Z hlubin dávnověku XI: Amazonky, štítonošky a dívčí válka

V minulém článku o bojovné královně Tomyris jsme se dotkli zajímavého tématu, typického pro kultury stepních nomádů 5. - 3. století před naším letopočtem: otázky žen-válečnic.  Řekové jimi byli doslova fascinováni, jak dokazují obšírná vyprávění v mytologii, množství sochařských děl i maleb na keramice. Také v keltských, germánských i našich pověstech jsou zmínky o ženách ve zbroji. Byly to opravdu jen výplody fantazie?

Od 5. století před naším letopočtem se na Skyty, usazené v severním Černomoří, začal zpoza Donu tlačit další indoíránský národ - Sarmati. Hérodotos, který jim říká Sauromaté, uvádí jednak vědecký výklad, že totiž ustupovali před středoasijskými Massagety, kteří zase byli vytlačováni dalšími nomádskými kmeny. Je pravdou, že v té době začali být daleko na východě aktivní Siung-nu, pozdější Hunové. Nebyl by to ovšem Hérodotos, aby ihned s gustem nepřidal také folklórní verzi: Sauromaté byli potomky skytských mladíků a Amazonek, které se na černomořské pobřeží dostaly odněkud z Malé Asie (prý založily chrám Artemidy v Efezu). Amazonky sice souhlasily se sňatkem, ale zároveň odmítaly zcela upustit od svého svobodného stylu života. Dál už pokračuje Otec historie střízlivěji: sauromatské ženy se cvičí v boji a věnují se lovu, dokud jsou svobodné. Dokonce prý se Sauromatka nesmí vdát, dokud nezabije nepřátelského muže. Po svatbě ale zbraně odkládá a věnuje se už jen domácnosti a dětem.

„Národ“ Amazonek byl nepochybně dílem fantazie. Archeologie nezná žádné etnikum, které by bylo složené pouze z válečnických žen. Nicméně odkrývá právě u Sarmatů poměrně značný počet hrobů žen pohřbených se zbraněmi a s koněm. Zpočátku byly tyto nálezy zpochybňovány nebo bagatelizovány jako naprostá rarita, ale analýza DNA, která umožňuje přesnější určení pohlaví než nejisté anatomické znaky, donutila vědce své stanovisko přehodnotit: asi 20 % všech sarmatských hrobů se zbraněmi patřilo ženám, vesměs zřejmě z vyšších společenských vrstev. Dnešní názor je proto ten, že ženy stepních kočovníků v mládí asi nějaký bojový výcvik absolvovaly, aby mohly bránit své domovy, rodiny a stáda v době, kdy všichni bojeschopní muži odjeli na válečné tažení. Dívky z kmenové aristokracie, které nebyly zatíženy povinností pracovat v hospodářství, se mohly boji věnovat intenzivněji, pokud o to měly zájem. Samostatnou kapitolu pak tvoří „královny“ či kmenové náčelnice, které se staly vrchními velitelkami, když jejich manžel zemřel nebo se ukázal jako naprosto neschopný (např. sarmatská královna Amagé, jejíž manžel Medosacus byl notorický opilec).

Jak tomu bylo v dceřiných větvích velké jazykové rodiny indoevropské? Řekové a Římané přejali životní styl velkých městských civilizací Blízkého východu, v nichž místo ženy bylo uvnitř domu a u dětí, nepříslušelo jí, aby se vměšovala do aktivit vyhrazených mužům. Řecké ženy vedly v podstatě harémovou existenci uprostřed svých služek; i ve Spartě se ženy věnovaly pouze atletice kvůli kondici, necvičily se ve zbrani. Římanky byly o něco svobodnější – víme, že chodily do tělocvičen a některé si hrály na gladiátory – ale v roce 21 našeho letopočtu římský senát rozhodl, aby guvernéry do provincií nedoprovázely jejich manželky, „protože se nesluší, aby žena přihlížela přehlídkám a cvičení vojska“. Účast žen ve vojenských střetnutích byla jedním z exotických rysů charakteristických pro barbarství – rysem, který u Řeků jitřil mužskou erotickou fantazii (viz odkaz č. 1) a Římany plnil děsem. Římští autoři šokovaně líčí, jak ženy Germánů a Keltů statečně bojují po boku svých mužů, zručně se ohánějíce meči, kopími a kyji. V roce 271 n. l. zajali Římané v bitvě skupinu gótských žen, které bojovaly ve stejné zbroji jako muži, a vedli je v triumfu s cedulí „Amazonky“.

Pod vlivem západořímské říše docházelo postupně k romanizaci barbarských království v Evropě. „Civilizace“ v raně středověkém pojetí znamenala především „imitatio imperii“ – tedy nutnost převzít římské způsoby, zbavit se nejen pohanství, ale i všech dalších barbarských podivností. V romanizované Galii ani v křesťanských královstvích Germánů už válečnice nejsou, zbývá jen vzpomínka na jakési polomýtické bytosti, o jejichž reálném předobrazu existují silné pochybnosti. Ve skandinávských pověstech jsou to štítonošky (norsky skjaldmaer), později ztotožňované s valkýrami, božskými dcerami Ódinovými. Nicméně „valkýra“ Sváfa z Písně o Helgim Hjörvardssonovi je dcerou krále Eylima a pronáší pozoruhodnou větu:

Let dvanáct mi bylo,
když pod posvátným dubem
jsem přísahu skládala
Ódinovi…

Tento výrok stojí za pozornost ze dvou důvodů: dvanáct let bylo tradičně považováno za věk, kdy končí dětství a mladý člověk prochází obdobím tajných iniciačních rituálů, z nichž se později vynoří jako plnoprávný dospělý člen společnosti. Dále, obřadní přísaha naznačuje, že dívka vstupovala do nějakého organizovaného útvaru, do „vojenské školy“. 

Problém ovšem nastal, když taková hrdá aristokratka, zvyklá porážet muže v bitvě, měla vstoupit do sjednaného politického manželství, které jí bylo silně proti mysli. Takovou situaci líčí Píseň o Nibelunzích: burgundský král Gunther, povahy spíše slabošské, se rozhodl zvýšit svou prestiž sňatkem s bojovnou královnou Brunhildou. První problém: Brunhilda sídlí na hradě obklopeném plameny a proniknout k ní může jen hrdina, který nezná strach. Naštěstí je zde oddaný a hrdinný přítel Siegfried, vybavený kouzelnou kápí, s jejíž pomocí na sebe vezme Guntherovu podobu, vstoupí skrz oheň do hradu, přemůže Brunhildu v souboji a odvede si ji jako svou (tedy Guntherovu) kořist. Pak si s Guntherem vymění podoby zpátky, koná se svatba – jenže o svatební noci nastal další problém: Brunhilda se odmítla Guntherovi poddat, celkem snadno ho přeprala a pověsila ho za opasek na skobu ve zdi, načež spokojeně ulehla a spala až do rána. Znovu musel pomoci Siegfried - příští noci si opět vyměnil s Guntherem podobu, přepral Brunhildu, ale neznásilnil ji, protože byl čestný. Teprve pak se Brunhilda smířila se svým osudem (ovšem jen do doby, než celý podvod vyšel najevo, což odstartovalo sérii vražd).

Z afrického Beninu a z Japonska máme o ženských válečnicích zprávy historicky nám bližší, a tudíž přesnější. Indiánky, po nichž se jmenuje řeka Amazonka, vynechám, protože šlo o jediné střetnutí Francisca de Orellana s bojovnými vesničankami, žádné další zprávy o válečnicích už nejsou. V Dahomejském království, které se nacházelo na území dnešní Republiky Benin, vznikla v 18. století armáda žen, nejprve jen jako králova osobní garda složená z „manželek“, později rozšířená až na 6 000 žen, což byla třetina celé dahomejské armády. Vojačky byly formálně královými manželkami, nesměly se vdávat a mít rodinu a prodělávaly výcvik tak tvrdý, že prý by se z toho dnešnímu příslušníkovi amerických Navy SEALs rozklepala kolena. Po francouzské kolonizaci na konci 19. století byla tato armáda rozpuštěna, o dalším osudu amazonek kolují různé verze. Některé prý přešly do ilegality a zavraždily řadu francouzských důstojníků. Některé se vdaly a měly děti, většinou se však těžko smiřovaly se ztrátou svého postavení hrdých bojovnic. Jiné prý vytvořily tajnou osobní ochranku posledního dahomejského krále Agoli-Agbo, vydávajíce se za jeho manželky. Reminiscenci na tyto africké válečnice najdeme ve filmu Black Panther, kde tvoří gardu krále T´-Čaly.

Z feudálního Japonska známe samurajské bojovnice pod jménem onna-bugejša. Jak už to bývá, v literatuře se zachovaly jen příběhy jednotlivých vynikajících osobností, většinou z řad vysoké aristokracie. Z čínských a japonských vojenských příruček té doby však víme, že ženám příslušela úloha při obraně hradů, ošetřování raněných a zásobování. Speciálně pro ženy byla vyvinuta zbraň zvaná naginata, něco jako naše sudlice, která ženě umožňovala držet si fyzicky silnějšího mužského protivníka dále od těla. Bojové školy pro ženy existují v Japonsku dodnes (odkaz č. 2).

A teď se vraťme ke Slovanům. O těch máme podrobnější historické záznamy až od křesťanských autorů byzantských či franských, tedy z doby poměrně pozdní. Starší autoři umísťují do míst předpokládané slovanské pravlasti Venety, podle gótského historika Jordana „lid nebojovný, zbraněmi pohrdající“, nicméně o Slovanech z 6. století už píše jako o nebezpečných bojovnících, kteří „nyní všude řádí“. Po zničení slovanské flotily kánoí v průběhu neúspěšného avarsko-slovanského útoku na Konstantinopol v roce 626 nacházeli Byzantinci mezi padlými slovanské ženy. Také při bojích kyjevského knížete Svjatoslava Ihoroviče s Byzantinci u Dorostolu (dnes Silistra v Bulharsku) padlo mnoho slovanských žen, které bojovaly v mužském odění. A posléze vzpomeňme naši pověst o lucké válce, ve které se česká otrokyně, převlečená za mladíka, postaví v bitvě proti svému lučanskému manželovi a je jím zabita.

Ve světle těchto informací zvažme znovu svůj pohled na „dívčí válku“. Ovšem nikoli v té podobě, jak ji známe z Jiráska, který opisoval od Dalimila a od Hájka z Libočan, kteřížto autoři popustili uzdu své bujné fantazii stejně, jako to činili Řekové v případě Amazonek. Vezměme nejstarší známou verzi z Kosmovy kroniky. Ta nezná žádnou Vlastu ani Šárku, ba ani žádnou Libušinu gardu bojovných žen, která by se bouřila proti demobilizaci nařízené Přemyslem. Taky to zdaleka není takový krvák jako pozdější verze:
„A poněvadž toho času dívky této země, dospívajíce beze jha, usilujíce jako Amazonky o vojenské zbraně a vůdkyně si volíce, vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích, nebraly si muži jich, nýbrž ony samy si braly muže, které a kdy chtěly, a jako skythský kmen Plavci nebo Pečeněgové, v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili. Z toho přibylo ženám tolik smělosti, že si vystavěly na jedné skále polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín. Když to viděli jinochové, velikou žárlivostí se na ně rozhorlivše, mnohem četněji se shromáždili a o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad… A poněvadž často dívky uměly chytřeji obelstíti jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír. A když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se k společnému jídlu a pití sejdou a že po tři dny budou konati slavné hry mezi sebou na ustanoveném místě…Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt. Vtom z nich zatroubil jeden a tím jim znamení dával, řka: Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí. A ihned unesl každý jednu dívku. A když nastalo ráno a mír byl uzavřen, odnesše pokrmy i nápoje z jejich hradu, prázdné zdi dali napospas Lemňanu Vulkánovi. A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů.“ (V následujícím videu: úryvek z filmu Jiřího Trnky „Staré pověsti české“. Trnka trefně umístil konec dívčí války na svátek letního slunovratu. 8:50 min.)

 

Shrňme si fakta: jde o válku dívčí, tedy bojovnice jsou pouze mladé, neprovdané dívky, nikoli vdané ženy bouřící se proti nadvládě manželů (to si přimysleli až pozdější autoři). Dovídáme se, že dospívající dívky vytvářely jakési polovojenské družiny v lesích a zabývaly se lovem. To je celkem přesná obdoba iniciačního období pro mladé muže, které známe už z archaického Řecka a které podle D. Anthonyho je charakteristické pro Indoevropany už od dob kultury jámové. Mladí mužové se připodobňovali k vlkům, trávili několik let v lesích, kde se učili bojovat a přežít v divočině. Zároveň byli poučováni o kmenových mýtech a celé učení bylo pro ženy přísně tabu. Takové zvyky známe prakticky u všech přírodních národů. Dlouho se etnografové domnívali, že u žen nic takového neexistovalo. Je to pochopitelné, protože starší zprávy pocházejí jen od mužských badatelů a jejich informátoři byli zase jen muži. Ti zase nesměli pod trestem smrti sledovat ženské rituály (ještě na sklonku republiky vypukl v Římě obrovský skandál, když jeden senátorský hejsek se v ženském přestrojení vloudil na slavnost Velké Bohyně). Teprve v moderní době, kdy se do etnografického bádání zapojily i ženy, dovídáme se od posledních zbytků přírodních národů o iniciačních obřadech a náboženském učení žen. Zjišťujeme tak, že existovaly souběžně dvě linie věrouky, jedna pro muže a druhá pro ženy, přičemž ta „ženská“ byla stejně propracovaná a barvitá jako ta „mužská“.

Můžeme si tedy docela dobře představit, že na začátku puberty odcházeli jednak jinoši, jednak dívky do lesů, aby tam prodělali příslušné školení. Konec tohoto období a jejich vstup do „dospělé“ smíšené společnosti byl samozřejmě spojen s velikými oslavami (Kosmasem uváděné třídenní sportovní hry a společné hodování, nakonec hromadné sexuální orgie). A aby se předešlo podobným nepříjemnostem, jako byla ta s Guntherem a Brunhildou, bylo nutné, aby jinoši dívky formálně přemohli a „sídlo jejich odporu“ bylo obřadně spáleno. Přijmout nadvládu silnějšího protivníka není ani pro rytířku nic ponižujícího, takže z nelítostných bojovnic se mohly stát poslušné a oddané ženušky. Ovšem chtěly-li se Čechy zařadit mezi respektované civilizované země, bylo nutno s takovými „divošskými“ obyčeji rázně skoncovat. 

Odkazy:

1. J. McInerney „Amazons and the Greek imagination“. Přednáška, 59 min, anglicky.
2. Japonské onna-bugejša. Úryvek z dokumentu „Samurai warrior women“ na Smithsonian Channel. 3:22 min, anglicky.
3. Od roku 2002 ukrajinská skupina historického bojového umění navazuje na odkaz Amazonek. Článek, anglicky.

(mas)

< Předchozí | Následující >