Film o gamerovi z Krymu
Jméno režiséra Olega Sencova bychom asi neznali nebýt ruské anexe z Krymu v březnu t. r. Protože tento rodák z Krymu a zároveň proukrajinsky myslící Rus, rodák ze Simferopolu (1976). V Kyjevě se zapojil do akcí Euromajdanu i Automajdanu a po svržení Janukovyče se pokoušel podporovat proukrajinské akce v Krymu. Z tohoto důvodu byl v polovině března zatčen a obviněn z přípravy teroristických akcí, zná dnes jeho jméno většina filmového světa. Jeho propuštění z vazby už žádali režiséři z nejpřednějších – Pedro de Almodavar, Wil Winders, Andrzej Wajda, Krzysztof Zanusssi - žádné české příjmení jsem však v příslušných přehledech nenašel (ani ten Zdeněk Troška se nepřipojil). To vše bylo zatím marně - ruskou justici názory podobných autorů jistě příliš nezajímají a Sencovovi byla podle nejnovějších zpráv prodloužena doba vazby až do 11. ledna příštího roku.
Velvyslanectví Ukrajiny v Praze zajistilo ve středu 24. září promítání ruské verze Sencovova filmu Gamer natočeného v r. 2011. Psát opravdovou recenzi bych si netroufl, záznam hlavních dojmů snad ale nebude marný. Jde o film barevný odehrávající se především v Krymu – snad má jít o Sevastopol, ale záběry byly natáčeny i v jiných krymských městech. Už proto je snímek natočený podle vlastního Sencovova scénáře ruskojazyčný, byť na záběrech městských interiérů vidíme občas i ukrajinské reklamní nápisy. Vidíme zde v určitých okamžicích krymskou městské krajinu (konkrétní místa by poznal jen znalec), ohlasy ukrajinských nebo krymských reálií z přelomu první a druhé dekády našeho století bychom však ve filmu hledali marně. Pojednává totiž o hráčské vášni ovládající místní mladé od osob spíše dětského věku až po univerzitní studenty a občas snad i o něco starší jedince.
Jde nikoli o karetní, ale o počítačové hry a soutěžení, které jsou hlavní náplní jinak poměrně bezprizorního a šedého života hlavního hrdiny, který studuje-nestuduje nejprve na technice a pak už na univerzitě, aniž by tomu přisuzoval nějaký hlubší smysl. Absence smyslu a jakási vyprázdněnost však charakterizuje většinu zobrazených postav, mezi nimiž je jen v náznaku zachycena i generace rodičů těchto krymských dětí. Hlavní hrdina, v počítačových hrách vcelku úspěšný, dosahuje postupně značných úspěchů vrcholících druhým místem na světovém šampionátu v severní Americe, jako by mu však ani takovýto krátkodobý vzestup na výsluní nic nepřinášel. Charakterizuje ho trvalá osamocenost i jakási bezradnost či bezobsažnost vztahu s rozvedenou matkou.
Podobně bezobsažným způsobem jsou charakterizovány téměř všechny rozhovory, které jsou ve filmu vedeny, ať jde o kohokoli a cokoli – např. při krátkém pikniku v přírodě, kde se přítomné dívky nejvýrazněji zajímají o přítomnost konzervantů v přinesených potravinách. V tomto směru působí film dosti stísňujícím dojmem. V závěrečné scéně sice vidíme na hrdinově tváří vzácný úsměv, výraznější než kdykoli předtím, k tomu ho ale přivádí poslech značně sovětsky.optimisticky znějící písně pojednávající o moři sahajícím jen po kolena. Jde o chvilkový kontrast s tím, co jsme sledovali v celém předchozím ději.
Snímek lze označit za zajímavý debut, který stojí tak trochu na pomezí mezi hraným filmem a svého druhu dokumentem. Krátce po svém vzniku se Gamer doškal i mezinárodní pozornosti, když získal dvě mezinárodní ocenění. Zajímavá je práce kamery a ocenění zasluhuje i výkon většiny herců. Další projektovaný film, který se měl jmenovat Nosorožec, už Sencov nestačil natočit.
V závěru si nemohu odpustit určitý povzdech. Na projekci konanou v Domě národnostních menšin v centru Prahy přišlo sotva dvacet zájemců - byl-li mezi nimi nějaký filmový kritik, neumím říci. Dá se tedy říci, že Praha prokázala o osud Olega Sencova okázalý nezájem.