Majdan, viděný tenkrát z Prahy (X.)

Dostali jsme se na konec někdejších dopisů o Majdanu. Psal jsem je tehdy rád, byť často ve stísněné náladě. Před polovinou března 2014 nezbylo než skončit, protože se ukázalo, že touto formou už nemá smysl dále pokračovat. Dramatická doba, charakterizovaná ruským expanzivním tlakem proti Ukrajině, si žádala něco jiného…

Snad se i po pěti letech našli čtenáři, kteří měli trpělivost probírat se těmito impresemi ukrajinského vývoje. Udělali si tak asi obrázek, co bylo napsáno líp a co hůř, kde jsem se mýlil a kde se podařilo něco charakterizovat více méně přesně či dokonce trefně.

Pro mne měl tehdejší krátkodobý pokus velkou cenu. Dopisy však v březnu 2014 nahradil pokus informovat o Ukrajině v jakémsi „mailovém věstníčku“, který tu brzy ve stručnosti připomenu. Od něj už vedla pomalá, zprvu nejistě realizovaná cesta směrem k webovým stránkám „Myaukrajina“, které vytváříme s pomocí administrátora a několika aktivních čtenářů už třetím rokem. Ale, jak bylo v jednom z prvních dopisů o Majdanu konstatováno, všechno teprve začíná,…

 

V Praze 13. března 2014

 

Vážení přátelé,

v této podobě Vám píšu o Ukrajině naposledy. Svůj opravdově míněný pokus, kterému jsem věnoval mnoho snahy a úsilí, jsem realizoval více než půldruhého měsíce. Za tu dobu prošla Ukrajina a spolu s ní celá východní Evropa netušenými, opravdu převratnými změnami. Ukrajinský problém se stal centrální otázkou evropského a v jistém smyslu i světového vývoje, kterým se denně musejí zabývat špičkoví politici všech rozvinutých zemí. Myslím, že nikdo z nás si možnost vzniku takové situace nedokázal v polovině podzimu minulého roku představit.

Při psaní svých dopisů jsem se postupně přesvědčoval o tom, že mírně starosvětskou formou, kterou jsem pro předávání svých názorů na Ukrajinu zvolil, nemohu už v dalším období konkurovat jiným informačním zdrojům. Je dnes mnoho českých novinářů, rozhlasových i televizních publicistů nebo analytiků, pro které se Ukrajina stala tématem či dokonce chlebem. Počet každodenně zpřístupňovaných materiálů dosáhl nebývalého rozsahu. Nese to s sebou samozřejmě riziko – příliš rychle a snadno lze dosáhnout požadovaného rychlovědného všeznalectví.

Kvantita, tj. počet českých článků, komentářů a analýz samozřejmě automaticky nezaručuje kvalitu a často je komentátorům na překážku příliš krátká doba obeznámenosti s ukrajinskými reáliemi. Je třeba doufat, že se situace bude po této stránce po krůčcích zlepšovat. Ukrajina vstupovala i po r. 1991 do českého vědomí opravdu značně pomalu. Co jsme v českých zemích věděli o Ukrajině před čtvrtstoletím, kdy se začínal bortit československý komunistický režim a po něm s určitým zpožděním i Sovětský svaz, který „na věki splotila vělikaja Rus´“?

Za sebe mohu opakovat, že nejsem a už ani nebudu politickým nebo hospodářským analytikem a o zákonitostech vývoje obou těchto životních sfér mám jen velmi matné představy. Jsem člověk vtažený do sféry klasických humanitních věd, které ne vždy poskytují možnost rychlého a jednoznačného vysvětlení příliš složitých jevů a situací. Snažil jsem se využít právě znalostí z oboru humanitních věd a hledat méně obvyklé vhledy do situace. Snad se mi to aspoň zčásti podařilo. Rád bych této zkušenosti využil i v dalším období. Budu ve své snaze v nějaké podobě, o níž přibližnou představu mám, pokračovat. Doufám, že mohu spoléhat v zájem většiny těch, kterým jsem své dopisy a poselství nebo jakousi „zpověď ukrajinistovu“, jak je nazval můj kamarád z jihočeského pohraničí, posílal.

Ukrajina dokázala skoncovat s janukovičovským režimem, její situace se však nesporně značně zkomplikovala a tento proces zatím pokračuje. Nebude snadné zbavit demokratičtěji zastřešený státní mechanismus mnoha vad, které Ukrajinu soužily už před Janukovičem. Nebude lehké najít opravdu vyvážené, smysluplné a oboustranně výhodné kontakty s Evropskou unií, byť právě ony představují pro Ukrajinu jediný záchranný kruh. Jen on by jí mohl pomoci opustit pozici státu, který se musí povinně přátelit s Ruskem jako jeho neplnohodnotný, jen formálně samostatný přívěšek.

Putinův pes na UkrajiněDlouho jsem nevěřil, že by mohla být opravdu ve velkém rozehrána hra o celistvost Ukrajiny. Zatím v ní jde převážně o Krym, jehož osud už je na nějaký čas rozhodnut v duchu ruských velmocenských snů. Stíny z „odevždy ruského“ poloostrova však dopadají na Donbas, do Charkova a kdo ví kam ještě. Rusko ví, že v Ukrajině najde mnoho lidí, kteří jsou připraveni vytvořit jakousi pátou kolonu jeho zájmů a nebudou při tom cítit žádné výčitky svědomí. Touto i jinými cestami se Rusko nejspíše pokusí Ukrajinu jako samostatný, sebevědomý a k západu orientovaný subjekt jednou provždy umlčet a zničit. Rusko cítí, že by tento úkol asi nemělo příliš dlouho odkládat. Vždyť by šlo v případě úspěchu o jakési konečné řešení (Endlösung) ukrajinské otázky, kterou chtěl už dříve zlikvidovat jak carský, tak sovětský režim. Prezident Putin – jistě pozoruhodný půl-cárek a půl-stalínek – vidí zřejmě v splnění tohoto úkolu životní poslání. Tuší, že jeho realizace by mu zajistila v dějinách ruské velmocenskosti a šovinismu trvalé místo.

Jsme nepochybně svědky hry, která má prosadit co nejmocnější Rusko přes námitky a protesty kohokoli z jeho sousedství či jiných částí světa. Rusko bude víc než kdykoli předtím vydávat samo sebe za vzor té nejvyšší duchovnosti, té nejopravdovější demokratičnosti či „federativnosti“. Dočkáme se ještě zcela neuvěřitelných propagandistických veletočů, které by dávno mrtvého Josepha Goebbelse asi dovedly k zoufalství z vlastní nedokonalosti. Zůstává otázkou, zda by ho v Rusku pustili byť jen k tovaryšské zkoušce z propagandistiky. Možná, že v souvislosti s ochladnutím rusko-evropských či rusko-amerických vztahů přijde znovu ke slovu také kdysi pěstovaný fenomén „ruského prvenství“, týkající se všech představitelných i nepředstavitelných sfér vývoje lidského umu…

Putin nemůže při své hře, jak doufám, předem doufat v maximální a trvalý ruský triumf. Musíme věřit v to, že ruský prezident výrazně přecenil své síly a podcenil Ukrajince, které by chtěl do svého Vladimirostánu zahnat a zavřít na petlici. Velký, stále a stále nenažraný pes se chystá zakousnout do ukrajinské kosti. Není vyloučeno, že by se mohl tímto náročným velkosoustem zadávit. Myslím, že je dost takových lidí, kteří by ho nijak zvlášť nelitovali.

Bohdan Zilynskyj

Rubriky