Před 50 lety (XL). Protest mladých tvůrců z Dnipropetrovska

Druhý kolektivně pojatý protestní dopis, který charakterizuje ukrajinský rok 1968, vznikl o něco později než protest kyjevský. Už svým názvem je spjat s jedním z největších měst Ukrajiny, Dnipropetrovskem, dnes zvaným prostě Dnipro. Připomínka komunisty Petrovského ze jména města zmizela v rámci dekomunizace.

Dnipropetrovsk měl na přelomu 60. a 70. let minulého století asi 862 000 obyvatel. Působila zde univerzita a desítka jiných vysokých škol, divadelní scény, provinční nakladatelství Promiň, asi nejvíce však město charakterizovalo množství významných průmyslových podniků. Bez ohledu na to vše trpěl Dnipropetrovsk kulturní a intelektuální provinčností. Tu podtrhával a prohluboval výrazný konservatismus vedoucích stranických funkcionářů města a celé oblasti. Jako by vše kráčelo ve stopách někdejšího zdejšího stranického šéfa, ukrajinského Rusa Leonida Brežněva.

Zvláště složitá byla situace Ukrajinců ve městě. To patřilo pod původním jménem Katerynoslav na sklonku carského období k centrům, v nichž se začaly rozvíjet ukrajinské vydavatelské a jiné snahy. Národnostní politika sovětského režimu však jejich vývoj silně ztížila a pozice ukrajinštiny se postupně stala v řadě ohledů složitější, než za carismu.

V tak velkém městě se samozřejmě našla skupina mladých inteligentů různých profesí, kteří se cítili být popsanými skutečnostmi dotčeni. Místní podmínky zdánlivě znemožňovaly výraznější protest proti takovému stavu. Přesto právě zde, na dolním Dněpru, nikoli v Charkově či Odese, vzniklo v 60. letech 20. století nakrátko specifické centrum mladého ukrajinského hnutí. Nebylo tak silné jako skupiny v Kyjevě a Lvově a naráželo na větší překážky. Jeho příslušníci o sobě dali vědět nejvýrazněji na jaře roku 1968 – právě tehdy vznikl Dopis mladých tvůrců z Dnipropetrovska. Není přesně datován, ale doba jeho vzniku byla velmi blízká dataci kyjevského „dopisu stodevětatřiceti“. Také dnipropetrovský dokument vznikl paralelně k počátečním úspěchům demokratizačních snah Pražského jara, ozvuky československých událostí v něm však z logických důvodů nezaznívají. Přesto mluva dokumentu, zvláště zaštiťování se čistým leninismem a láskou k socialistické vlasti, pamětníkům atmosféru Pražského jara připomenou.

Hlavním autorem dopisu byl mladý, tehdy osmadvacetiletý básník Ivan Sokulskyj (1940–1992). Pocházel z vesnického prostředí východní části tehdejší Dnipropetrovščyny. V roce 1966 byl pro napsání údajně nacionalistických básní vyloučen z univerzity a živil se různými náhradními činnostmi. Dopis sestavil za pomoci novináře Mychajla Skoryka. Připravený text (počet ani přesná jména signatářů neznáme) směřoval nikoli do Moskvy jako kyjevský „dopis 139“, ale do Kyjeva. Jako adresáti byli uvedeni ukrajinský premiér Ščerbickij, ideologický tajemník ukrajinských komunistů Ovčarenko a známý, dodnes žijící představitel spisovatelské obce, básník Dmytro Pavlyčko, kdežto tehdejší ukrajinský stranický šéf Šelest nikoli. Ze značně rozsáhlého textu, psaného ukrajinsky, jsem vybral a přeložil jen některé partie, které umožňují sledovat způsob myšlení a argumentace nespokojených příslušníků mladé inteligence.

Obsahem dopisu byly místní poměry a události, které však měly zároveň vysloveně celoukrajinský přesah. Roznětkou událostí se stal případ agresivní kritiky románu „Sobor“ (Chrám) ukrajinského prozaika Olese Hončara. Autor z regionu pocházel a do něj také umístil prózu, obsahující kritiku řady jevů ukrajinsko-sovětské provinční skutečnosti, která Ukrajince oslovovala. Hončarovy postřehy se osobně dotkly místního stranického bosa Oleksije Vatčenka (1914–1984). Na základě jeho pokynu byl román všemi možnými způsoby diskreditován, aniž by byla poskytnuta možnost vystoupit v místním tisku či na oficiálních fórech na jeho obranu. Stranické vedení v Kyjevě, zosobněné prvním tajemníkem Šelestem, nebylo s tímto postupem zprvu jednoznačně srozuměno, ale nijak proti Vatčenkovi nezasáhlo.

Dnipropetrovský dopis v první části rozhořčeně odsoudil kampaň proti už zmíněnému románu „Sobor“, vedenou v regionu proti lidem s odlišnými názory. Dokument poukázal na problematický způsob vedení kampaně a na případy jednotlivců, kteří byli za své nesouhlasné názory postiženi po stranické nebo pracovní linii.

 

Dopis mladých tvůrců z Dnipropetrovska

Předsedovi rady ministrů Ukrajinské SSR Vladimíru Ščerbickému
Kandidátovi politbyra ÚV Komunistické strany Ukrajiny Fedoru Ovčarenkovi
Tajemníkovi Svazu spisovatelů Ukrajiny Dmytru Pavlyčkovi

Upozorňujeme Vás – komunisty, vůdčí představitele a občanské činitele našeho suverénního státu – Ukrajinské SSR, která je jedním ze zakladatelských států OSN – na pogromnický ´sabat´, který je už několik měsíců prováděn v dnipropetrovském regionu, a na divoké a nesmyslné pronásledování čestných ukrajinských občanů, kteří jsou oddáni budování komunismu. Tato kampaň je natolik bezohledná a bezzásadová, že v jejím světle blednou všechny nejdivočejší lumpárny obecně známých čínských rudých gardistů.

Početná skupina občanů byla pomluvena na všech oficiálních i neoficiálních akcích oblastního a okresních i základních výborů strany. Vždy přitom byly překrouceny jejich názory, údajně ´cizí lidu´, a neúměrně a svévolně byly zveličeny skutečnosti, které uvádíme v dalším textu. Proti uvedeným lidem byla vedena štvanice v oblastním tisku i rozhlase a bylo tak vytvářeno zdánlivé „veřejné mínění“ podle klasického případu náčelníka města Hlupákova, zobrazeného kdysi Michailem Saltykovem-Ščedrinem.

Největší brutality dosáhla tak zvaná dnipropetrovská kampaň v souvislosti s vydáním nového románu ´Soubor´, napsaného naším krajanem Olesem Hončarem. Oblastní noviny Zorja a Prapor junosti i marhanecké městské noviny otiskly zprvu pozitivní recenze tohoto díla. Už o měsíc později však všechny tyto recenze tvrdě pranýřoval tajemník oblastního výboru KS Ukrajiny soudruh Vatčenko. Učinil to na jedné z porad s tajemníky základních stranických organizací regionu a se zodpovědnými pracovníky periodik. Poté Vatčenko nařídil tisku, aby ´dokázal čtenářům´, že ´dělnická třída´ dnipropetrovské oblasti román Sobor ´neakceptuje´. Oblastní noviny hned poté zaplavily ´názory pracujících na Sobor´. Tak např. Zorja během dvou týdnů zorganizovala sepsání a vytištění tří brutálních a bezradných ´recenzí´, které představují čtyři sta řádků nadávek. /…/

Dopisy, ve kterých dělníci a představitelé pracující inteligence reagovali na ponižování autora ´Soboru´ a protestovali proti tomu, drželi redaktor Orlyk a vedoucí oddělení korespondence listu Zorja Novak v nejpřísnější tajnosti. Pokud zjistili pracoviště a adresu odesílatele, podávali o tom zprávy na oblastní výbor strany a do KGB.

Další partie listu informovala o zákazu oslav Hončarových padesátin na dnipropetrovské univerzitě a v městské knihovně. Stranické odůvodnění bylo jednoznačné: „Vedoucí ideologického oddělení oblastního výboru soudruh Vasiljev prohlásil na semináři kulturních pracovníků oblasti: ´Román Sobor je jakýmsi vírem, kolem kterého se shromažďuje všechno ideově škodlivé a nepřátelské naší skutečnosti´.“

Následují konkrétní fakta o různé formě postihu dvaceti jednotlivců, kteří byli kvůli svým názorům vyloučeni z komunistické strany či komsomolu, dočkali se propuštění z práce nebo jim byla „jen“ udělena stranická důtka. Jednalo se o představitele tehdejší inteligence: novináře, nakladatelské a divadelní pracovníky, učitele a především spisovatele. Dopis se nad touto skutečností podivuje a hned poté přechází ke kritice chování a beztrestnosti čtyř osob – stranických a komsomolských funkcionářů a novinářů.

Uvažujeme, proč se s takovou chutí vyřizují účty se zásadovými lidmi – vylučují je ze strany a vyhánějí z vysokých škol nebo z práce. Jsou to snad nějací zločinci? Kdepak – opravdoví zločinci si žijí v klidu a nijak netrpí.

Nedávno se někdejší první tajemník oblastního výboru komsomolu, komunista Hordijenko spolu s prvním tajemníkem městského výboru komsomolu, komunistou Družininem, řítili po veselé pijatice šílenou rychlostí v autě a zabili v Novomoskovsku člověka. Myslíte, že je poslali za mříže? První z nich je dnes inženýrem v továrně K. Liebknechta v Dnipropetrovsku, druhý v závodu Babuškina – a oba zůstali členy strany. Žádné noviny o těchto ´zodpovědných´ darebácích nenapsaly.

Ještě jeden příklad. Komunisté, pracovníci listu Zorja, Karakaš a Ostrovskyj, ukradli 25 000 redakčních rublů a státních peněz. /…/ Když byli tito vykradači státní pokladny odhaleni, zaplatili za neslýchaný zločin jen stranickými důtkami a dílčím sestupem na služebním žebříčku. Pokračují však v žurnalistické práci – Karakaš je vedoucím průmyslové rubriky listu Zorja a Ostrovskyj působí v průmyslové redakci oblastního rozhlasu.

Jak vidíme, pro vrahy a čachráře – pro duchovní spodinu – místo ve straně je, zatímco čestné a principiální komunisty ve velkém vyhazují ze strany a z práce, aby měli klid k dalšímu handlování a pijáctví a mohli se vysmívat stranickým normám a sovětským zákonům.

Od této tematiky přešel autor dopisu k problematickým poměrům na místní univerzitě, která byla tehdy pojmenována na počest 300. výročí „opětného sjednocení“ Ukrajiny a Ruska. Kritiky se dočkaly pochybné praktiky a mravní delikty dvou učitelů, děkana historicko-filologické fakulty Vlasenka a učitele Lucenka, především pak jejich nežádoucí zájem o vlastní studentky. Oba sice byli potrestáni, ale více méně symbolicky – vyučovat mohli dál.

Nejsou snad u nás prostituce a zneužívání úředního postavení v její prospěch považovány za protisovětskou činnost? Nebo se tento ´hříšek´ lehko odpustí jako honorář za politickou bezzásadovost a za absenci ´škodlivých myšlenek´ v příslušných učitelských hlavách? Ať je tomu jakkoli, můžeme si být jistí, že v každém podobném případě podpoří takovíto lidé jakoukoli organizovanou kampaň, pokud je převaha na straně jejích inspirátorů. Přitom se vůbec nebudou zamýšlet nad tím, zda jsou takové kampaně v souladu se stranickým kursem a sovětskými zákony.

Zde začíná asi nejdůležitější partie dopisu, analyzující chyby a nedostatky sovětské národnostní a jazykové politiky. Autoři bez servítků a velmi důkladně poukázali na rusifikaci svého města, kde i podle sovětského sčítání lidu jasně převažovali Ukrajinci nad Rusy (tehdy v poměru 62:28). Žádali v souvislosti s tím nápravu poměrů.

V souvislosti s kampaní, jejímž cílem je hanobení ´Soboru´, zesílili ´výchovnou´ práci příslušníci místního KGB. Začala se znovu rozlézat jimi vytvořená zvěst o ´nacionalistickém nebezpečí´. Je zcela směšné říkat, že toto ´nacionalistické nebezpečí´ se objevilo právě v Dnipropetrovsku – v tomto téměř miliónovém městě neexistují žádné ukrajinské jesle či školka, žádná zcela ukrajinská škola, žádná vysoká či střední škola s ukrajinskou učební řečí. Není snad úkolem oblastního výboru komunistické strany řešit takovýto krajně nenormální, protileninský a protimarxistický stav našeho rodného ukrajinského jazyka v Dnipropetrovsku? Nebylo by správnější zacílit zlobu a snahy nikoli na čestné komunisty a komsomolce, ale proti tomuto obludnému porušování leninské národnostní politiky? Kvůli nim ukrajinští dělníci téměř neznají svůj rodný jazyk a rodnou kulturu – musejí se totiž po celý svůj život nechat přemílat spolehlivými rusifikačními mlýnskými kameny, stejně jako před půlstoletím.

Jsou snad opravdu nepřáteli ti čestní obrané Ukrajinské SSR, kteří si všimli této tragédie svého národa a nechtějí se zříkat rodného jazyka a sebe samých. Vždyť velký Rus – spisovatel Vladimír Solouchin, řekl: ´Kdybych se narodil jako Ukrajinec, za nic na svět bych se nechtěl stát Rusem´. Nemá snad sovětské vlastenectví dnešního Ukrajince obsahovat národní důstojnost a hrdost na svůj vlastní, velký a talentovaný ukrajinský národ? /…/

Přemýšlíme, proč se tedy před ukrajinskými tvůrci rýsuje jedna cesta, a to „ukrajinský buržoazní nacionalismus´, jak to výmluvně dokládá činnost dněpropetrovského KGB. Jak jsme totiž viděli, velká většina těchto tvůrců dříve nebo později nastupuje právě tuto cestu. Člověk s normálním, nezkomoleným rozumem by v takové skutečnosti viděl snad jen slabý proces zrození základních pojmů národní plnohodnotnosti a mnohdy také reakci na urážky vlastní národní a zároveň obyčejné lidské důstojnosti. Může za to ´buržoazní propaganda´? Nikoli, může za to dnipropetrovská skutečnost! A pokud jsme marxisty, je nutno ji změnit tak, aby odpovídala leninským normám a sovětským zákonům – aby nedocházelo k pronásledování všech pokročilých ukrajinských občanů, věrných marxismu-leninismu.

Zároveň vzniká otázka, zda jsou jen ruští soudruzi oproštěni od vlivu buržoazní ideologie – je to snad projev jejich národní výjimečnosti? Jak v tom případě vysvětlit skutečnost, že v našem městě nebyl veřejně kritizován, nemluvě o nějakém potrestání, žádný představitel mladých ruských tvůrců za podobné ´úchylky´, které by byly analogické ´úchylkám´ mladých ukrajinských tvůrců? Ty by bylo třeba označit za ´vliv prohnilé ideologie ruského velmocenského, buržoazního šovinismu´? A že takové úchylky existují, není pro nikoho tajemstvím – zkuste jen doma užívat ukrajinského jazyka!

Jak tedy naši odpovědní soudruzi rozumí Leninově směrnici, že s lokálním nacionalismem je třeba bojovat na dvou frontách, v prvé řadě je však třeba vystupovat proti velkoruskému šovinismu, protože právě on vytváří nacionalismus /jiných národů – pozn. boz/?!

Polemický zápal vede následně autora dopisu k exkursu do vzdálenější minulosti. Označuje ruské cary termínem „horda katů a znevolňovatelů“, ti však přesto podle některých svých vyznavačů reprezentují ruský národ. „Snad proto mají tito Ivanové Hrozní, Petrové první, Kateřiny druhé, Suvorovové a spol. pomníky. V mnohosvazkových románech a mnohodílných seriálech je oslavováno jejich koloniální loupežení, asijské barbarství a despotismus. A nikdo nemluví o tom, že všichni tito lidé zuřivě nenáviděli Ukrajince, Tatary, Bělorusy, Poláky, Gruzíny atd.“ Pisatelé jsou pobouřeni tím, že právě těmto osobnostem (znovu je zmíněna Kateřina II. coby ´známá ukrajinožerka a zkurvené veličenstvo´) je věnována obrovská pozornost v dnipropetrovském vlastivědném muzeu, zatímco ukrajinští kozáčtí představitelé tam nejsou zastoupeni.

Navíc různí vylekaní lidé, jako např. redaktor listu Zorja Orlyk, šíří provokační zvěsti, vymyšlené v KGB, že se ukrajinský nacionalismus nejvýrazněji projevuje pod maskou ochrany ukrajinských památek. Jak si tedy vysvětlit záplavu materiálů na obranu ruských památek v ruských časopisech Komsomolskaja pravda, Sovětskaja Rossija, Litěraturnaja gazeta, Ogoňok, Sovětskij sojuz, Nauka i žizň aj.

Co tedy stojí za takovými pověstmi: ´nacionalistické nebezpečí´, nebo spíše záškodnictví deržymordy – velkoruského šovinismu. O tom se u nás nehodí hovořit nahlas, aby nedošlo, nedej Bože, k urážce ruského národa. Jak dojemná zdvořilost! Jde však opravdu v uvedeném případě o ´nacionalistické nebezpečí“ nebo spíš ´národní nihilismus´ a prázdnotu, které sousedí s duchovním banditismem jen nepatrně civilizovaných gangsterů? Na to se ještě jednou ptáme autorů a šiřitelů podobných zvěstí.

My, pokroková ukrajinská sovětská mládež, jsme byli v sovětských školách včetně vysokých vzděláváni prostřednictvím díla Marxe a Lenina, Ševčenka i Doroljubova. Uvědomujeme si, že dějiny jsou nepřetržitým, vzhůru stoupajícím rozvojem lidstva. Všechno pokročilé a pokrokové, obsažené v tomto rozvoji, zasluhuje, aby bylo studováno a uctíváno naší a budoucími generacemi. Po sobě následující epochy čerpaly a čerpají na cestě ke svým vysokým a humanistickým ideálům ze všeho nejlepšího, co bylo v minulosti.

Proto je nám drahá jak Zaporožská Sič, kterou Karel Marx ve svých ´Chronologických poznámkách´ nazýval kozáckou republikou, tak historické památky – ať jsou to památky církevní architektury nebo kozácký tábor. Za jejich zachování a za úctu k nim tak významně bojuje Hončarův Sobor.

Tehdy často vyzvedávaná sovětská památková péče je hned poté velmi tvrdě a ironicky kritizována:

„Skutečně, u nás jsou památky ochraňovány tak barbarským způsobem, jako v žádné jiné světové zemi. Jen v dnipropetrovském regionu byly pod heslem proticírkevního boje zničeny v posledních letech téměř všechny památky církevní architektury.“

Následuje šest konkrétních příkladů, mezi nimiž nechybí ani dvě památky mimocírkevní. Kriticky je v návaznosti posuzován i plán výstavby dalších pomníků v Dnipropetrovsku. Nepředpokládal totiž oslavení ukrajinských osobností, kdežto ruští činitelé měli dostat další pomníky a v případě Maxima Gorkého by to byl dokonce pomník druhý.

Nebylo toho tedy málo, na co autor ve svém dopisu ostře a nekompromisně, byť s nezbytným odvoláním na klasiky marxismu-leninismu, upozornil. Závěr dokumentu překládáme v úplnosti:

Vážení soudruzi, vysvětlete nám laskavě, o jakém ´nacionalistickém nebezpečí´ to žvaní jak takovíto vědomí i neuvědomělí ´přátelé´ ukrajinského národa. Kdo jim dal právo šlapat špinavými rusifikačními botami po národní důstojnosti Ukrajinců?

My, mladí tvůrci Dnipropetrovska, žádáme, aby byli všichni tito lidé přitaženi k odpovědnosti spolu se všemi, kdo prosazují v oblasti ukrajinské kultury brutální protiukrajinské kampaně a čarodějnické sabaty. Myslíme tím všechny ty, kteří pronásledují čestné lidi, oddané svému národu, jen za to, že chtějí být sebou samými a nikým jiným, a že chtějí vychovávat své děti v ukrajinských školkách a základních, středních i vysokých školách.

Promiňte, pokud je to možné, že jsme Vám napsali takovýmto poměrně ostrým způsobem. Psát o podobných věcech bez rozhořčení totiž znamená totéž, jako nenapsat nic. Věříme, že vyslechnete náš upřímný hlas a provedete okamžitá opatření v zájmu napravení nenormální situace, ve které se ocitla tvůrčí inteligence našeho města a stovky tisíc Ukrajinců Dnipropetrovska a celé Dnipropetrovské oblasti.

Mladí tvůrci Dnipropetrovska

 

Stranické a bezpečnostní orgány pisatele dopisu opravdu vyslechly, ale policejně, a nic mu neprominuly. Během jejich vyčkávání či přípravy úderu se text dopisu rozšířil i do zahraničí. Otištěn byl v exilovém tisku a vysílán v rozhlase. Následovala rázná odpověď: Ivan Sokulskyj byl v červnu 1969 zatčen a v lednu 1970 mu byl za antisovětskou propagandu vyměřen trest čtyři a půl roku uvěznění v pracovním táboře. Jeho pomocník Mykola Kulčynskyj, který text přepisoval a rozšiřoval, dostal trest dvou a půl roku vězení a třetí obviněný, který se kál, byl odsouzen k podmíněnému trestu. Z pozdějších vzpomínek Kulčynského víme, že na jeho názory měl kolem roku 1968 velký vliv ukrajinský tisk, vydávaný v Československu a Polsku, který bylo možno si v Sovětském svazu předplatit.

Proces byl doprovázen typickou propagandistickou kampaní v místním tisku, který se snažil v různých variacích dokázat, že Ukrajincům Dnipropetrovska se žádná křivda neděla a že mají ideální podmínky k „národnímu vyžití“. Na poměrech, kritizovaných v dopise, se nezměnilo k lepšímu nic, soudruzi jen posílili svou „internacionalizační“, to jest rusifikátorskou práci.

Sokulskyj, který se stal profesionálním opozičním činitelem, byl však později odsouzen ještě dvakrát, v letech 1981 a 1985. Většinu 70. a 80. let tedy strávil ve vězení. Po propuštění v roce 1988 se zapojil do opozičního hnutí a v květnu 1991 ho v Dnipropetrovsku při jedné z manifestací brutálně zbili agenti KGB. Zdravotní stav Sokulského se od té doby horšil a o rok později dnipropetrovský opozičník zemřel. Opravdu působivá biografie „šťastného syna socialistické epochy“…

Básně autora dněpropetrovského dopisu vyšly v několika souborech až posmrtně. Čas však pracoval v jeho duchu a na jaře roku 2014, na počátku ruské agrese proti Ukrajině, se Dnipropetrovsk stal spolehlivou základnou protiputinského odporu. Tvůrci dopisu, napsaného před více než padesáti lety, se tak dostalo pozdního zadostiučinění.

(boz)