Zkušenosti z cest po Ukrajině: Můj první návrat

Domů jsem se vracel starším linkovým autobusem, který řídil známý mého ukrajinského kamaráda. Jaká to byla společnost, netuším. Mám dokonce podezření, že to žádná společnost nebyla, že se prostě pár chlapů složilo na autobus, aby nějak uživili své rodiny. 

Jízdenka se zařizovala telefonicky, platil jsem cash při nástupu a zbavil se tak dolarů, které mi nechtěli vyměnit v bance. Autobus jel z Kyjeva a měl hodinu zpoždění. Tu jsem využil k seznámení s dalšími nešťastníky, kteří na něj čekali také. Pamatuji si mládence, který si pochvaloval Českou republiku především pro dostupnost kvalitního hulení (pro starší čtenáře: mariuhany) a naříkal, že v Ukrajině se shání obtížně. Rád pomáhám lidem, tak jsem mu poradil, ať v Čechách zajde do nějakého growshopu (specializovaný obchod pro huliče) a pořídí si nějaký výhodný set pro skříňovou pěstírnu. Souhlasil, že to je asi jediné řešení jeho problému.

Po pár hodinách jsme dojeli do Lvova. Prohlížel jsem si ho z okna, co to šlo, protože mi připomínal Prahu v devadesátých letech. Tehdy jsem netušil, jak rád se do něj budu po čase vracet. Ze Lvova je to už kousek na hraniční přechod Krakovec. A kousek před ním začala ta nejzajímavější část celého návratu. Přijeli jsme k duty free shopu, který řidič vychválil, jako by mu patřil, a potom se zeptal, kdo veze cigarety. 

Já jsem vezl, navíc jsem ještě dvě krabičky svěřil spolucestující, takže se mě to netýkalo, ale ty cestující, kteří cigarety nevezli, řidič obešel a každému dal do úschovy dvě krabičky. Potom se zeptal, kdo veze alkohol, a za chvíli už všichni tři řidiči tahali igelitky s lahvemi vodky a věšeli je cestujícím na háčky na sedadla. Protože jsem tam byl asi jeden z mála, který měl v pořádku dokumenty, byl jsem řidičem požádán, abych při pasové kontrole jako cíl své cesty uvedl Krakov, pokud by se pohraničníci ptali. 
Přejezd hranic byl při srovnáním s dnešní dobou rychlý. Pohraničníci zběžně prohlédli šest zavazadel a pustili nás do Polska. Po přejezdu hranic jsme zastavili na nejbližším odpočívadle. Jeden z řidičů obešel autobus s igelitovým pytlem, kam mu „bílí koně“ naházeli svěřené cigarety, další dva zase vybrali od cestujících lahve vodky a uložili kontraband v zavazadlovém prostoru.

Další zastávka byla v Krakově, kde jsme měli na autobusovém nádraží vyzvednout dvě anglické studentky. Ukázalo se, že naši řidiči nezaplatili za vjezd na nádraží, proto zaparkovali v úzké uličce u autobusáku a vydali se studentky hledat pěšky. Nenašli je, tak se rozhodli jim zatelefonovat. Ale narazili na problém - neuměli anglicky. Začali tedy zjišťovat, kdo z pasažérů umí anglicky, a když se nikdo nepřihlásil, zbylo to na mě. Ukázalo se, že studentky čekají bůhví proč v nějaké průmyslové zóně. Řidiči se podívali, jestli to máme cestou, a protože jsme to cestou neměli, zastavili na nějakém mostě na zastávce MHD a vzkázali studentkám, aby si vzaly taxi a dorazily na místo. 
Na zastávce MHD jsme čekali asi půl hodiny, než slečny přijely. Mezitím nás minulo auto polské policie, ale asi nebyl důvod nás otravovat, protože za celou dobu na zastávku nepřijel žádný autobus MHD. Tlumočnická práce mi vynesla VIP sedadlo vepředu u řidičů, což obnášelo zajímavý benefit v podobě častějších přestávek na kouření. Pokud si řidiči chtěli dát pauzu na cigáro, tak prostě někde zastavili a otevřeli jen přední dveře, aby se jim cestující nerozutekli a z pěti minut na kouření nebylo patnáct.

Cestující tento systém pochopili a spořádaně čekali i ti, co seděli hned za mnou. Já jsem si žádné násilí nedělal, a když šli kouřit řidiči, šel jsem kouřit také. Dále už cesta nebyla zajímavá, snad jen trasou, protože jsme nejeli po D1, ale přes Polsko do Náchoda a dále do Prahy. Na závěr musím říci, že tato moje cesta z Ukrajiny byla nejzábavnější a později jsem byl hodně zklamaný, že moje další návraty byly nudné a bez pašování.

(AKU)