Z hlubin dávnověku (XII): Sarmati od Kazachstánu po Británii

Sarmati představují další skupinu íránských kmenů, která v černomořských stepích postupně nahradila Skyty. O Sarmatech máme už bohatší zprávy od řeckých a římských autorů. Vystupovali někdy jako nepřátelé Říma, jindy jako žoldnéři v římských legiích a v rámci jejich tažení se rozšířili po značné části Evropy. Rozsah, v jakém jejich přítomnost ovlivnila evropskou kulturu, si leckdy ani neuvědomujeme.

Termín „Sarmati“ je stejně zastřešující pojem jako „Skytové“. O mnoho století později, na počátku novověku, už neexistovala jasná představa o jeho skutečném někdejším obsahu. Proto značná část polské šlechty vyznávala ideologii sarmatismu, která jí sloužila jako doklad pradávného vlastního původu a zároveň jako odůvodnění její sociální výlučnosti.  Ve skutečnosti šlo o v případě Sarmatů o řadu etnik, hovořících příbuznými íránskými jazyky, ale projevujících se různým způsobem života a různým typem kultury. Antičtí autoři tyto „národy“ – Královské Sarmaty, Roxolany, Jazygy, Aorsy, Siraky a Alany občas dělí do ještě menších jednotek, které označují jako „kmeny“. Opakovaně popisují jakýsi dominový efekt, kde „národ A ustupoval před národem B, který byl ze svých sídel vytlačen národem C“. Konečný efekt této postupné expanze byl, že Skytové byli z Černomoří prakticky vytlačeni a udrželi se jen na Krymu a v rumunské Dobrudži (takzvané Malé Skytii).

Začneme Roxolany, kteří žili mezi Dněprem a Donem. Byli to praví kočovníci, bydleli na vozech a živili se převážně mlékem a mléčnými produkty (Strabo je označuje jako „galaktophagoi“, „mlékojedi“). V 1. století př. n. l. se posunuli dále směrem do dnešního Rumunska obývaného Dáky, Gety a germánskými Bastarny. Pohybovali se podél Dunaje a občas podnikali nájezdy na římské území. V době dáckých válek císaře Trajána se prakticky celá dácká kavalerie skládala z Roxolanů. Díky tomu si na Trajánově sloupu v Římě můžeme dobře prohlédnout jejich výzbroj a také pozoruhodnou „dračí standartu“, o které bude ještě řeč později.

Pozoruhodný je pozdější osud jména Roxolanů. V 16. století si turecký sultán Sulejman Nádherný koupil otrokyni, unesenou ze západní Ukrajiny, které pro její původ začali říkat Roxolana – původně se jmenovala Anastasija Lisovska. Sultán si inteligentní a vzdělanou ženu velmi oblíbil, přejmenoval ji na Hürrem – Radostiplnou, učinil ji svou právoplatnou manželkou a jednou z nejvlivnějších žen své doby. Vědomí o jejím územním původu vedlo k tomu, že od 16. století bylo názvem Roxolania často označováno území Ukrajiny, nebo její západní části. V polské literatuře vzniklo takto pojmenované básnické dílo Sebastiana Klonowicze a symfonii s názvem Roxolana složil v 18. století slavný Josef Haydn. Osudy Hürrem Valide-Sultan líčí také turecká telenovela Velkolepé století, v současné době vysílaná na TV Barrandov, podobný seriál si už předtím natočili Ukrajinci. Do češtiny byl kromě toho asi před třiceti lety přeložen a se zájmem se setkal historický román Pavla Zahrebelného Roxolana. Termín „Roxolani“ je v ukrajinském povědomí dodnes živý a populární, používají jej např.různá hudební tělesa. V Odeské oblasti na Ukrajině kromě toho dodnes stojí vesnice jménem Roksolany – tento název však získala až v 19. století. 

Ve stejné oblasti jako Roxolani jsou v 5. století n. l. uváděni Antové, sarmatský kmen, který se podílel na etnogenezi Slovanů. Oproti tomu Jazygové byli severní sousedé Roxolanů. Při svém postupu na západ se dostali až do Karpatské kotliny, kde v oblasti mezi Dunajem a Tisou přišli do úzkého kontaktu s keltskými kmeny Bójů, Skordisků a Taurisků, později i s germánskými Svéby, Kvády a Markomany. Vedli polokočovnický život, někteří se i usazovali ve městech. Kontakty mezi Sarmaty a Kelty vysvětlují, proč se v keltském umění laténské doby objevuje stepní zvěrný styl, který v dynamických křivkách propojuje vysoce stylizované zvířecí a rostlinné motivy. Jazygové se nakonec usadili v severním Maďarsku, hned u slovenských hranic, kde je můžeme vystopovat podle místních jmen, která začínají na Jász-, například Jászberény, Jászárokszállás, Jászfényszaru, Jászalsószentgyörgy. V této oblasti, zvané Jászág, žije etnická minorita Jasz, jejíž jazyk, dnes již zaniklý, byl podobný kavkazské osetštině. Protože tato oblast neměla žádné zdroje rud, podrobili si Jazygové keltský kmen Kotinů, který sídlil na středním a východním Slovensku (podle něj se jmenují Košice) a nechali si od něj platit tribut v železných výrobcích. Ve 2. století n. l. Jazygové spolu s Markomany a Kvády bojovali v markomanských válkách. Když je Marcus Aurelius porazil, museli dodat 8 000 vojáků do římských pomocných sborů. Z nich 5 500 poslal císař do Británie, aby tam sloužili v Legio VI Victrix.

Typickým znakem sarmatských jezdeckých oddílů byla jejich standarta, „draco“. Byla to dračí nebo vlčí hlava, na kterou byl přivěšen dlouhý větrný pytel, který za jezdcem vlál. Uvnitř hlavy bylo připevněno několik plechových jazyků, které ve větru vydávaly děsivý zvuk. Na rozdíl od ostatních veteránů se Sarmati ani po 20 odsloužených letech nesměli vrátit domů a usadili se v Británii natrvalo. Existuje jedna „alternativní“ teorie, že prefekt této legie, Lucius Artorius Castus, byl předobrazem legendárního krále Artuše. Rytíři Kulatého stolu jsou tedy jeho věrní jazygští kavaleristé. Příjmení Artušova otce Uthera, Pendragon, znamená Dračí hlava. Odpůrci téhle pěkné teorie argumentují tím, že to nesedí časově – doba, kdy se měly odehrát příběhy krále Artuše, byla o tři století později. Dalšími kandidáty na roli krále Artuše jsou Riothamus, „král všech Britů“, který žil v patřičné době a je dobře doložen z římských spisů, a také římsko-britský vojevůdce Ambrosius Aurelianus, který vedl obranu proti vpádům Sasů. Je možné, že postava mýtického krále Artuše vznikla sloučením všech tří těchto osobností – ve středověkých eposech nic tak výjimečného, i cyklus o Nibelunzích spletl dohromady historické osobnosti, které opravdu žily, a děje, které se opravdu udály, ale úplně jindy a úplně jinde.

Alani se na černomořské scéně objevují nejpozději, až v 1. století n. l. Jejich původní sídla byla ve Střední Asii. Římští autoři spekulovali o jejich možné totožnosti s Massagety. Je dokonce možné, že to byli potomci lidí, jejichž zmrzlé mumie se našly v hrobkách v Pazyryku. Zmiňují se o nich čínské kroniky dynastie Chan, napadali Persii a Arménii. Ze svých sídel byli zřejmě vytlačeni expandující říší Siung-nu, budoucích Hunů. Alani směřovali do stepí okolo Kaspického a Černého moře, kde se stali vedoucí silou mezi sarmatskými kmeny. Ve 4. století n. l. na Ukrajinu pronikli ze severu germánští Gótové. Od Alanů se mnohému přiučili, zejména využití těžké jízdy ve vojenství, přejali také sarmatský zvěrný styl ve výtvarném umění. Mezi Góty a Alany však docházelo také k bojům, část Sarmatů se přesunula k Dunaji a nakonec jich bylo 300 000 usazeno na římském území. Východní část Alanů zase ustoupila zpátky za Don, kde navázali kontakty s přicházejícími Huny. Nebyli však nikdy jejich poddaní, spíše spojenci na způsob římských foederátů. Od Hunů také převzali zvyk umělé deformace lebek. Aliance Hunů a Alanů pak úspěšně zaútočila na Góty a přiměla je k ústupu na západ.

V nastalém zmatku stěhování národů se alanské kmeny rozštěpily, některé bojovaly na straně Římanů, jiné se spojily s Huny, Ostrogóty, Vizigóty nebo Vandaly. Ta část Alanů, která zůstala na Kavkaze, se stala předky moderních Osetinů. Dodnes si uchovává původní severoíránský jazyk. Osetinské hrdinské pověsti obsahují některé prvky, které jsou shodné s artušovským mýtem: zázračný pohár hojnosti Amonga, který může získat jen hrdina bez bázně a hany; kouzelný meč, který umírající hrdina Batraz káže vhodit do jezera. Jeho druhové ho dvakrát neposlechnou a teprve napotřetí příkaz skutečně splní - nato se jezero zbarví krví a začne bouřit. Mimochodem - víla Satana vykazuje jistou podobnost s Morgan le Fay.
Římský vojevůdce Aëtius usadil početné oddíly Alanů i s rodinami do okolí Orléans, kde měli bránit expanzi Vizigótů. Účastnili se bitvy proti Attilovi na Katalaunských polích, porazili Góty v bitvě u Orléans, porazili i Franky vedené Childerichem. V roce 503 odrazili další útok Franků vedených Chlodvíkem, ale pak s ním uzavřeli mírovou smlouvu a stali se součástí merovejského království. Ve Francii po nich zbyla místní jména jako Alainville, Alaincourt, Allaines, Alençon, ve Španělsku dali jméno Katalánii (Goth-Alania). Do Evropy přivedli Alani plemeno bojového psa, alaunta, který se udržel ve Španělsku a Portugalsku až do 17. století. Původní plemeno sice vyhynulo, ale za jeho nejbližšího potomka se považuje španělský alano, připomínající argentinskou dogu.

Sarmati zanechali také své stopy v evropské heraldice. Jako první kočovníci začali používat rodové znaky – tamgy. Tamga je slovo mongolského původu a znamená „pečeť“. Původně to byl cejch, kterým se označoval dobytek patřící rodu, později s rozvojem společnosti vznikly tamgy osobní, klanové, státní. Stejně jako moderní grafitti označovaly také hraniční kameny. Králova tamga se objevovala na praporech, na mincích a na procleném zboží (odtud ruské „tamožňa“= celnice). Bojovníci nosili svůj znak na štítech a přilbicích a je pravděpodobné, že právě tento zvyk stojí u zrodu středověkých erbů. Tamgy používali i Maďaři, Bulhaři a Mongolové. Většinou jde o abstraktní vzorec z několika jednoduchých čar. Předpokládá se, že jde o schematické zobrazení kmenového totemu. Často se objevuje motiv připomínající trojzubec. Jeho symbolika není zcela jasná, většinou tvar příliš nepřipomíná rybářský nástroj. První Rurikovci převzali vedle turkického titulu kagan také tamgu v podobě trojzubce. Ukrajinský státní znak  ̶  tryzub  ̶  je osobní tamga Vladimíra Velikého. Alternativní výklad tohoto symbolu je, že nejde o trojzubec, nýbrž o schematické vyobrazení útočícího sokola loveckého (Falco rusticolus), který byl snad rodovým znakem Rurikovců. Oporou pro tuto interpretaci je, že Stará Ladoga, odkud Rurikovci přišli do Kyjeva, má ve znaku padajícího sokola. Jiné „trojhroté“ tamgy připomínají spíše jakousi stavbu – například „pilíře Gediminasovy“ ve znaku Velkovévodství litevského. Jejich původní význam je rovněž nejasný, spekuluje se, že by mohlo jít o obraz pohanské svatyně.

O původním pohanském náboženství Sarmatů mnoho nevíme. Údajně byli ctitelé ohně podobně jako Peršané, konali obřady okolo meče zabodnutého do země, uctívali také skytskou bohyni Argimpasu, zobrazovanou v podobě ženy s hady místo nohou. Alani, kteří se usadili ve Francii, byli sice již křesťany, ale pověst o setkání hrdiny s hadonohou bytostí u nich stále přetrvávala. Přeměnila se v pověst o hraběti z Lusignanu, který se oženil s vílou Meluzínou. Manželka trávila každou neděli zavřená v lázni, nikdo ji nesměl vidět. Hrabě dlouho tajemství respektoval, měl s ní už i děti, jednou se však koukl a zjistil, že manželčiny nohy se vždycky v neděli mění ve dva hady. Meluzína sice vzápětí uletěla, ale rod Lusignanů od ní odvozoval svůj nadpřirozený původ. Stejná rodová pověst provázela i rod Lucemburků. Náš Otec vlasti Karel IV. je vlastně dávným potomkem černomořské bohyně.

S památkami na Sarmaty se můžeme dodnes setkat i na místech poněkud neočekávaných. Na obr. 8 a 9 je jen malý přehled.

Odkazy:

1. Moderní potomci Alanů a Jazygů. 3:36 min, doprovodný text v angličtině.
2. Sarmatské prvky se uchovaly ve folkloru ukrajinských kozáků. 1:00 min, bez komentáře.
3. Ukázky sarmatského umění. 1:38, text v angličtině.
4. Paralely mezi Ukrajinci a Osetinci. 4:24 min, text v ukrajinštině.

(mas)

< Předchozí | Následující >