Majdan, viděný tenkrát z Prahy (II.)

Druhý dopis o někdejších ukrajinských událostech z roku 2014. Zhodnocení by si zasloužily také tehdejší čtenářské reakce, ale text těchto „reedovaných“ příspěvků bych tak příliš zatížil. Snad jen krátce opravím jednu chybu: Mychajlo či spíše Michail Dobkin nebyl charkovským gubernátorem, ale gubernátorem Charkovské oblasti.

V Praze 28. ledna 2014

Vážení přátelé,

děkuji za všechny odpovědi, které jste mi poslali, jejich zajímavost a myslivost mne velice překvapila. Tím spíše mám teď pocit, že jsem se chytil do vlastní pasti a že jsem se uvázal k něčemu, v čem budu jen s velkými nesnázemi pokračovat. V každém případě se hodlám držet rozsahu, který jsem si stanovil – nenapsat víc než dvě strany naráz.

Majdan2014V posledních dnech můžeme pozorovat, že ukrajinský vývoj spěje kupředu daleko rychleji, než bylo možno si ještě minulý týden představit. Neděle 19. ledna dala událostem nový směr, přenesla je v nečekaném rozsahu a razanci mimo Kyjev a naznačila, jakých metod použije vládnoucí smečka (takový příměr je myslím na místě), pokud si to bude moci v některých místech dovolit. Způsob zasahování proti nespokojencům, kteří se projevili v městech na Dněpru jihovýchodně od Kyjeva (Čerkasy, Kremenčuk, Dněpropetrovsk a Zaporoží), je velmi zlověstný, přestože zatím neudává tón vývoji v celé zemi.

Zjevně se radikalizují obě strany konfliktu, jež odděluje skutečná i symbolická barikáda v ulici Hruševského kousek nad kyjevským Chreščatykem. Někteří z Vás mi velmi decentně naznačili, že můj obraz situace má černobílou povahu. Nechci tvrdit, že v dnešní Ukrajině jde o souboj jednoznačně vyhraněných táborů Synů světla a Synů tmy, i když lze takovému dojmu snadno podlehnout. Tvrdím však, že zmíněná barikáda odděluje dnes všude v zemi, která nás zajímá, Ukrajinu Mladou a Revoltující od Ukrajiny, kterou podstatná část jejích obyvatel plně odmítá. Koho by lákal další život v neperspektivním, v podstatě odumírajícím a pohrdaném státě, nebo sklouzávání do pozice neplnohodnotného, zapomenutého „Maloruska“? Naděje na spravedlivější stát, který by dokázal hrát důstojnější roli v Evropě, by v takovém případě natrvalo zanikla. Ponechme stranou otázku, zda Evropa si takovou Ukrajinu opravdu přeje.

Je třeba stále znovu opakovat, že šev spojující dnešní Ukrajinu není jasně veden po generační, jazykové ani regionální linii. Mladá Ukrajina má na východě daleko více stoupenců, než by se mohlo zdát – setřásají však pomaleji strach a zjevně budou muset soupeřit s daleko početnějším, konsolidovanějším a rozhodnějším odpůrcem.

Oba soupeřící tábory působí jako zcela nesmiřitelné a zdá se, že si navzájem vůbec nedůvěřují. Jistě nám chybí hlubší, střízlivě a s nadhledem formulovaná analýza, co oba tyto tábory vlastně reprezentují v Kyjevě i v jednotlivých regionech. Vizuálně je rozeznáme velmi snadno, ale těžší je odhadnout, co vše stojí za nimi. V případě nastupující Ukrajiny jde spíše o různorodou koalici – nereprezentují ji přitom vůbec jen mladí lidé ani jen lidé ze západu země, i sociálně je tato síla velmi pestrá. Je, jak vidíme, táborem rozhodným a sebevědomým, hodlajícím nyní mluvit daleko více do veřejných věcí.

Méně jistého víme o těch, které ztělesňují nejzřetelněji policisté se štíty a obušky na druhé straně barikády. S nemalou mírou zlomyslnosti by se dalo říci, že ještě nedostali příležitost plně se vyřádit (někteří by to asi ocenili) – to je však přílišné generalizování. Toho je třeba se vyvarovat i v případě jejich patronů, opravdu poněkud vylekaných držitelů moci, kteří jsou odhodláni neztratit ji nebo z ní vydat co nejméně. Vládnoucí tábor není jistě tak jednotný a jednobarevný, jak by se sám chtěl prezentovat. Praskliny v jeho zdánlivě pevném monolitu se už objevují, tento proces však pokračuje pomalu a nepříliš zřetelně. Potřebovali bychom vědět, jaké konkrétní ideje stoupence tohoto tábora vlastně propojují a nakolik jsou smysluplné.

Zatím se tábor moci omezuje na udržování kruhové obrany držené moci a na občasné výpady, ale neustává ani v stálé přípravě razantnějších silových scénářů, které zatím nemohly být realizovány. Janukovyčovsko-azarovská Ukrajina je těžkopádná zrovna tak jako adjektivum, kterým ji charakterizuji. Zatím vždy reagovala pomalu, často jen kopírovala metody opozice, měla však na realizaci těchto opatření nepochybně více finančních i donucovacích prostředků. Dnes se však s poměrně velkou jistotou může opírat jen o dva regiony (Donbas a Krym) a o velkoměsta typu Charkova a Odesy – o náladách v jejich zázemí je přitom těžké něco říci. Právě v těchto částech Ukrajiny najdeme největší seskupení vzorových ukrajinofóbů, kteří pohrdají ukrajinskými tradicemi a jazykem i jejich současnými obránci. Není jisté, zda by tito představitelé Strany regionů, z nichž někteří působí v parlamentu, dokázali jasně a přesvědčivě vysvětlit, čím pro ně vlastně je fenomén Ukrajiny a její státnosti? Takový charkovský primátor Dobkin by byl lahůdkovým tématem pro analýzu. Je docela smutné, že právě tohoto muže obyvatelé Charkova před pár lety do funkce zvolili.

Nezapomínejme, že existuje ještě třetí strana konfliktu, o které nevíme nic. Jde o tábor těch nejbohatších lidí Ukrajiny, kteří se aktivně v politice neprojevují a stojí v pozadí, jsou však všude nějakým způsobem přítomni. Postoj těchto lidí může být téměř klíčový. A zbytečná otázka: není tu ještě strana čtvrtá – kdo jiný než putinovské Rusko? Ale o tom až někdy příště.

Pro další vývoj je klíčové dnešní zasedání ukrajinského parlamentu a postoj všech, kdo budou přítomni. Také při této příležitosti bude ve hře mnoho možných scénářů. I ten nejzkušenější haruspik by velmi váhal, jaké proroctví má vyslovit. Po těžkém dohadování poslanců snad budeme trochu moudřejší, ale kolik hodin to vydrží? Ostatně právě přišla zpráva, že premiér Azarov – muž s tváří daleko slavnějšího Spejbla – odstoupil.

Srdečně Vás zdravím a děkuji všem za odezvy, i když jich asi bude trochu ubývat.

Bohdan Zilynskyj

 

Rubriky