Čtvrtstoletí Galerie v Jakubské

Kdo procházel 29. března v podvečer Jakubskou ulicí na Starém městě pražském, zaznamenal v přízemí jednoho z domů hudbu, zpěv a seskupení nemalého počtu lidí. Slavily se zde pětadvacáté narozeniny Galerie v Jakubské. Dnes je takových uměleckých stánků v centru Prahy bezpočet, jen málokterý se ale dá označit za česko-ukrajinský.

galerie JakubskáTakovou charakteristiku bych dal právě Galerii v Jakubské, ztělesněné od počátku malířem Alexandrem Oniščenkem. Uvedená česko-ukrajinskost přitom vůbec není v rozporu s tím, že se jedná zároveň o umělecký podnik mezinárodní. Oddělit od sebe podobné dílčí a obecnější charakteristiky bude v dnešním světě určitě stále obtížnější. Vše, a také výtvarné umění, se v nemalé míře internacionalizuje a jakékoli striktně vymezující čáry jsou tím dost zpochybněny, pokud se umělec nezapře a nechce se právě jich výrazně držet. To by však znamenalo určitě izolaci a z ní vyplývající problémy.

Alexandr Oniščenko jistě o nic podobného neusiloval a, jak oslava galerie prokázala, stal se spoluúčastníkem česko-internacionalizovaného výtvarného světa. Přitom ale navazuje na tradici, charakterizovanou udomácněním představitelů ukrajinské výtvarné tvorby v Čechách. Ta začala těsně po první světové válce, a je tedy už téměř sto let dlouhá. Nejbohatší doba jejího trvání byla až na malé výjimky přerušena na jaře roku 1945. Od sklonku 20. století hledají v Praze v rostoucím množství chleba a uplatnění další ukrajinští výtvarníci. Sledovat tento proces by mohl jenom znalec a my jsme mu věnovali pozornost jen výjimečně.

A. Oniščenko, Soutok řek
Alexandr Oniščenko, Soutok řek, 2017

Alexandr Oniščenko je z ukrajinských malířů, působících v Čechách, nejznámější. Přišel do Čech v roce 1991 a v dalších skoro třiceti letech zde našel druhý domov, především v Praze a na Mělníce. Co řekne laikovi jeho jubilejní expozice? Představuje ji asi třicet obrazů vzniklých od počátků 90. let až do současnosti – pokrývají tedy většinu autorova života, zvláště jeho pobyt v Čechách.

Za ukončení Oniščenkovy bezprostřední vazby s Ukrajinou i zesnulým SSSR lze označit obrazy Perestrojka, Horníkovy pracovní dny a Ukrajinská dívka. Přesně pod posledně jmenovaným obrazem seděla a zpívala účastníkům dívka česká a vytvořil se tak zajímavý obrazový kontrapunkt… Z nejnovějších Oniščenkových obrazů lze jmenovat např. České středohoří, Mělnická gotická věž, Na golfu nebo Útočiště v oblacích. Reprodukce obrazů, které se na výstavu nevešly, lze vidět v anglické monografii Josefa Dvorského z roku 2004, která je v galerii také k dispozici.

Plné ukotvení umělce v českém prostředí je už dlouho jasné a jednoznačné, i když jezdí také do jiných zemí a vystavuje v nich. Ukrajinská tematika se do jeho tvorby vrací podle všeho jen výjimečně, byť Oniščenkův kontakt s rodnou zemí v určitém rozsahu trvá. Díky tomu hostila galerie v minulých letech výstavu ukrajinského malíře první třetiny 20. století Oleksy Novakivského i jeho staršího kolegy z Ukrajiny – Ivana Marčuka. Zároveň zůstala jedna místnost galerie i při oslavě jejího jubilea malířce Vitalině Forostovec, jejíž příjmení svědčí o vazbě na Ukrajinu.

Svědectvím o tom, „jak šel život“ v galerii, podává úctyhodná, opravdu masivní pamětní kniha. Zapisuje se do ní už přes dvacet let, od 1. března 1996, ale ještě stále zbývá nějaký ten volný list. Najdeme tam zápisy v češtině i v těžko odhadnutelném počtu světových jazyků, ani ukrajinština neschází. Můžeme uvažovat, kam povedou autora i jeho galerii následující léta a v jejich rámci nastávající kulatá i menší jubilea. Ale důležitější je určitě každý další den s jeho dílčími úspěchy i nezdary a posunem kupředu – to platí stejně pro malíře, jako pro novináře nebo vědce. V každém případě se hodí popřát v závěru Galerii v Jakubské i jejímu tvůrci šťastná a úspěšná příští léta.

(boz)

Rubriky