Nad Iljičovými polibky, které se nás netkly

Váno Krueger: Poslední Leninův polibek

Útlá, provokativně nazvaná sbírka, přeložená Miroslavem Tomkem, se neomezuje pochopitelně jen na ten nebo onen Leninův polibek. Takovýto projev Leninovy přízně by celý svazeček nenaplnil, navíc představa polibku od tohoto nebo jakéhokoli jiného diktátora či diktátorky působí příliš neobvykle, ba až perverzně…

Iljiče nám jeho následovníci a propagátoři (v tomto případě ti čeští) opravdu dokonale a natrvalo znechutili a začít si s ním v poezii autorsky či čtenářsky je možná trochu riskantní. V knížce však nejde jen o Iljičův polibek, ale o celou rusko-sovětskou komunistickou minulost. Básně, které jí Krueger věnoval, tvoří páteř knihy a provázejí nás několika generacemi sovětské skutečnosti.

Témata se táhnou od počátků sovětského období přes druhou světovou válku (obraz partyzánky Zoji Kosmoděmjanské) až po čas krátkodobého vůdce Černěnka. Básně jsou spjaty hlavně s „vůdci revolučního úsilí“ – nejčastěji se Kruger obrací k obrazům Lenina, Stalina a Beriji, ukrajinské reálie nejsou v těchto ohlasech komunistických časů prvoplánově využity: kněz a spisovatel Havrylo Kostelnyk je málo znám a zmínka o Juščenkovi se základní linií knihy nesouvisí.

Nekrofilně vnímaný komunismus má sice výrazně ruskou tvář, je však dotvořen texty, směřujícími ojediněle i do jiných koutů komunistického světa (Čína, Korea). Zpodobeno je ale i jedno dítě následujícího období, Srb Radovan Karadžič. Máme tak v knížce zastoupen i specifický „komunismus po komunismu“.

Takové je jádro sbírky. Najdeme v ní ale také skupinu básní, které se popsanému časovému a věcnému vymezení vymykají a s nekrokomunismem nesouvisejí. Mají daleko obecnější či přímo osobní zabarvení a jsou více méně bezčasové. Vícekrát autor s potěšením zpodobí sám sebe, nejednou ovšem též s jakýmsi nekrofilním potěšením. Do děje zapojil i svého o něco staršího kolegu – spisovatele Oleha Kocareva. V knížce však najdeme i básně, které směřují ještě více jiným směrem. S těžištěm sbírky je spojuje snad především autorova snaha o provokativnost (Pornopráce, Malá hezká holčička, Květy smrti, Malomocný, Eutanazie).

Na přední straně obálky ukrajinské verze knížky vidíme siluetu Leninovy hlavy vyvedenou v červené barvě a s plamínky z ní šlehajícími – je nám tedy předveden jako svého druhu ďábel. Přebal překladové verze nabízí naopak kontrast standardní „parkové sochy“ a vychrtlé siluety jakoby z vyhřezlé lávy. Připomíná třeba ohořelou modlu, pohřbenou a znovu povstávající coby ideologická zombie. Evokuje nám tedy vyvřeliny někdejšího světa, které lze s určitým zvráceným zájmem zkoumat a podrobovat fantasmagorickým pokusům. Na principu absurdity je vystavěna celá kniha: při čtení víme nebo tušíme, že vše bylo právě naopak.

Nekrofilní záliba, projevená v nazírání desítiletí sovětského komunismu, je věcí, která je v podmínkách postsovětské Ukrajiny pochopitelná. Platí to i třicet let po pádu všeho, čemu se Krueger radostně pošklebuje, do „jámy pamětnice“. Budiž to autorovi přáno. Lze si představit, že se jeho drobnou sbírkou bude probírat s potěšením nejen generace jeho vrstevníků a čtenářů mladších, ale i leckdo starší. Ti všichni zde najdou asi i leccos, co mně samotnému uniklo – naznačuje to i zajímavý závěrečný komentář Jakuba Řeháka. Autorovi vrstevníci mohou i tehdy, když se budou ztrácet v historických souvislostech, ocenit dekadentní „půvab“ groteskních scenerií s hnijícími ikonami a trouchnivými floskulemi. Obojí se najde v knize v podstatě všude.

Texty se vyznačují poutavou štiplavostí v duchu propagandy naruby, tedy vnitřnostmi ven. Mladší z recenzentů považuje za působivější ty, které nejsou prvoplánově politizující. Útlocit není na místě, zato ta trocha prosté fraškovité odrzlosti a „něžného“ sarkasmu prostě patří k věci. I takové ohavné mauzoleum konzervovaného hnusu má svou přitažlivost, ostatně vždy se najde dost diváků, kteří se dobrovolně nechají děsit a(nebo) znechucovat.

Ještě ne třiatřicetiletý Krueger představuje autora jistě záměrně a s potěšením provokujícího: i fotografie na zadní části přebalu o tom vypovídá. Právo na provokaci je v krásné literatuře samozřejmě neoddiskutovatelnou věcí. Takto píšící autor je jistě potěšen stejně tak pozitivními recenzemi, tak těmi, které vyzněly naprosto opačně, takže si možná přečte se zájmem i tento text. Recenzování ovšem přináší potěšení hlavně za situace, kdy čtenář autorovu záměru porozuměl (nebo si to aspoň myslí) a text ho něčím oslovil, přinesl mu potěšení či estetický nebo poznávací užitek. Vyjmenované podmínky nebyly v případě staršího z recenzentů, který se už pár let vzdaluje šedesátce, naplněny.

Není třeba příliš podtrhávat, že zkušenosti s komunismem mohou být různé. Krueger zažil sovětské období už jen v jeho rozpadavé závěrečné fázi, kdy to vlastně už nebylo „tak úplně doopravdy“. Chybí tu tedy osobní vzpomínka – autor je na ni příliš mladý i v případě takového brežněvismu. Právě proto se může dívat zpět s oním nekrofilským potěšením. Zahryzává se po svém do tematiky, o které mu bylo vyprávěno, nebo si o ní četl, prohlížel si fotografie, sledoval filmy…

Čeští pamětníci oněch časů budou ale vnímat Kruegerovy básně nejspíš jinak. Často prožili sovětského komunismu, byť jen v „odmocněné“ podobě, o něco víc než těch třiatřicet dosavadních Kruegerových let. Úplné vzájemné porozumění autora a dvakrát tak starých čtenářů je za této situace sotva možné. Mně osobně (tady mluví za sebe starší recenzent) četba Kruegerových reflexí žádné zvláštní potěšení ani zadostiučinění nepřinesla. Z důvodů čistě osobní vzpomínky mne pobavila snad jen vize Josefa Stalina, opravujícího dětské knihy italského spisovatele Rodariho. Ty jsme totiž četli jak my v dětském věku, tak naše děti – naštěstí bez Vissarionovičových korektur. Pak mne potěšil snad už jen Sušenkový Lenin…

Možná, že staršího z recenzentů Kruegerovy básně tolik neoslovují také z jednoho osobního důvodu. Vytvářeli jsme totiž něco trochu podobného, když se začala psát sedmdesátá léta a nám bylo něco přes patnáct. Naše recesistické hyperpokrokové veršovánky násobily a umocňovaly absurditu nastupujícího normalizačního jazyka a zesměšňovaly zprvu zcela neuvěřitelné výroky těch, kdo začali dělat husákovskou kariéru. A tak jsme psali „Dojičku Ňušu“, jindy zas levičáckou parodii na Schillerovu „Ódu na radost“ i mnoho jiného, čím jsme si ulevovali. Když čtu Kruegerovy básně, vracím se do tehdejší doby a srovnávám. Opakovaně se mne přitom zmocňuje pocit „ničeho nového pod sluncem.“

Nicméně, jak už bylo uvedeno, knížka si své čtenáře jistě najde a možná budou i nadšeni. Ti, kteří kvůli pádu komunismu dodnes pláčou, knížku patrně číst nebudou. Pokud se ovšem nechají zmást názvem a do veršů se ponoří, nabízejí se dvě možnosti. Buď ji odloží s rozhořčením, nebo uvěří, že to autor myslí vážně – pak i oni budou nadšeni a namísto slz již poněkud vyšumělé nostalgie na stránky skanou čerstvé slzy nefalšovaného dojetí.

Krueger, V. (2018): Poslední Leninův polibek. Praha, Fra. Stran 77 (3). /ISBN 978-80-7521-051-7/

(boz – zima)