Před padesáti lety (XLI). Gustáv Husák a „historická noc“ v Mukačevu

Během tří měsíců, následujících po smrti a pohřbu Jana Palacha, byli stoupenci reformního hnutí v Československu zatlačeni do defenzivy. Naposledy se odpor proti okupaci Československa projevil při hokejových demonstracích v Praze i jiných městech na konci března 1969. Brzy nato následovalo sesazení Alexandra Dubčeka z nejvyšší stranické funkce. Dalekosáhlé důsledky těchto událostí neuměl tehdy nikdo odhadnout.

Podívejme se na události opět z ukrajinského aspektu. Už zmíněné hokejové demonstrace, které následovaly po druhém vítězství Čechoslováků nad Sověty na mistrovství světa ve Stockholmu, s Ukrajinou nesouvisely, protože v sovětském mužstvu Ukrajinci zastoupeni nebyli. V souvislosti s převratem uvnitř KSČ však zasluhuje pozornosti důležitý moment, spojený s územím Zakarpatské oblasti tehdejší ukrajinské svazové republiky.

Tento region, bezprostředně sousedící s někdejším Východoslovenským krajem, se v roce Pražského jara zapsal do vzrušených československo-sovětských vztahů několikrát. Poprvé to bylo v době setkání konzervativního komunisty Vasila Bil´aka s ukrajinským prvním tajemníkem Petrem Šelestem v okolí Užhorodu koncem května 1968. Poté sehrála Zakarpatská oblast výraznou roli jako silně militarizovaný region. Přítomnost oddílů Sovětské armády na jejím území v posledních měsících před srpnem 1968 výrazně vzrostla. Souběžně se usadila na pár dní na zakarpatském území, v blízkosti pohraničního městečka Čop, vrcholná sovětská stranická delegace. Odsud vyjížděla do Čierné nad Tisou, aby tam absolvovala jednání s československými představiteli.

Když se ukázalo, že jednání nepovedou ke kapitulaci Dubčekova vedení, vyjely ze Zakarpatské oblasti přes československou hranici jednotky sovětské a také bulharské armády na slovenské území a směřovaly tudy na západ. Sověti sice obsazovali Československo samozřejmě i z Polska, Maďarska a východního Německa, ale význam vpádu přes krátkou hranici s Československem nelze podceňovat.

Hned poté byli v protisměru, z Prahy přes polskou Legnici, dopraveni na Zakarpatsko k dočasné internaci v okolí Užhorodu přední představitelé československého reformního proudu. Teprve odtud byli po zhodnocení situace, provedeném v Moskvě, přepraveni k osudnému jednání v Kremlu, kde následně pod nátlakem kapitulovali.

V září, už po uskutečnění intervence, se v zakarpatském regionu konalo jednání mezi šestičlennými delegacemi československého a sovětského ministerstva obrany o detailech nové reality, vzniklé vpádem a usazením se sovětských vojsk v Československu. Protagonisty jednání byli ministři Dzúr a Grečko. Nelehké rozhovory se uskutečnily v soupravě železničních vagónů a v okolí, při vlečce u lesíku kdesi v okolí Užhoroda či Mukačeva – prameny se rozcházejí.

V následujících měsících ztratila Zakarpatská oblast na nějaký čas tak exponované postavení v rámci československo-sovětských vztahů, nebylo tomu však natrvalo. Nesmíme zapomínat, že právě tento region byl jedinou částí SSSR, vystavenou největším a nejbezprostřednějším „ideovým rizikům“ s ohledem na přímé sousedství s plně ještě nepacifikovaným Československem.

V zápiscích Petra Šelesta čteme ke dni 16. ledna 1969 úvahu o strategickém významu Zakarpatska. Ukrajinského stranického bossa trápily zkušenosti z předchozího roku, které potvrdily nesnadné podmínky pro přemísťování armádních jednotek přes karpatský hřeben. Šelest vnímal tuto záležitost jako složitou a nebezpečnou vzhledem k malé šíři prostor, které byly pro takové přesuny k dispozici. Proto se chystal napsat do Moskvy dopis ústřednímu výboru KSSS, kde by zdůraznil důležitost stavby a rekonstrukce silnice protínající Karpaty a spojující Lvovskou a Zakarpatskou oblast. O této záležitosti mluvil Šelest v poslední lednový den také s vysoce postaveným stranickým činitelem Michailem Suslovem. Sdělil mu také, že západní oblasti Ukrajiny zaostávají ve vývoji za pohraničními regiony Rumunska, Maďarska, Československa a Polska – se všemi těmito zeměmi Ukrajina sousedila. Ovšem Suslov, který si vysloužil přezdívku „šedý kardinál“ a jehož Šelest očividně nesnášel, se k této věci, jak bylo jeho zvykem, konkrétně nevyjádřil.

O událostech z přelomu března a dubna 1969 nenacházíme u Šelesta žádné zprávy. Vojenská role Zakarpatské oblasti se však v té době znovu dostala na pořad dne. Mezi 31. 3. a 3. 4. byl v Praze hostem sovětský ministr obrany Grečko, který zde připravoval půdu pro husákovský převrat. Určitě nešlo o žádný apríl, když 1. dubna pohrozil na československém ministerstvu obrany další „přátelskou invazí“, která by do ČSSR směřovala opět z území NDR, Polska a sovětské Ukrajiny, tedy také ze stanovišť v Zakarpatské oblasti.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Neuplynuly ani dva týdny a Gustáv Husák, v tu dobu první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a člen předsednictva ÚV KSČ, dostal pozvání k jednání s nejvyšším sovětským stranickým představitelem. Husákova utajovaná schůzka s Brežněvem se konala nejspíše v noci z 13. na 14. dubna 1969 na dnes nepoužívaném vojenském letišti u Mukačeva. Podle jednoho z údajů byl Husák do tohoto města tajně dopraven letadlem Střední skupiny sovětských vojsk v Československu – „zvláštní let“ zajišťoval přímo velvyslanec Stepan Červoněnko. O jednání mělo nepochybně vědět co nejméně lidí. Vasil Bil´ak, který se o celkový trend vývoje velmi zasloužil, nebyl přizván – prý ho to velmi mrzelo. Oproti tomu jaksi napůl byl při tehdejších událostech přítomen první tajemník zakarpatského oblastního výboru komunistické strany Jurij Ilnyckyj. Z jeho knižních vzpomínek zde překládám celou příslušnou pasáž:

„V dubnu 1969 mi zatelefonoval Leonid Brežněv a požádal mne, abych obsah našeho rozhovoru nesděloval Petru Šelestovi. Brežněv oznámil, že přiletí do naší oblasti nazítří v 16 hodin. Poprosil, abychom připravili objekt, ve kterém by nebyla přítomna živá duše. Našli jsme takový domek, ve kterém žil se svou manželkou pracovník KGB. Na několik dní byli odtud vystěhováni a prostory byly upraveny tak, aby v nich mohlo být uskutečněno setkání. Nakonec ale nenastala příležitost k využití této varianty.

Leonid Brežněv přiletěl letadlem v16 hodin, chodil po letišti a na někoho čekal – na koho, to mi ale nesdělil. Chodil a chodil, čekal… Konečně přiletělo a přistálo vojenské letadlo, z něhož vystoupil jediný cestující. Spolu s Brežněvem se přemístili do Brežněvova letadla, nikoli do domku, připraveného k setkání mezi čtyřma očima. Tam jsme čekali my až do osmé hodiny ranní. V tu dobu vojenské letadlo odletělo směrem na západ a Brežněv mi řekl: ´Měj na paměti, že tato noc možná byla historická!´ Ještě jsme spolu promluvili a vypili po sklence koňaku.“

Další hovor instančně tak vzdálených stranických funkcionářů se týkal neuskutečněné stavby luxusního hotelu v Užhorodě. Měl být vystaven na základě zkušeností z léta roku 1968 a z přímého Brežněvova popudu. Ukrajinské orgány ovšem na stavbu nevyčlenily prostředky s ohledem na jejich nedostatek. Když se to Brežněv dověděl od Ilnyckého, zuřil a jeho hněv se snesl právě na zakarpatského notábla. Zakrátko se však sovětský vůdce uklidnil a před svým odletem znovu zopakoval: „Jurko, nezapomeň, tohle možná byla historická noc.“ Ilnyckyj asi pochopil podstatu věci až později a uzavřel tuto část svých vzpomínek slovy: „Šlo o to, kdo stane v čele ÚV KSČ.“

Jak je z přeloženého textu patrné, mukačevské jednání trvalo opravdu dlouho – snad více než dvanáct hodin. O čem všem a jak se tam mluvilo, nevíme. Naše dnešní znalosti o tomto setkání vycházejí jen ze svědectví lidí, kteří nebyli jednání osobně přítomni. Žádný psaný dokument nebyl jistě o jednání pořízen.

Ústně Husák informoval o schůzce některé členy předsednictva ÚV KSČ až počátkem 70. let. Husákův závazek poslušnosti však byl na světě. S tímto balvanem na krku a na duši se Husák dostavil opožděně na schůzku organizátorů změny ve vedení strany, která byla po jeho návratu zorganizována na Pražském hradě za výrazné spoluúčasti prezidenta Ludvíka Svobody.

Značně podrobně zhodnotil mukačevské jednání, ovšem s velkým časovým odstupem, Lubomír Štrougal, který se stal spolu s Husákem významným strůjcem normalizace. Štrougal ve svých memoárech zdůraznil velký tlak Brežněva na Husáka, který musel vzít na vědomí Brežněvovy požadavky. Štrougal přímo používá termínu mukačevský syndrom. Husáka prý takovýto syndrom dlouhou dobu trápil, protože se ze závazků, které na sebe vzal, už nemohl vymanit.

Samotný vnitrostranický převrat, který znamenal konec Dubčekovy kariéry, byl zinscenován na plenárním jednání ÚV KSČ dne 17. dubna 1969. Zvolení Husáka do funkce tehdy neprozřetelně podpořila také skupina proreformních komunistů, kteří špatně odhadli další běh událostí.

Zajímavý je Šelestův komentář k nástupu Husáka do nejvyšší funkce, který si zapsal 18. nebo 19. dubna 1969: „V Československu dochází k některým změnám. Dubček byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ – to je první stádium vyřešení československé otázky. Prvním tajemníkem ÚV KSČ byl zvolen G. Husák, čímž může být dána nová etapa v boji za postup k lepšímu stavu. Husák je málo známý a má malé zkušenosti. V předsednictvu ÚV KSČ je ještě mnoho pravičáků a nelze důvěřovat prvním pozitivním změnám v Československu.“

Stačilo ale jen několik málo měsíců k tomu, aby se Husák v očích pravověrného Šelesta důvěryhodnou osobou stal.

(boz)