Před padesáti lety (XXXVIII). Jak viděl Pražské jaro Leonid Pljušč

Už více než půldruhého roku tu po kouscích skládáme mozaiku někdejších ukrajinských pohledů na rok osmašedesátý. Ne všechno se do tohoto cyklu vešlo a navíc zůstává ještě leccos utajeno ve starých svazcích novin a časopisů nebo v kartonech s archivními písemnostmi. Zatím v našem cyklu nezaznělo jedno důležité jméno – Leonid Pljušč.

O tomto matematikovi, psychologovi, literárním vědci a disidentovi, který žil v letech 1938–2015, se v českém prostředí donedávna nevědělo téměř nic. Teď se situace změnila díky překladu jeho atypických pamětí, nazvaných „Na karnevalu dějin“ a vydaných vloni nakladatelstvím Triáda. Rádi bychom knihu zanedlouho recenzovali. Dnes upozorním jen na to, jak je Pljuščovo svědectví o vlastním životě spojeno s českými reáliemi.

Leonid Pljušč sepsal toto svědectví v roce 1976, kdy mu bylo 38 let a kdy měl stejný počet roků před sebou. Ve své knize, napsané rusky a přeložené do několika jazyků, usiloval o celistvý popis vlastního názorového vývoje, charakterizovaného víc a víc kritickým posuzováním života v SSSR a sovětského systému. Rostoucí aktivity Pljušče v rámci disidentského hnutí vedly nakonec k jeho internování v psychiatrické léčebně v Dnipropetrovsku. Byl odtud propuštěn díky úsilí své ženy a tlaku západních odborníků až na počátku roku 1976.

Zmínky o českých resp. československých reáliích jsou rozesety na mnoha místech knihy. Nejvíce jich najdeme ve vyprávění o roce 1968, kde se prolínají s líčením vývoje sovětského disentu (s. 156–201). Protože tyto partie knihy jsou dostupné v překladu také na https://hlidacipes.org/kvuli-cemu-jsme-my-prolevali-krev-aby-cesi-vratili-zemi-nemcum/, nehodlám je zde v plném rozsahu převyprávět, ale pokusím se o celkové shrnutí Pljuščových zpráv. Zároveň upozorním na zmínky v ostatních částech knihy, které by mohly uniknout pozornosti.

Do Pljuščova vyprávění, charakteristického množstvím chronologických i věcných odboček, nemohlo být jistě zařazeno vše, co si pamatoval – to se jistě týká i bohemikálních zmínek. Pozoruhodné je, že ty první se týkají krátkých kontaktů parapsychologa Milana Rýzla (1928–2011) s Pljuščem. Jsou dokladem o tom, jak každá návštěva ze „spřátelené ciziny“ byla na počátku 60. let 20. století sledována ze strany KGB. Jinak zasluhuje pozornosti už jen výmluvná zmínka o vlivu nově vydávaného díla Franze Kafky v ukrajinském i sovětském prostředí druhé poloviny 60. let. Pljušč mluví o aktuálnosti „kafkárny“ v sovětských podmínkách, při líčení událostí z počátku let sedmdesátých však už poukazuje na absenci „kafkovského strachu“ uvnitř sovětského hnutí odporu v SSSR.

O předpokladech Pražského jara se podle Pljušče vědělo v Kyjevě podstatně méně než v Moskvě, která měla podstatně lepší spojení se světem. Jen občas byly v Kyjevě k dispozici noviny z Československa (včetně ukrajinského časopisu Duklja, vydávaného v Prešově). Do Kyjeva přijíždělo také podstatně méně návštěvníků z Československa než do sovětské metropole. Pljušč nicméně celkem pravidelně do Moskvy přijížděl a udržoval kontakty s tamními disidenty.

V jeho líčení výrazně vyniká radostný prožitek jara roku 1968 a jeho vůně. Pljušč příslušné zprávy ochotně a s potěšením šířil v kybernetickém ústavu ukrajinské akademie věd, kde pracoval. Ne vždy došly jeho názory pochopení. Nad Pljuščem se na jeho pracovišti v květnu začaly stahovat mraky a v červenci byl ze zaměstnání propuštěn, jinou práci pak nemohl sehnat. Na počátku téhož měsíce byl Pljušč znovu v Moskvě a vyprávěl tam o fámách, šířených v ukrajinském pohraničí – na sovětské území prý pronikají malé české ozbrojené skupiny (!). Ve skutečnosti byla celá Zakarpatská oblast tehdy napěchována sovětskými vojsky, připravenými k vojenskému zásahu v Československu.

Pozoruhodný je záznam o rozhovoru s nejmenovaným Čechem, který byl v létě roku 1968 v Kyjevě a na rozdíl od Pljušče nevěřil v možnost sovětské intervence. Následuje líčení zoufalé nálady, vyvolané intervencí, snah poslouchat v těchto dnech legální československé rozhlasové stanice apod. „Dny od 21. do 24. srpna se nyní slévají v paměti v jednu dlouhou noc plnou zlého snu, studu a zoufalství /…/ Žít v této odporné zemi přestalo být možné …“. Pljušč uvažoval o tom, že požádá u kyjevského konzulátu ČSSR o československé občanství, ale nebylo to možné. Úvahy o uspořádání demonstrace v Kyjevě padly: „V Kyjevě je nás tak málo, že zadržení demonstrantů by zčásti ochromilo samizdat.“ Zbytek roku už je v Pljuščově líčení zabrán líčením vnitřního vývoje sovětského disentu.

Československo je zastoupeno u Pljušče také při líčení období následujícího po roce 1968. Zajímavé je např. to, že Pljušč ještě koncem roku 1969 nosil demonstrativně odznáček s československou vlajkou. Příznačná je také zmínka, týkající se politicky motivovaného procesu z května 1969. Šlo při něm o údajně lživé tvrzení jednoho z aktivistů disentu o existenci antisemitismu v SSSR. Voják hlídající u procesu se přitom domýšlel, že jde o to, že obviněný „mluvil o Československu“ – samozřejmě nikoli v oficiálním duchu. Ti, kdo o této zemi opravdu mluvili a byli kvůli tomu i z jiných důvodů odsouzeni, ostatně přitahovali Pljuščovu pozornost – např. Genrich Altuňan z Charkova.

Podstatnější jsou ale tři jiná témata. Pljušč se několikrát zmiňuje o překládání českých materiálů, které byly nebo měly být využity v samizdatu, vydávaném na ukrajinské půdě. Ať šlo o práce Iva Pondělíčka, Artura Londona nebo Isaaka Deutschera, byly zdrojem vždy Literární listy z roku 1968. Texty překládal Aleksandr Feldman, později také zatčený a odsouzený. Část plánovaných překladů se přitom už nepodařilo dokončit či vydat.

Dvě Pljuščovy zmínky dokazují, že problémy Pražského jara ´68 a příčiny jeho porážky byly v ukrajinském disentu i po srpnu ´68 diskutovány – Pljušč tuto skutečnost zmiňuje při líčení svých kontaktů s Vjačeslavem Čornovolem a Valentynem Morozem. Jen v druhém případě jsou zmíněny podrobnosti: spor se týkal toho, nakolik mohly být účelné či úspěšné projevy všelidových pasivních protestů v Československu, tedy jakási místní varianta gándhísmu, kdyby se je Dubček po okupaci pokusil zorganizovat. Pljušč byl pro tuto těžko představitelnou variantu, Moroz však nevěřil v možnost úspěchu popsaného přístupu – vše by prý nakonec dopadlo jako v Maďarsku v roce 1956.

Zmínit je třeba ještě dvě připomínky smrti a odkazu Jana Palacha, které doplňují materiál, který jsme založili na několika ukrajinských básnických reakcích. Jednou Pljušč komentuje výrok kyjevského psychologa Hluzmana o Palachově matce a hodnotí vzpomínku na Palacha jako věc důležitou pro „naše hnutí“. Jako hrdinu hodnotil Pljušč Palacha i přímo při „lámání chleba“ ve věci dalšího svého osudu. V době domovní prohlídky, uskutečněné u Pljuščů v roce 1972, byly totiž nalezeny také Palachovy fotografie. Kandidát zatčení Pljušč se při této příležitosti nijak netajil názorem, že Palach byl českým národním hrdinou.

Časově nejpozdější je autorova zmínka o pozitivním postoji Angely Davisové k procesům proti socialistické opozici v Československu na počátku 70. let a o možných dopadech tohoto postoje v USA. Pljuščův negativní postoj k takovémuto přístupu kdysi známé americké komunistky je zjevný. Poté, během nuceného pobytu v psychiatrické léčebně, už možnost otevřených rozhovorů o situaci v Československu musely ustoupit do pozadí.

Jak se mi snad podařilo doložit, v memoárech Leonida Pljušče je československý aspekt roku 1968 doložen v poměrně výrazném rozsahu. Z tohoto hlediska může jeho kniha, zpřístupněná českým zájemcům, výrazně doplnit neméně zajímavé svědectví deníků divadelního režiséra Lese Taňuka.

(boz)