Barrandovské náměstí a Praha očima ukrajinského básníka

Oleh Kocarev: Chaplinovo náměstí – Площа Чарлі Чапліна

Osmatřicetiletý Oleh Kocarev si už v Ukrajině udělal jméno nejen jako básník i prozaik, ale i jako odborník, který se snaží postihnout moderní zákruty vývoje ukrajinské poezie. V Brně mu vyšla překladová knížka před čtyřmi lety, teď přibyla druhá. Vydaná byla pražskou Městskou knihovnou a souvisí s autorovým předloňským pobytem.

Téma „Praha v ukrajinské poezii“ by dnes už vydalo na poměrně rozsáhlou publikaci. Ta by se „odpíchla“ od Ševčenkova Kacíře a stavěla by hlavně na zbásněných dojmech autorů dvacátých let minulého století, například Jevhena Malaňuka. Končit by se dalo jednotlivinami Ivana Drače a Českým sešitem Stanislava Černilevského.

Podnětem pro vznik Kocarevovy drobné sbírky se stal dvouměsíční rezidenční pobyt, uskutečněný na sklonku roku 2017 v rámci projektu „Praha město literatury“. Už tehdy, pod vlivem bezprostředních dojmů, se zrodila větší část básní sbírky „Chaplinovo náměstí“, některé dopsal autor po návratu na Ukrajinu. Česko-ukrajinské vydání Kocarevovy pražské žně vyšlo v podobě e-knihy díky pražské Městské knihovně a péčí překladatele Miroslava Tomka. V první polovině knížky jsou otištěny české překlady Kocarevových čtrnácti básní, po nich následuje ve stejném pořadí ukrajinský originál. Najít a stáhnout text knihy si zájemce může zde:

https://search.mlp.cz/cz/titul/chaplinovo-namesti/4422993/

Oleha Kocareva bylo předloni možno potkat na různých místech – třeba v hlavní budově filosofické fakulty nebo v prostorách Památníku národního písemnictví na Strahově. Prahu si ovšem prošel a vychutnal důkladněji a podíval se i jinam, třeba na Moravu. Knížka je to ovšem opravdu pražská – už názvem se přihlásila k okrajové, historicky nové a zdánlivě nepoetické části hlavního města.

Sbírku uvádí trefná glosa týkající se toho, že je snad předčasné (ne-li přímo zbytečné) dumat a debatovat nad smyslem naší existence, když jsme dosud ještě ani nezjistili, kde vlastně jsme… Výrok jistě není míněn místopisně, nicméně v situaci, kdy se dotyčný ocitá na neznámých souřadnicích, funguje i na této úrovni. Jako bychom se nad ránem ocitli kdesi na konečné, kterou jsme v životě neviděli, a která by se mohla nacházet v jakémkoli městě. Lepší, než se po tom zmateně pídit a propadat panice, snad je zachytit zajímavé detaily.

Autor je všímavým pozorovatelem, který své dojmy a postřehy z pobytu ve městě umí nápaditě poeticky vyjádřit. Pro starousedlíka je osvěžující absorbovat obraz města vnímaný "čerstvýma očima" – co pro nás může být rutinou a všední kulisou, získává jiné kontury či odstíny. Vždyť i po mnoha letech zde strávených je stále co objevovat ve všemožně bujícím i kvasícím organismu metropole (a pořád se v něm dá bloudit, popřípadě ztrácet). O tom nás přesvědčí také Kocarevovy záznamy plně prožitých okamžiků i jejich dodatečná reflexe. Jako bychom byli tomu všemu zcela přítomni a zároveň se dívali skrze sklíčka letitého krasohledu, kdy jsou viděné obrazy povědomé, ale zároveň za jakousi clonou.

Zastavení to jsou různá. Nad spokojeným napitým mužem, cestujícím „vyhlídkovou veřejnou drožkou“, nad mikrokosmem kaluže (hned dvakrát), nad klimatickými rozmary, které převlékají město do různých kostýmů, i nad momenty setkání, která sice kvapně pomíjejí, ale utkví v nás. Také nad tím, že místo, kde žijeme s tolika ostatními lidmi, občas působí jako jeviště dávno zapomenutého divadla a my tudíž jako přebyteční statisté, které už nikdo nepotřebuje. I při vědomí toho lze ovšem požitkářsky posedět v libovolném podniku v zákoutí známého, stejně jako cizího města, kdy se vcelku příjemná letargie diváka mísí s kakofonií všech rozptylujících efektů. Koneckonců nejen jakost veršů bude dána výsledkem požití tisových bobulí.

Celistvý básnický obraz Prahy nelze ve sbírce samozřejmě hledat, něco podobného bychom ale čekali spíše od autorů minulých staletí. Starou Prahu reprezentují u Kocareva jen náznakově bratr Meyrink, Prašná brána a jakási misantropická kavárna – ani se ji nesnažme najít. Ušatá zřícenina staré pevnosti, obklopená parkem s už zmíněnými tisy – to bude nejspíš Vyšehrad. Vícekrát je v básních přítomna jistě nezbytná řeka.

Zaujme hezký básnický obrázek náhrdelníku tramvajových linek – spoj na jedné z nich se řítí, jak už bylo naznačeno, nejspíše z barrandovského kopce. Jiná linka – nejspíše pětka (nemusí to být její v pořadí pátý spoj) směřuje po Palackého mostu do někdejšího města Smíchov. Docela potěší zmínka o jeho nedoceněných komických pahorcích – pokud jste si jich nikdy nevšimli, napravte to a podívejte se někdy z druhé strany města. Autor si ostatně s obrazem mostu pohrál a do básně pohotově zakomponoval hravou, nijak nebezpečnou představu jeho požáru a pádu. Zrovna tehdy, na začátku prosince 2017, se do Vltavy zřítila trojská lávka…

Hledáme-li obraz periferního Chaplinova náměstí, zvěčněného v názvu sbírky, opravdu je do jedné z básní zakomponován. Autor je zachytil jak v jeho denní, vyprázdněné podobě, tak za pozdní noci, do které svítí několik stále stejných oken s jejich neznámými příběhy.

S Prahou jsou spjaty i „přírodní úkazy“ – třeba taková sbírka větru, že by na ni neměl žádný oligarcha, ale i déšť. Prim ovšem hraje raný sníh. Popis setkání s tímhle sněhem-slintou evokuje vzpomínku na časově předcházející pozdní sníh žytomyrský. A v závěru tu najdeme také mech na stromu – tady se jen autor s překladatelem neshodli na tom, zda ten mech hledat na jeho severní či jižní straně.

Při čtení Kocarevovy malé sbírky si lze vícekrát připomenout rozsahem daleko hutnější „Český sešit“ básníka Stanislava Černilevského. Jeho básně, zasazené do Prahy a Janských Lázní, ovšem vzešly před pěti lety z dost odlišného typu pobytu. Tehdy bylo ještě všechno naplněno atmosférou vítězného a zároveň tragického Majdanu, do které vstupovaly obavy z toho, co bude dál, ale také ozvěny složitého osobního vztahu.

Kocarev je jakoby střídmější. Zachovává většinou své básnické tajemství, ve kterém neschází troška skepse, a nerozbíhá se do přílišné šířky. Nevkládá do veršů vysloveně ukrajinskou tematiku kromě několika výjimek, které souvisejí s už zmíněnými sněhovými zážitky. Sbírka „Chaplinovo náměstí“ se čte v každém případě příjemně, zvláště v malém časovém odstupu po vstřebávání Kruegerových nekrokomunistických veršů. Olehu Kocarevovi krom toho patří zásluha o to, že protáhl zas o kousek dál tradici ukrajinského básnění v Praze a o Praze.

Kocarev, O. (2018): Chaplinovo náměstí – Площа Чарлі Чапліна. Přeložil Miroslav Tomek. Praha, Městská knihovna. Stran 45 (1). /ISBN 978-80-7602-169-3 (epub)/

(boz – zima)