Majdan, viděný tenkrát z Prahy (I.)

Vstupujeme do dnů, které byly před pěti lety charakterizovány mimo jiné vyvrcholením událostí, spojených nerozlučně s centrem Kyjeva a s tamním Majdanem nezávislosti. Jistě jsou tu mezi Čechy lidé, kteří vzpomínají na to, jak tehdejší události vnímali a jak velkou pozornost jim tehdy věnoval český tisk. Hodně se toho v tomto směru změnilo…

Majdan 2014Události Majdanu tenkrát prožíval i autor těchto řádek a právě dnes před pěti lety se rozhodl napsat jakýsi „otevřený mail“ zhruba stovce svých přátel a známých, aby jim vyložil své vidění situace a trochu tak zapůsobil na české vnímání událostí. Po prvním mailu následovaly v krátkých lhůtách další až do desátého, který byl napsán před polovinou března.

Myslím si, že tyto vzkazy, posílané především Čechům, zůstaly i dnes poměrně zajímavým dokumentem, byť mohou některé autorovy názory působit po letech nepřesně, naivně a nevím jak ještě. Rozhodl jsem se je proto postupně vkládat na naše stránky a nabídnout tak svéráznou kroniku ukrajinských událostí, jak jsem je vnímal ve vzdálené Praze. Opravil jsem jen překlepy, ale jinak ponechávám vše v původním stavu, a to i tam, kde stylistika těchto krátkých dopisů více nebo méně pokulhává. Ať už budou čtenářům tyto texty vnímat jakýmkoli způsobem, snad je aspoň trochu zaujmou.

 

Milí přátelé, všichni, komu tento dopis pošlu,

asi před třiceti lety jsem začal po krůčcích opouštět svou někdejší, jistě velmi zajímavou odbornou specializaci, dějiny Čech a Prahy v 15. století. Veden jakýmsi „hlasem rodu“ jsem se stále intenzivněji zabýval studiem dějin Ukrajiny a tradicemi česko-ukrajinských vztahů. Ti z Vás, kteří mne tehdy znali, vnímali snad tuto změnu jako projev poněkud nepochopitelné libůstky či úchylky. Neprobíral jsem tuto věc důkladně ani s nimi, ani s učitelem, kterému vděčím nejvíce za to, že jsem se naučil „pracovat s historií“.

Po r. 1991 se mi naskytla možnost pracovat na místech, která lépe vyhovovala mé nové specializaci, jíž jsem se vyučil opožděně, převážně až po vysoké škole. S jistou tvrdohlavostí jsem se však pokusil aspoň zčásti uplatnit, byť na jiném poli než dříve, bohemistické zájmy. Nakonec jsem dospěl k názoru, že bude spravedlivé, když polovinu své energie odevzdám Ukrajině jako zemi většiny svých předků, druhou pak zemi, která byla vždy mou bezprostřední vlastí. Tu vlast zdejší miluji neméně než onu vzdálenou a zděděnou vlast druhou – na tom se už nic nezmění. Jsem Ukrajincem i Čechem, jsem Čechoukrajincem.

Tím, že jsem českou historickou tematiku úplně opustit nechtěl, jsem si uzavřel možnost výrazněji se uplatnit jak v české tak v ukrajinské vědě. Tohoto rozhodnutí v nejmenším nelituji, jsem si ale vědom toho, že jsem dosud pracoval v důsledku popsaného rozdvojení nepříliš efektivně. Ti, kteří mne znají, si možná občas říkají: „Co ten Zilynskyj vlastně dělá, vždyť z něj vlastně už léta nic pořádného nevypadlo?“

Po tomto příliš dlouhém, leč nezbytném úvodu přecházím k meritu věci. Asi právě teď je třeba začít skládat účty a ukázat, zda to, čím jsem se zabýval, mělo nějaký smysl a zda to může aspoň části Čechů něco přinést. Pokusím se tedy v nevím kolika nepříliš dlouhých dopisech vysvětlit svůj pohled na příčiny a stav současné situace Ukrajiny, zatímco východiska z ní budu moci sotva naznačit. Nechci samozřejmě psát nějaká kázáníčka: majitelem absolutní pravdy nejsem o nic víc než kdokoli jiný. Nepochybně nedokážu psát „sine ira et studio“, ačkoli mi není vzdálena snaha pochopit motivaci a kroky těch lidí a sil, které jsou mi hluboce nesympatické, ať se to týká Ukrajiny nebo čehokoli a kohokoli jiného.

Píši tento i další dopisy převážně Čechům a Češkám, a proto začnu otázkou, která se dnes může zdát už trochu zbytečná: má nějaký smysl zabývat se ukrajinskými záležitostmi? Má učitelská i publikační činnost vycházela samozřejmě už po léta z přesvědčení, že ano. Názory mnoha lidí, se kterými jsem o těchto věcech mluvil, byly skeptičtější. Ukrajina pro ně zůstávala vzdálenou, divnou a nesrozumitelnou zemí určenou k trvalému, nikterak důstojnému přežívání na okraji Evropy. Tyto názory v posledních letech nepochybně zesílily pod vlivem zdánlivě totálního neúspěchu tzv. Pomerančové revoluce z konce r. 2004.

O situaci v Ukrajině bychom se však měli zajímat ještě z jednoho důvodu. V posledních dvaceti letech je Praha a celá Česká republika z nemalé míry budována a obsluhována právě ukrajinskýma rukama. Něco o tom řekla prostřednictvím hrdinky své prózy „Čechy země zaslíbená´“ z r. 2012 prozaička Petra Hůlová. Asi ji mnoho lidí nečetlo, ale stojí za to seznámit se s ní. Možná by někteří z nás těmito neoficiálními zástupci Ukrajiny o něco méně pohrdali kvůli tomu, že jsou jakoby „nižší“ nebo v lepším případě „jiní“. Je potěšitelné, že především část mladé generace už tyto předsudky nevyznává. Právě oni postupně dokážou předsudky o Ukrajině a Ukrajincích odstranit nebo aspoň marginalizovat – a jsem rád, že se o to zčásti zaslouží také mí žáci).

Nyní už přecházím, zatím jen stručně, k meritu věci. Situace v Ukrajině nabyla v posledních dnech nečekaných a velmi nebezpečných rysů – rýsuje se i možnost ještě výraznějších komplikací. Dnes už se pátý den na jedné z kyjevských ulic střetají protestující se zvláštními policejními jednotkami a je otázkou, zda se situace nevyvine tímto způsobem i v jiných částech země.

Odpor na kyjevských ulicích je zcela legitimní, jestliže jiné možnosti byly vyčerpány. Plně sdílím názor ukrajinské opozice, že vinu za současnou situaci nese současný ukrajinský režim. Právě jeho nepoctivost a pohrdání vyhnaly lidi do ulic. Svou bezohledností a bohorovností provokoval veřejnost ke stále větší míře radikality, aby pak mohl o to tvrději zasáhnout. Současní vládci Ukrajiny totiž s nikým vyjednávat nechtějí ani neumí a v podstatě se jakéhokoli vyjednávání bojí. Vzpomeňme na poměr kolabujícího československého režimu k opozici v letech 1988 a 1989 a jakýsi dialog, o kterém mluvily obě strany, ale každá jinak, takže se před 17. listopadem neuskutečnil a vše se rozhodlo jinak.

Odpor k tomuto režimu je hlavním důvodem revolty či přímo revoluce začínající na pomezí střední a východní Evropy. Její další průběh a výsledky mohou u leckoho vzbuzovat obavy už kvůli sousedství putinovského Ruska, kterému události nejsou ani trochu lhostejné a které si chce zachovat maximální vliv na Ukrajinu. Jde však o události neodvratitelné a nezbytné a v každém případě bychom se měli snažit je pochopit. Dnes už naštěstí řada českých novinářů rozumí ukrajinským reáliím kvalitně a mohou se pro nás stát dobrými a zodpovědnými průvodci po tom, co se děje. Přesto věřím, že tyto a budoucí vzkazy, které Vám pošlu, budou mít také určitý smysl.

Děkuji Vám za přečtení tohoto dopisu, psaného možná trochu zmateně, ale zato se srdcem. Za jakékoli reakce, samozřejmě i včetně kritických, budu vděčný.

V Praze, 23. ledna 2014

Bohdan Zilynskyj

Rubriky