Charkovský Lenin: sbohem nebo na shledanou?

Dne 28. září  se v bývalém ukrajinském hlavním městě Charkově, na Slobožanščyně a nedaleko ruské hranice odehrála zdánlivě nepříliš podstatná událost. Proukrajinské síly, které nabyly v tomto městě o xxx miliónu obyvatel teprve od druhé poloviny jara  větší sebedůvěry, se v závěru pochodu za jednotnou Ukrajinu s úspěchem dopustily stržení Leninova pomníku – v tomto případě vůbec největšího v Ukrajině. Do poslední chvíle trval boj mezi konzervativním a spíše proruským primátorem Kernesem a šéfem oblastní administrativy a prezidentovým zástupcem Baturou /?/ - nakonec však se policie stáhla a likvidaci kolosu nebránila. Těsně pře půlnocí se Lenin zhroutil a byl zčásti rozebrán na suvenýry či obchodně použitelné artikly. Primátor reagoval sdělením, že pomník bude na původním místě obnoven stejně jako jiné a menší Leninovy pomníky, které už v Charkově svá „vysezená“ místa opustily.

Jsme svědky společenského jevu, který je v Ukrajině nazýván leninopad (s krátkým „a“: je to dlouhodobý kolektivní jev, zatímco velmi podobné slovo „leninopád“ má význam něčeho rychlého jednorázového. Ukrajinský leninopad začal v létě r. 1991 na západě země, v prostoru od Užhorodu po Volyň, ale stejně jako jiné výrazné a emotivní projevy společensko-politických změn  mě+l velké problémy s proniknutím do oblastí jižně a východně od centra Ukrajiny. Do Charkova dospěl až po 23 letech, na Donbas zatím ne – Lenin je jedním ze symbolů separatistů – spolu se  Stachanovem a jinými veličinami.

Často se vyskytuje obvinění, že se vlastně jedná o protikulturní nebo dokonce vandalské činy – tyto hlasy se ozvaly už po stržení také ošklivého Leninova pomníku v Kyjevě na počátku prosince. Tehdy se také ozvaly hlasy, že by se měl obnovit, ale dnes už po něm podle všeho a s odpuštěním neštěkne ani pes. V Charkově je láska k vůdci světového proletariátu možná zakořeněna silněji a bude zajímavé sledovat, jak se příběh tamního Lenina bude vyvíjet dál. Lenin se totiž chtě nechtě stal symbolem ruskosti, který je třeba chránit před „ukrajinskými nacionalisty“ a za tímto účelem vyrukují do boje nejen komunisté, ale klidně i horliví pravoslavní  nebo třeba monarchisté. Prostě – „neberte nám našeho ruského Lenina!“

Podle mého názoru lze „leninopad“ jednoznačně vnímat jako projev dobré ekologické politiky, protože čištění veřejného prostředí nemá s vandalstvím nic společného. Stovky či spíše tisíce Leninových pomníků v ukrajinských městech, vesnicích, ale i v podnicích apod. neměly s uměním vůbec nic společného – sochaři   je už řadu desetiletí tvořili jako když „Baťa seká cvičky“. To, že jsme v Česku nic podobného nezažili, je jen dalším  dokladem skutečnosti, že jsme naštěstí nežili v plně srovnatelném systému ideologické indoktrinace.