Z hlubin dávnověku (XIII): Sarmatský odkaz v nás aneb „Dejte vejce malovaný“
V prvních staletích našeho letopočtu indoíránská etnika, označovaná souhrnně jako „skytsko-sarmatské kmeny“ expandovala z Černomoří do lesostepní oblasti mezi středním Dněpru a Dněstrem, kde probíhala etnogeneze Slovanů. Gótský historik Jordanes hovoří v souvislosti se Slovany o kmenech Sklavinů a Antů, přičemž Antové jsou dnes považováni za íránské etnikum z jihozápadní Ukrajiny, které se časem poslovanštilo. Část historiků zastává názor o íránském původu Chorvatů a Doudlebů. Íránské kmeny na jedné straně převzaly od Slovanů jazyk, na druhé straně předaly Slovanům řadu svých zvyků a náboženských představ.
Zatímco ideologie a racionální vědecké teorie jsou předmětem diskusí a vždycky jsou po čase zavrženy, jednoduché zvyky a rituály, které jsou bezmyšlenkovitě předávány z generace na generaci, mají neobyčejnou trvanlivost. Dávno jsme zapomněli na pohanská božstva plodnosti, ale velikonoční pomlázku si rozhodně vzít nenecháme. Každé jaro táhnou v tlupách dům od domu mladíci, aby ke zděšení západních feministek „vyšupali“ ženské osazenstvo ozdobně spletenými vrbovými pruty za recitace rituálních průpovídek a vymohli si od děvčat malovaná vajíčka. U nás na Rakovnicku ještě k tomu žádají barevný fáborek, který si přivážou na pomlázku. Ctižádostí každého mládence je mít na své pomlázce co nejvíc fáborků. Myslím, že sexuální konotace celého veselého rituálu není třeba dále rozvádět.
Tradice malování velikonočních vajíček je specificky slovanská. Na západ od Šumavy sice velikonoční zvyky také zahrnují vajíčka, ale bílá, jednobarevná, nebo jejich čokoládové napodobeniny, které děti hledají v ukrytém zaječím hnízdě. Ve slovanských hrobech na Ukrajině se nacházejí zbytky vaječných skořápek i hliněné napodobeniny vajec, malované dekorativními vzory převážně v barvě červené (pysanky). Íránci sice již v 7. století našeho letopočtu konvertovali k islámu, ale svůj zoroastriánský svátek Nového roku, Nourúz, si nedají vzít. Slaví ho o jarní rovnodennosti, tedy 21. března. A k nezbytným dekoracím patří pestře vzorovaná vajíčka a také miska se zeleným osením. Na stole je i zapálená svíčka, neboť, jak známo, zoroastriáni jsou ctitelé ohně. Proto k Nourúzu patří skákání přes oheň, aby byl člověk po celý další rok zdravý a silný. U nás se v 19. století skákalo přes oheň až na svatého Jana (24. června) a tento zvyk už vymizel (pravda, ono skákat přes šlehající vatru v polyesterovém oděvu je hazard se životem). Oživují ho některé folklorní skupiny a archeoskanzeny. Ale na Ukrajině se o svátku Ivana Kupala skáče přes oheň pořád.
Některé zvyky a náboženské představy Slovanů se zdají mít původ spíše v Indii než v Íránu a vznikly možná už předtím, než se tato východní větev Praindoevropanů rozdělila na indickou a íránskou. Patří sem pohřby žehem, sebevraždy vdov a jejich spalování spolu s manželovým tělem, jakož i mnohohlavost některých slovanských božstev doložená historickými popisy soch bohů i archeologickými nálezy dvou- až šestihlavých idolů v Pobaltí. Velmi stará je také úloha koně jako kultovního zvířete. Jak dokládá D. W. Anthony, již příslušníci kultury jámových hrobů v černomořské stepi přestali považovat koňské maso za součást běžné stravy a zabíjeli koně jen při velkých obřadních hostinách, o čemž svědčí nahromadění koňských kostí v sousedství pohřbů. Čím významnější byl nebožtík, tím větší množství koní bylo obětováno a snědeno. Některé kmeny ukládaly s mrtvým do hrobu jen koňskou hlavu a končetiny, zbytek zřejmě snědli truchlící; naproti tomu v „královských“ mohylách velkých skytských náčelníků byly pohřbeny desítky až stovky celých koňských koster pečlivě uložených jedna vedle druhé.
U turkických etnik, která převzala dědictví skytských stepních jezdců, se dochoval podobný vztah ke koním: cestopis z roku 1909, A Journey to Southern Siberia, popisuje oběť tří koní na výročním klanovém shromáždění Burjatů. Na posvátném kopci bylo postaveno patnáct kamenných oltářů, zabití koně byli rozporcováni na kousky, maso uvařeno v kotlích, malá část ho byla rozdělena na oltáře a pak celý klan slavně hodoval spolu se svými bohy. Ve starém Římě obětovali každý rok Říjnového koně, náručního hřebce z vítězného závodního spřežení. I tento kůň byl potom rozporcován, ocas zanesli do sídla nejvyššího kněze a o hlavu se servali obyvatelé dvou římských čtvrtí.
Také u Germánů jsou zprávy o obětech koní a rituálních koňských hodech. Nejvíc zpráv je ze Skandinávie, ale asi byl tento zvyk rozšířený po celé Germánii, protože věrozvěst svatý Bonifác ve svých pokynech pro misionáře výslovně vybízí k potírání konzumace koňského masa, která byla zřejmě pevně spojena s pohanskými obřady. Král Olaf Svatý, který evangelizoval Norsko ohněm a mečem, si nechával od svých zvědů hlásit, v které vesnici snědli koně, což byl neklamný signál, že se tam provozují kejkle pekelné. Odpor ke konině, šířený křesťanskými kazateli, podle všeho zapustil ve Skandinávii hluboké kořeny, jak o tom svědčí slavný skandál okolo „švédských masových kuliček“, který otřásl koncernem IKEA. Přitom koňské maso nejen že je nezávadné, ale podle výživových expertů je dokonce velmi zdravé a nutričně hodnotné, více než hovězí.
U nás nejsou zmiňovány ideologické problémy související s požíváním koňského masa či obětováním koní. Ale v rámci masopustních průvodů se objevuje pozoruhodná maska „Klibna", která vypadá jako kůň - ostatně Klibna zní skoro stejně jako „klisna", někde jí rovnou říkají „Kobyla". Klibna je voděna od domu k domu, nakonec ji „Řezník“ obřadně popraví a pak jsou v žertovném proslovu jednotlivé její kousky přiřknuty různým významným činitelům v obci (proslov viz odkaz č. 1). Někde k tomu i rozdávají guláš (hovězí). Námitkám ze strany církve se chytří Čechové vyhnuli poukazem na to, že masopustní průvod je prý zakončením oslav tříkrálových a že Klibna představuje velblouda, na kterém přijel exotický král Baltazar. Výmluva je to celkem průhledná, jednak by bylo ošklivé sežrat svatému králi jeho jízdní zvíře, jednak podoba Klibny je očividně koňská, nikoli velbloudí. Ale k zakamuflování pohanského původu to stačilo a obřad vodění, zabíjení a rozdělování Klibny dnes znovu ožívá v českých a moravských vsích, ba i městech. Kdo si přitom vzpomene na jeho pravěké, čtyři až pět tisíc let staré kořeny?
Obětování koňovitých lichokopytníků má i svou temnou stránku. V Kosmově kronice je pověst o lucké válce, kterou dokonce i skeptici uznávají jako možný fragment autentického staročeského eposu. V této pověsti hrají velkou úlohu čarodějnice, jak na lucké, tak na české straně. Bitvu vyhrává magie, nikoli vojenská genialita. Poté, co Čechové prohráli několik bitev s Lučany, obrátili se na babu věštkyni o radu. Ta jim přikázala, aby obětovali bohům osla. Kosmas to popisuje dosti detailně: „I byl vyhledán ubohý oslíček, zabit, a jak byl rozkaz, rozsekán na sto tisíc kousků a od veškerého vojska za okamžik sněden.“ Načež bylo vojsko zázračně posíleno a druhý den Lučany zmasakrovalo.
To vše by celkem zapadalo do výše vylíčeného schématu koňských obětí, kdyby to byl kůň. Ale proč zrovna osel? V raném středověku nebyl u nás osel nikterak běžné zvíře. Těch pár exemplářů, které archeologové našli v moravských obchodních střediskách, patřilo zřejmě středomořským kupcům. Muselo mít nějaký zvláštní význam, že měl být obětován právě osel, a tak se ptám znovu: PROČ OSEL?
Položila jsem tuto otázku „strýčku Googlovi“ a výsledek byl překvapivý. Nevypadly z něj žádné články o starověku, nýbrž články ze soudobých indických novin (pravda, asi dost bulvárních). Líčily volební skandál ve státě Kérala v roce 2010, kde kandidát A osočil kandidáta B (jména jsou strašně dlouhá a nedají se zapamatovat), že proti němu použil černou magii, a sice oběť osla, zvanou ghabhra prasana, která ho měla fyzicky zlikvidovat. Pod článkem byl komentář hinduistického kněze, který vysvětloval, že při oběti je osel zabit, rozsekán a pojídán, a že je to ta nejčernější z černých magií, k níž by se žádný slušný brahmín nepropůjčil, zkrátka „kletba, která se nepromíjí“. Další článek sděloval, že kandidát A následkem toho musel povolat jiného kouzelníka, aby ho kletby zbavil, což zahrnovalo složitý rituál a bylo to hodně drahé, takže kandidát A se rozhodl kandidáta B žalovat o náhradu škody (tato informace byla vzápětí dementována a článek už je stažen). Byl tam ještě jeden článek, v němž stálo, že to zdaleka nebyl první případ, že v roce 2001 tentýž B použil oslí oběť proti tehdejšímu ministerskému předsedovi, který podivnou shodou okolností brzy poté zemřel na rakovinu.
No prosím, a my si tady děláme starosti kvůli ruským trollům.
Pak tam byla zpráva z britského listu The Independent z roku 1992, že irská policie našla na mysu Howth´s Head nedaleko Dublinu pozůstatky zabitého a rozsekaného osla. Policejní zpráva uváděla, že šlo o rituální oběť, ale nikdy se nezjistilo, kdo to udělal a proti komu byla kletba namířena.
Přeji vám veselé Velikonoce a šťastnou ruku při volbách do Evropského parlamentu.
Odkazy:
- http://www.roztoc.cz/galerie/f-2014/577-masopust-2014/
- https://www.mid-day.com/articles/they-are-using-black-magic-to-finish-me-cm/101564
- http://www.newindianexpress.com/magazine/2011/feb/13/spelling-victory-with-magic-227222.html
- http://www.independent.co.uk/news/uk/donkey-sacrified-1537591.html
(mas)
- Pro psaní komentářů se přihlaste