Před 50 lety (XXXIX). Kyjevský „protest sto třiceti devíti“

V loňském roce jsme nestačili upozornit na vše podstatné, co se na území Ukrajiny v roce 1968 stalo a co bylo tak či onak spjato s děním v tehdejším Československu. Vracím se proto v tomto a příštím pokračování do roku jedinečného Pražského jara a upozorním na dva tehdy vzniklé, kolektivně podepsané protestní dopisy.

Otevřená opoziční činnost nebyla v roce 1968 na území Ukrajiny ani jinde v SSSR možná. Hlavní formou kritického odporu se za této situace staly otevřené dopisy, adresované vyšším stranickým či státním orgánům. Autoři a signatáři zde upozorňovali na přetrvávající nebo nově vznikající problémy sovětského života a marně se pokoušeli navázat dialog s komunistickou mocí. Do češtiny zatím podobné dokumenty, pokud vím, překládány nebyly. Pokusím se tuto skutečnost napravit na příkladu dvou asi nejznámějších textů z ukrajinského prostředí.

První dokument bývá označován podle počtu signatářů jako „dopis 139“. Vznikl v Kyjevě na počátku roku 1968 a byl určen třem nejvyšším představitelům Sovětského svazu – proto je jeho text napsán v ruštině. Jednalo se o reakci na šířící se praxi, kdy se režim zbavoval svých kritiků a vyřizoval si s nimi účty prostřednictvím politických procesů. Součástí sovětského života se staly brzy po nástupu Leonida Brežněva do nejvyšší stranické funkce.

V Kyjevském dopise, jak se mu také někdy říká, byly kritizovány takové skutečnosti jako neveřejný charakter soudních jednání tohoto typu, jejich konkrétní forma, ale i způsob rozhodování soudců, ovlivněný politickou zakázkou. Konkrétně je poukazováno na okolnosti moskevského procesu se čtyřmi disidenty z ledna 1968 a ještě více na proces s ukrajinským opozičním činitelem Vjačeslavem Čornovolem, který se uskutečnil v předchozím roce.

Zřetelná je snaha použít přednostně právnických argumentů a zároveň poukázat na Leninovy názory. Ty sice na počátku dvacátých let 20. století nikdy nevstoupily do praktického života, poukazování na rozpor leninské teorie a skutečné praxe, nastolené o padesát let později, však patřilo do instrumentáře rodící se politické opozice. Pozoruhodné je také souběžné upozorňování na přehmaty tehdejší moci v Ukrajině i v Rusku – případy z jiných svazových republik zmíněny nebyly. Autoři dopisu neopomněli v jeho závěru zdůraznit specifičnost represí tehdejší moci v Ukrajině a zdůraznili, jak důležitou roli přitom hraje problematicky pojatá národnostní politika.

Dopis podepsal na tu dobu neobvykle vysoký počet osob. Nejednalo se jen o představitele ukrajinské literární a umělecké sféry, ale také o vědce z humanitní i přírodovědecko-matematické vědní oblasti. Nechyběly ani podpisy méně známých osob z dělnického prostředí. Celkově se tedy dalo dohromady sociálně značně pestré spektrum lidí. Jako první podepsal dokument filmový režisér Sergej Paradžanov a mezi podepsanými nacházíme řadu velmi známých jmen – byli to např. Vasyl Stus, Ivan Drač, Ivan Dzjuba, Ivan Svitlyčnyj, Lina Kostenko, Hryhorij Kočur, Ivan Marčuk, Alla Horská a další. Připojil se také významný ruský prozaik žijící v Kyjevě – Viktor Někrasov. K ruskojazyčným signatářům patřili dost možná i další signatáři, ukrajinští činitelé však převažovali.

Dopis přivezli do Moskvy a doručili do podatelny Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu dva z podepsaných a uvedli přitom kontaktní zpáteční adresu. Není jasné, nakolik signatáři opravdu věřili v konstruktivní přístup ke svému podnětu a v možnost, že se dočkají odpovědi. Ta se sice dostavila, neměla však ani v nejmenším konstruktivní charakter. Osud signatářů se proto vyvíjel v dalších měsících a letech velmi rozdílným způsobem. Některé si režim „přesvědčovací prací“ kombinovanou s výhružkami, podrobil, jiní (a nebylo jich málo) se stali profesionálními disidenty a politickými vězni.

Jak je patrné, dopis postrádá jakoukoli zmínku o tehdejších událostech v Československu. Nesporné je však to, že atmosféra začínajícího Pražského jara měla určitý vliv na sepsání tohoto dokumentu a v nemenší míře na snahu o získání maximálního počtu podpisů. A nyní už slíbený překlad dopisu do češtiny:

Generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS L. I. Brežněvovi
Předsedovi Rady ministrů SSSR A. N. Kosyginovi
Předsedovi prezidia Nejvyššího sovětu SSSR N. V. Podgornému

Vážení soudruzi! 

Obracíme se na vás v otázce, která hluboce zneklidňuje různé skupiny sovětské veřejnosti.

V průběhu několika předchozích let se v Sovětském svazu konaly politické procesy s mladými lidmi z prostředí tvůrčí a vědecké inteligence. Jsme těmito procesy znepokojeni z řady důvodů.

Především nás musí zneklidňovat to, že byly v jejich průběhu porušovány zákony naší země. Tak například všechny procesy, konané v Kyjevě, Lvově a Ivano-Frankivsku v letech 1965–1966, při nichž bylo odsouzeno přes dvacet lidí, probíhaly v neveřejné podobě v rozporu s tím, co je přímo a jednoznačně garantováno sovětskou ústavou, ústavami svazových republik a jejich trestními zákoníky. Uzavřený charakter procesů navíc přispěl k porušování zákonnosti přímo při soudním jednání.

Domníváme se, že porušování principu veřejného charakteru soudních jednání je v rozporu s usneseními 20. a 22. sjezdu Komunistické strany SSSR o obnovení socialistické zákonnosti a je v rozporu se zájmy sovětské společnosti. Představuje zneuctění nejvyššího zákona naší země – Ústavy SSSR – a nemůže být ničím ospravedlněno.

Princip veřejnosti (glasnosti) v sobě obsahuje nejen otevřené soudní jednání, ale také široké a pravdivé osvětlení jeho průběhu v tisku. Je znám požadavek V. I. Lenina, aby nejširší masy vše znaly, vše věděly a měly možnost vše posuzovat. Zvláště ve vztahu k trestním orgánům „musí mít masa právo znát a prověřit každý, i ten nejmenší jejich čin“ (V. I. Lenin, díl 27, s. 186). Náš tisk však na politické procesy v Ukrajině nereagoval vůbec. Krátké zprávy o politických procesech, konaných v Moskvě, které se v tisku objevily, vyvolávají více než co jiného rozpaky a urážely zdravý rozum sovětských čtenářů místo toho, aby jim poskytly skutečné informace o tom, co se dělo během soudního jednání.

Tato faktická nekontrolovatelnost a neveřejnost umožnila porušení ústavních záruk a procesuálních norem. Stalo se téměř pravidlem, že při podobných politických procesech soud odmítá vyslechnout svědky obhajoby a spokojuje se jen svědky obžaloby. Fakta, uvedená v otevřeném dopise P. Litvinova a L. Bogorazové, který se stal známým i ve světě, svědčí jednoznačně o tom, že soud s Galanskovem, Ginzburgem, Dobrovolským a Laškovovou probíhal za hrubého porušování procesuálních norem.

Pozornost vzbuzuje ta zlověstná skutečnost, že jsou obviněným v mnoha případech inkriminovány názory, které vyslovovali a hájili a které vůbec neměly protisovětský charakter. Obsahovaly pouze kritiku jednotlivých jevů našeho veřejného života nebo kritiku zjevného porušování oficiálně vyhlašovaných norem. Novinář Vjačeslav Čornovil byl souzen Lvovským oblastním soudem 15. listopadu 1967 jen za to, že sesbíral a odevzdal oficiálním orgánům materiály, které odhalovaly protizákonný a právně negramotný charakter politických procesů, uskutečněných v Ukrajině v letech 1965–1966. Obžaloba nedokázala předložit proti Čornovilovi nic přesvědčivého, a to ani svědecké výpovědi. Jeden svědek, povolaný obžalobou, se k soudu z neznámých důvodů nedostavil, zatímco druhý odvolal svá původní svědectví a svědčil následně ve prospěch V. Čornovila. Obhajoba V. Čornovila přesvědčivě a výstižně prokázala zjevnou směšnost obvinění proti němu, soud však vyhověl všem požadavkům obžaloby a odsoudil mladého novináře ke třem rokům odnětí svobody.

Všechny tyto i mnohé jiné skutečnosti svědčí o tom, že politické procesy, uskutečněné v posledních letech, se stávají formou utlačování lidí s odlišnými názory a formou potlačování občanské aktivity a sociální kritiky, které jsou zcela nezbytné v zájmu zdraví kterékoli společnosti. Procesy svědčí o zesilující obnově stalinismu, před kterou tak energicky a mužně varovali I. Gabaj, J. Kim a P. Jakir v poselství k vědeckým, kulturním a uměleckým činitelům SSSR. V Ukrajině, kde je porušování demokracie podpořeno nesprávným výkladem národnostní otázky, se symptomy stalinismu projevují ještě zřetelněji a výrazněji.

Považujeme za svou povinnost vyslovit hluboké znepokojení nad tím, co se děje. Vyzýváme vás k tomu, abyste využili své autority a pravomocí v tom směru, aby soudní orgány a prokuratura přísně dodržovaly sovětské zákony. Je třeba dosáhnout toho, aby složité jevy, které vznikají v našem veřejně-politickém životě, byly řešeny v ideové sféře a nebyly předávány do kompetence orgánů prokuratury a státní bezpečnosti.

(boz)