Pražské rozvažování nad ukrajinskými prezidentskými volbami

První kolo v pořadí sedmých ukrajinských prezidentských voleb se přiblížilo na dosah. Za této situace lze jen přivítat informační akci, týkající se tohoto tématu. Její organizátor, Roman Máca z Institutu pro politiku a společnost, si přizval osoby, různým způsobem blízké ukrajinské tematice, které měly objasnit současné dění.

Do Braunova domu na Nověm Městě pražském byli 28. března pozváni čtyři odborníci: rozhlasová publicistka Natalija Čurikova z ukrajinské stanice Rádia Svoboda, čeští publicisté dvou generací Libor Dvořák a Marek Hudema a volontér Petr Pojman, aktivně pracující při reformě ukrajinské policie a organizování pomoci Ukrajině. Jejich názory vyslechly tři desítky osob. Publikum to bylo velmi různorodé a o Ukrajině nepříliš detailně informované, jak se ukázalo při závěrečné diskusi. Věnujme však nejprve pozornost názorům pozvaných referentů, jak jsem je rekonstruoval z písemných záznamů.

O končícím pětiletém období prezidentství Petra Porošenka mluvila Natalija Čurikova, která se pokusila definovat jeho hlavní úspěchy i nezdary. Stručně pak zhodnotila názorové pozice tří kandidátů, jejichž podpora byla podle předvolebních průzkumů největší (Zelenskyj, Porošenko, Tymošenková). Poukázala na roli skoro dvou milionů uprchlíků z Donbasu, kteří se rozptýlili po Ukrajině a přestali být na rozdíl od dřívějška lehce manipulovatelným „voličským matriálem“. Upozornila také na roli osobního či osobnostního momentu při posuzování kandidátů ukrajinskými voliči a na to, že generační rozdíly jsou v současné Ukrajině důležitější než často přeceňované regionální odlišnosti.

Navázal Libor Dvořák, který poukázal na trvající moc ukrajinských oligarchů i na to, že Porošenko splývá v očích řady voličů právě s oligarchickým prostředím. Také Dvořák mluvil o dvou dalších kandidátech, kteří vystoupali do popředí. Zamyslil se nad psychologií průměrného ukrajinského voliče, který se asociační dohody, ale jistě také mnohých dalších Porošenkových úspěchů, „nenají“. Zdůraznil, že voliči sympatizující se Zelenským konají v jádře negativní volbu (proti současnému prezidentovi) a uvedl, že stále ještě trvá personifikace či „osobnostnost“ ukrajinské politiky. Noví politici se přitom ani v dnešní době nemohou v ukrajinské politice prosadit. Dvořák zmínil i faktor odlišné mentality voličů z oblastí, jež kdysi náležely Rakousko-Uhersku nebo Ruské říši. Ukrajina je podle něj schopna v mírových podmínkách rychle zlepšovat svůj současný stav.

Petr Pojman poukázal na to, že šikovní regionální politici zatím nemají šanci se prosadit v politice celostátní. Zdůraznil dále, že Rusko ztratilo okupací části ukrajinského Donbasu až tři miliony voličů, které by se jinak mohlo pokoušet zagitovat ve svůj prospěch a jejich prostřednictvím si udržovat vliv v Ukrajině. Neplatí to jen pro ty, kdo zůstali v pochybných donbaských „republikách“, ale i pro obyvatele, kteří se přemístili do jiných částí Ukrajiny nebo do Ruska. Pojman konstatoval, že zahraniční politice, kterou Porošenko realizoval, nelze nic vytknout. Poškodilo ho však to, že při realizaci vnitřní politiky se neobešel bez nutnosti domlouvat se se silnými místními „feudály“.

Markovi Hudemovi se zdá podstatné, že Ukrajinci mají už plné zuby války a rádi by ji smetli ze stolu. Mluvil také o nejednoznačnosti některých jevů ve vnitřním životě Ukrajiny a o potížích, které z toho plynou pro obecnější hodnocení (jednalo se např. o různě úrovně korupce a různou míru intenzity a úspěšnosti boje proti ní). Hudema se zamýšlel i nad podobou moci a síly ukrajinských oligarchů. Uvedl také, že Rusko v Ukrajině nevěří nikomu kromě Viktora Medvedčuka, který je však pro většinu Ukrajinců nepřijatelnou osobou. Upozornil na význam podzimních parlamentních voleb a na to, že pro úspěch některých osobností či jejich aspirace se připravuje terén už při současných volbách prezidentských.

volbyV závěru se zdálo, že minimálně dva z diskutujících znalců by dali přednost pokračování Porošenkova mandátu před jinými variantami, kdežto druzí dva se jasně nevyjádřili. Osobně si myslím, že jejich pohled na situaci je dost možná podobný.

Poměrně bezzubá a nepříliš koncepční byla závěrečná diskuse, při které zazněly dotazy posluchačů. Soudružka Hoření z Haló novin znovu otevírala, samozřejmě v komunisticko-putinovské interpretaci, tragické odeské události z roku 2014. Pán ze sféry sportovního průmyslu se dotazoval, proč v Ukrajině nemají prodejny firmy IKEA a kritizoval ničení turistických značek v „Podkarpatské Rusi“, prováděné, jak soudil, „ukrajinskými nacionalisty“. Padly i otázky na míru zkorumpovanosti ukrajinské policie, na okolnosti věznění Julie Tymošenkové za prezidentování V. Janukoviče či na to, zda je možný nějaký další Majdan, „pokud volby nedopadnou tak, jak se očekává“ (?).

Sál se posléze trochu smál místo odpovědi na dotaz ukrajinské účastnice, čím se liší takový ukrajinský oligarcha od Andreje Babiše. Se zájmem bylo vyslechnuto i konstatování českého advokáta. Ten při hodnocení nedostatečné reformy ukrajinského soudnictví po roce 2014 konstatoval, že český soudní systém neprošel žádnou reformou za celých posledních třicet let.

Jak je patrno, diskuse se vlastně od hlavního tématu odchýlila, považoval jsem ale za vhodné také na tuto skutečnost upozornit. Myslím, že pozvaní hosté dělali, co mohli, byť bych asi nejenom já rád slyšel poněkud precizněji formulované odpovědi na některé dotazy. Ale ono se snadno kritizuje, když nesedíte na místě těch, komu něco vytýkáte. V každém případě vyslovuji naději, že čtvrteční akce vcelku přispěla k ujasnění představ aspoň části účastníků, tedy reprezentantů té části českých občanů, kterým Ukrajina není úplně lhostejná.

(boz)

Rubriky