Ivanovič Boldin. Řízením osobního automobilu GAZ-67, kterým jela tato skupina před nákladním automobilem, byl pověřen staršina Petro Ponomarenko (zemřel už a byl pohřben v Kyjevě).

Ještě před naším odjezdem ze Lvova se s naší skupinou setkal představitel ministerstva státní bezpečnosti SSSR generálplukovník Pavel Anatoljevič Sudoplatov a zástupce ministra státní bezpečnosti Ukrajiny generálmajor Viktor Aleksejevič Drozdov. V té době se ve Lvově nacházel v operativní skupině ministerstva státní bezpečnosti Ukrajinské SSSR také tehdejší ministr státní bezpečnosti Ukrajiny generálplukovník Kovalčuk. Je samozřejmé, že rozhodnutí o celé akci vydaly uvedené osoby.

Až po odjezdu ze Lvova bylo rozhodnuto jet směrem Ternopil – okresní město Velyki Borky – Skalat – Hrymajliv a Skala-Podilska, přejet řeku Zbruč a vjet na její levý /tj. východní/ břeh. Úkolem skupiny bylo najít utajené místo, abychom se vyhnuli pozornosti náhodných svědků. Po přejezdu řeky Zbruč zahnula skupina i nákladní automobil s vojáky v příhodném místě ze silnice doleva přes mělký příkop u cesty, vyjeli jsme nahoru na levý pás půdy u silnice na okraj mladého lesíka a tam jsme se rozhodli zahájit spálení těla Šuchevyče.

Všechnu fyzickou práci spojenou se složením dříví a vynesením těla Šuchevyče z auta vykonali vojáci, kteří položili tělo na připravenou velkou hromadu dříví politou benzínem. Operativní pracovníci obklíčili toto místo v příslušné vzdálenosti, aby zabránili případnému průchodu náhodných svědků. Všechny přípravy i samotná akce trvaly tři a půl hodiny. Když oheň zhasnul a popel vychladl, všechen popel byl smeten na plachtovinu, odnesen ke Zbruči a vysypán z mostu dolů. Stalo se to 9. března roku 1950. Zbruč tu byl hodně široký a z místa, kde probíhalo spalování těla, bylo vidět bouřlivý tok řeky. Po splnění příkazu se naše skupina vrátila do Lvova.“

Celý popsaný, nesporně ponurý děj, vzdálený už skoro 70 let, si uchoval dodnes zajímavost. Je zajímavé, že teprve na konci března roku 2002 byl na místě spálení ostatků Romana Šuchevyče, u vsi Hukiv v okrese Skala-Podilska Chmelnycké oblasti Ukrajiny postaven velký kříž s udáním roku narození a smrti Romana Šuchevyče. Jiné písemné doklady než svědectví Boldina se sice nedochovaly, existuje však svědectví o tom, že v červenci 1950 byly podobným způsobem likvidovány v jiné části středozápadní Ukrajiny ostatky dalšího představitele ukrajinského odboje. Také jeho tělo bylo spáleno v lese a popel se zbytky rozdrcených kostí byl rozprášen po poli.

Tato forma boje s pozůstatky aktivních protivníků komunistického režimu byla zřejmě na ukrajinském území realizována častěji. Touto otázkou se zabýval ukrajinský historik Arsen Iščuk. Výmluvný titul jedné jeho studie zní v překladu takto: „K problému metodiky práce zvláštních bezpečnostních orgánů sovětské Ukrajiny ve věci likvidace pozůstatků zabitých velitelů ukrajinského národně-osvobozeneckého hnutí a nalezení míst pohřbení bojovníků za ukrajinskou státnost“. Studie byla vydána v Kyjevě v r. 2008.

Jistě čtenáři připadne na mysl analogie týkající se nakládání s pozůstatky obětí politických procesů v Československu z počátku padesátých let – rozsypávání popela kdesi po silnicích apod. Poněkud mysticky působící snaha totalitních režimů zlikvidovat i ostatky nebezpečného protivníka má však nepochybně starší kořeny. Výše otištěný překlad Boldinova svědectví byl pořízen v roce, kdy se vzpomínalo 500. výročí smrti Jana Husa. Nechtěl jsem tehdy a nechci ani dnes vytvářet levné analogie – ano, podobnost těch dvou „sanitárně-profylaktických akcí“ je čistě náhodná…

Bohdan Zilynskij

Rubriky