Český a ukrajinský patnáctý březen: pochopit toho druhého

Dny kolem pověstných březnových id nemají v českých dějinách dobrou pověst – trvá to už osmdesát let. Náhlý zánik československé státnosti na samém konci zimy, která následovala po 20. výročí vzniku Československa, jakoby předpověděl, že společný státní život Čechů a Slováků nebude trvale možný.

V březnu 1939 se rozhodlo o osudu „středoevropského Švýcarska“. Pro každou národnost okrájené druhé republiky znamenaly tehdejší události něco jiného. Poláků zbylo ve změněném státě pramálo a většině zbylých československých Němců a Maďarů zánik Československa nijak nevadil. Rozhodující část Slováků se zase nijak ostře nestavěla proti vytvoření vlastního státu. A rovněž hlavní skupina obyvatel Podkarpatské Rusi, přejmenované na Karpatskou Ukrajinu, toužila po podobném řešení. To však mělo či muselo souviset s širším řešením územně a geopoliticky daleko podstatnějšího osudu celé Ukrajiny. Ta tehdy existovala jen v podobě nesamostatné, stalinismem ničené svazové republiky, ale milióny Ukrajinců tento stav neuspokojoval. Takovýto problém Slováci řešit nemuseli.

Konstituční zákon Karpatské Ukrajiny 1939
Konstituční zákon Karpatské Ukrajiny z 15. 3. 1939. Podepsáni prezident A. Vološyn a předseda sejmu.

Každá ze tří částí druhé republiky byla ve zcela specifické situaci. Češi svou státnost reálně ztratili a Slováci ji naopak získali, byť se nedá říci, že by předchozí první republika byla pro ně zcela macešským státem. Nyní se navíc ocitli pod silným německým vlivem. Východněji žijící obyvatelé území mezi Perečynem a Jasiňou, od kterého byly od podzimu 1938 odtrženy Užhorod i Mukačevo s okolím, prošli nejproblematičtějším vývojem. Jejich představitelé prohlásili nezávislost, tu však nebyl nikdo ochoten uznat ani garantovat. Prakticky během jediného dne se nový stát z mapy světa ztratil. Neměl možnost ubránit se náporu maďarských jednotek, které jen čekaly na svou příležitost.

Licitace o tom, jak bude vypadat tato část středovýchodní Evropy po polovině března 1939, prostě nemohla uspokojit všechny účastníky dění. Rozhodujícím arbitrem se nestal nikdo jiný než Hitlerova Třetí říše. Ta dopřála Slovákům splnění jejich snu, zároveň si ale nepřála otevírat Pandořinu skříňku ukrajinského problému, i když si s ním dočasně propagandisticky pohrávala. Důležitější bylo uchování podřízeného spojence – Maďarska, které mělo a muselo být za svou oddanost odměněno. Celé Slovensko by bylo příliš opulentním darem, ale „Karpatenukraine“ mohla být obětována. V praxi se to stalo v týž den, kdy vzal Adolf Hitler do svých rukou osud českých zemí a zbavil je reálné státnosti.

Dne 15. března však nebylo ještě nic jasné. Tvůrci Karpatské Ukrajiny se nechtěli vzdát optimismu, který je naplňoval v předchozích týdnech. To, co prožívali od října 1938, bylo jakýmsi završením snah proukrajinského hnutí v Podkarpatsku za meziválečného období. Nejen pro “karpatské Ukrajince“, ale také pro Ukrajince Polska a pro emigranty žijící v Evropě, Americe a jinde bylo pomnichovské období dobou nadějí. Vidíme tu diametrální rozdíl od mollových nálad, vládnoucích tehdy v českých zemích i v českém exilu. Zdálo se, že zbývá jen krůček k plné samostatnosti bývalé „země beze jména“.

Ti, kdo měli její správu v rukou v prvních měsících roku 1939, už ale nechtěli žít v žádné Podkarpatské Rusi. Ta se zdála být i se vším bývalým českým vlivem – pozitivním i negativním – překonanou etapou. Země přejmenovaná na Karpatskou Ukrajinu z rozhodnutí představitelů regionu a snad i v souladu s cítěním většiny jeho obyvatel, měla být jiná, svébytná. Zdálo se, že ti bývalí podkarpatští Rusíni, kteří se ztotožnili se svým novým etnonymem, dosáhnou svého. Ti ostatní zůstali po listopadu 1938 pod Maďarskem nebo se v posledních měsících existence Československa odmlčeli. Nepřekvapí, že i v nejvýchodnější části Československa se ujal systém jedné strany, podobně jako na Slovensku – v českých zemích zůstaly dvě.

Karpatská Ukrajina - mapa
Mapka Karpatské Ukrajiny (bez Užhorodu a Mukačeva)

Nový stát pod Karpaty byl obklopen Slovenskem, Polskem, Rumunskem a Maďarskem, státy, které o jeho existenci nijak zvlášť nestály. Nárokovat si mohli toto území jen Maďaři, kteří je drželi po řadu staletí až do roku 1919. Právě proto dostal maďarský stát od Hitlera příslib, že si může toto území vzít, podle maďarského mínění vrátit. Dlužno přiznat, že část obyvatel Karpatské Ukrajiny, která nedůvěřovala změnám z dob druhé republiky, přivítala návrat maďarské moci jako jev zákonitý a byla připravena se s ním smířit. Mohlo to znamenat klidný život či výhody v nejbližší budoucnosti. Před těmi, kteří se Maďarům pokoušeli ubránit, ačkoli asi nemohli příliš věřit ve své vítězství, byla úplně opačná vyhlídka – na uvěznění, na smrt či postupně na obojí.

Při obraně Karpatské Ukrajiny přišla ke slovu ona tak často vyzvedávaná a zároveň hledaná „sobornisť“, tedy jednota ukrajinských zemí, resp. tehdy spíše jejich obyvatel. V oddílech Karpatské Siče bojovali jak místní lidé, hlásící se k ukrajinské orientaci, tak ukrajinští emigranti, kteří tehdy nezřídka přijížděli do Chustu z Čech, a také haličští Ukrajinci z Polska. Ti zase viděli v sebeorganizaci Karpatské Ukrajiny příležitost, aby si následně vymohli autonomii na Polsku. Proto byla záležitost s Karpatskou Ukrajinou Polsku tak nepříjemná a odtud pramenilo krátkodobé polsko-maďarské spojenectví. To nepřežilo začátek září 1939, kdy si Polsko rozdělili Hitler a Stalin a Maďarsko tomu bezhlesně přihlíželo…

Zkáza Karpatské Ukrajiny jasně svědčila o tom, že nacistické Německo nemá ve vztahu k Ukrajincům a jejich zemi čisté úmysly – tento signál však nebyl doceněn. Pokud část ukrajinských emigrantů i osob z těch částí Ukrajiny, které byly nově obsazeny Rudou armádou, zachovala Třetí říši důvěru, bylo to dost neprozřetelné.

Závěr se nabízí sám. Češi a Ukrajinci mají svou vlastní specifickou zkušenost s 15. březnem. Obě zkušenosti se v lecčem liší, tragičností si však jsou značně podobné. Pokud ovšem srovnáváme, a to většinou nikdo neděláme, dospějeme asi k závěru, že tragičnost osudu krátkodobé Karpatské Ukrajiny předčila onu českou.

Krátkodobá naděje přešla do naprostého protikladu a toto území neobdrželo ani takovou fiktivní autonomii, jakou měly Čechy a Morava. Navíc teror, který uplatnili Maďaři proti stoupencům ukrajinské orientace tohoto území, předčil v prvních měsících po 15. březnu represe Němců proti hnutí odporu v Protektorátu. A když se po polovině září 1939 na sever od karpatského hřebenu náhle objevila sovětská moc, ukázala se být opravdu nejlepším spojencem Maďarska i Hitlera. Osoby, které se snažily z horthyovského státu uprchnout, totiž prakticky všechny zatýkala, jako špióny odsuzovala a posílala do pracovních táborů.

O tom všem se ale v Protektorátu prakticky nic nevědělo. A pokud jde o znalost krátkého období Karpatské Ukrajiny, je českými historiky dodnes prezentováno s přehnanou kritičností a bez pochopení vnitřních zákonitostí, kterými podkarpatské území během meziválečného dvacetiletí prošlo. Jako by chyběla vůle pochopit druhého, poznat jeho argumentaci a vnímat její logičnost. Platí to ovšem i v obráceném gardu – při pohledu mnoha ukrajinských historiků na meziválečné dějiny Podkarpatské Rusi a při posuzování role, kterou zde československý stát sehrál. Nenastal už dnes, osmdesát let po událostech, čas k žádoucí změně?

(boz)

Rubriky