Z hlubin dávnověku (X): O nezdarech dobyvatelů

Kmeny indoíránské jazykové větve, které ze středoasijských stepí pronikaly na Íránskou náhorní plošinu a do Indie, dostávaly se tam do kontaktu s vyspělými civilizacemi Mezopotámie a údolí Indu. Přejímaly jejich způsob života, místo kočovného pastevectví se věnovaly usedlému zemědělství a stavěly města. Nejprve Médové a potom Pársové založili království, které po zničení tyranské Asýrie expandovalo a změnilo se v největší mnohonárodnostní impérium té doby – Perskou říši. Se svými „zaostalejšími“ příbuznými v eurasijských stepích však vedli ustavičný boj, který nejméně ve dvou případech skončil pro Peršany nelichotivou porážkou.

Obr. 1. Perská říše za Kýra II. a za Dáreia I.
Obr. 1. Perská říše za Kýra II. a za Dáreia I.

Peršané si byli vědomi blízké příbuznosti a zároveň propastných civilizačních rozdílů mezi obyvateli Íránu a eurasijských stepí. V mytické historii Peršanů – Šáhnáme čili Knize králů básníka Firdausího – se vypráví o králi Feridúnovi, který rozdělil zemi mezi své tři syny – nejstaršímu Salmovi dal Anatolii a západ, prostřednímu Túrovi Střední Asii a východ, nejmladšímu Írádžovi pak nejlepší část své říše, kterou po něm pojmenoval Írán. Tak vznikly „národy“ Íránců a Turánců. Turánci jsou již ve starší zoroastriánské literatuře líčeni jako divoši a nepřátelé. V 19. století se hovořilo dokonce o „turánské rase“, což měli být ti správní plavovlasí nietzscheovští barbaři. Turánci nemají nic společného s Turky, k turkifikaci Střední Asie došlo až začátkem středověku. Nicméně bývají oba pojmy směšovány, zejména v hnutí pan-turkismu, podle kterého jsou Skytové, Sarmati, Sakové a Massageti turecké kmeny (a také Gótové, potažmo všichni Germáni, takže Němci jsou vlastně odrodilí Turci). Dnes je pojem Turánci zastaralý, archeologicky tvoří všechny kultury od Černomoří po Tarimskou pánev jedno kontinuum, které můžeme podobně jako antičtí autoři označit za „Skyty“ v širším slova smyslu.

Poté, co Kýros II. Veliký po 29 let úspěšně rozšiřoval íránské impérium, předsevzal si, že pod svou vládu podrobí i turánské „bratry“. Svou příležitost postřehl, když v království Massagetů, kmenové konfederaci ve stepích za Syr-Darjou, ovdověla královna Tomyris. Zkusil to nejprve diplomaticky: zaslal královně nabídku k sňatku. Tomyris ovšem nebyla žádná naivní dívčina, vždyť měla už dospělého syna, a dala obstarožnímu nápadníkovi košem. Takovou urážku nemohl Kýros, který se honosil titulem „Velekrál, Král králů, král Anšanu, král Médie, král Persie, král Babylonu, král Sumeru a Akkadu, Král čtyř stran světa“, odpustit. Vyhlásil Tomyridě válku, přitáhl k hraniční řece Syr-Darje a začal přes ni vybudovat pontonový most.

Tihle asijští Indoíránci ale měli jistou úroveň a svoje představy o vojenské cti. Ve staroindickém eposu Mahábháráta, jehož kořeny sahají až někam do 14. století př. n. l., se hrdinové předhánějí ve šlechetnosti a pronášejí rytířské řeči, které jsou jako vystřižené z artušovských románů. Také Massagetové měli zřejmě podobný válečnický étos a jejich způsob vedení války byl silně ritualizovaný. Královna Tomyris tedy zdvořile nabídla Kýrovi, ať si sám vybere bojiště – zda chce válčit na perské straně řeky a ona se přepraví k němu, nebo zda se bude bojovat na straně Massagetů. Kýra nejprve napadlo, že by bylo dobré zůstat na vlastním území, ale jeho poradce Kroisos (ano, ten, co byl tak nechutně bohatý) mu doporučil bojovat na massagetském břehu, aby armáda té ženské ani nevkročila na perskou půdu. Massagetské vojsko se stáhlo na tři dny cesty od řeky, aby měl Kýros dost času k jejímu překročení.  Na druhém břehu rozbil tábor, uspořádal hlučnou slavnost s opulentní hostinou a pak teprve vytáhl dále k určenému bojišti, vzdálenému den cesty. Nachystal však léčku: v opuštěném táboře ponechal prostřené stoly s hojnými zbytky hostiny a zejména velké množství vína. Tábor chránil jen nevelký počet postradatelných vojáků. Královnin syn Spargapis, který s třetinou Massagetů měl zpovzdálí sledovat pohyby nepřítele, neodolal lákadlu. Massagetové tábor přepadli, vyplenili a samozřejmě se bujaře vrhli na vystavené jídlo a pití. Neznali však víno, nedokázali odhadnout jeho opojné účinky, a zkrátka řečeno, všichni se i s velitelem ožrali pod obraz. Perské záloze, která číhala nedaleko, stačilo jen je posbírat.

Kýros nelenil a vzkázal královně, že má jejího syna a že ho propustí, když mu odevzdá svou zemi. Tomyris odpověděla: „Dám ti dobrou radu: vrať mi mého syna a opusť mou zemi i s vojskem bez boje, spokoj se s tím, že jsi zvítězil nad třetinou Massagetů. Pokud odmítneš, přísahám při Slunci, našem pánu, že ti dám nalokat víc krve, než kolik dokážeš spolykat.“ Kýros se chystal k delšímu vyjednávání a rozhodl se jednat se zajatým princem mírně. Ten se mezitím probral z opice, uvědomil si, co provedl, a zkroušeně prosil Kýra, aby mu rozvázal ruce. Jakmile se tak stalo, spáchal sebevraždu.

Obr. 2. Peter Paul Rubens: Tomyris s Kýrovou hlavou.
Obr. 2. Peter Paul Rubens: Tomyris s Kýrovou hlavou.

Když se to dověděla Tomyris, svolala všechny bojeschopné muže a v čele armády osobně vyrazila pomstít synovu smrt. Došlo k nelítostné krvavé řeži, o níž Hérodotos praví, že byla nejukrutnější ze všech bitev svedených barbary. Nyní se Kroisova rada obrátila proti Peršanům: řeka Syr-Darja za zády jim znemožňovala rychlý ústup. Massagetové bez milosti zmasakrovali všechny.

Po boji nechala Tomyris vyhledat mezi padlými Kýrovu mrtvolu. Promluvila nad ní: „Přemohla jsem tě v čestném boji, zatímco ty jsi zahubil mého syna podlou lstí. Přísahala jsem, že ti dám víc krve, než kolik jí při vší své krvežíznivosti dokážeš spolykat.“ Pak dala Kýrovi useknout hlavu a vhodit ji do měchu naplněného krví. Tak skončil nejmocnější muž své doby.

V rámci objektivity nutno přiznat, že verzí o Kýrově smrti je několik. Většina z nich se shoduje v tom, že padl v bitvě někde u Syr-Darji, ale neshodují se v tom, s kým tam vlastně bojoval. Xenofón naproti tomu tvrdí, že zemřel pokojně v posteli.

Za osm let po Kýrově smrti nastoupil na trůn Dáreios I. Na počátku své vlády se musel potýkat s četnými vnitřními nepokoji a vzpourami, čehož využili Skytové k opakovaným invazím do perské říše. Hrozilo, že naruší obchodní kontakty mezi Střední Asií a Černomořím. Dáreios se tedy rozhodl rázně zakročit. Vybudoval pontonový most přes Bospor, přepravil přes něj úctyhodnou půlmilionovou armádu, podrobil si Thrákii a postoupil k Dunaji. Tam pro něj iónští ženisté postavili další pontonový most. 

Obr. 3. Dáreios I. Všimněte si špičaté čepice a plavých vlasů.
Obr. 3. Dáreios I. Všimněte si špičaté čepice a plavých vlasů.

Skytský král Idanthyrsus byl informován o nevídané síle protivníka. Vyslal posly k Taurům, Agathyrsům, Neurům, Androfágům, Melanchlainům, Gelonům, Budinům a Sauromatům a žádal je o pomoc. Jen vládcové Gelonů, Budinů a Sauromatů se k němu přidali, ostatní prohlásili, že se na skytských nájezdech do Persie nepodíleli, a tudíž to není jejich problém. Idanthyrsus proto zvolil jinou taktiku: místo aby se postavil drtivé přesile v otevřeném poli, rozhodl se využít své znalosti místních poměrů a také trochu psychologie. Skytové před Peršany neustále ustupovali, přičemž vyháněli obyvatele i dobytek, pálili vegetaci, zasypávali studny. Zadní voj Skytů měl za úkol držet se ustavičně jen den cesty před perskou armádou, aby Peršané neztratili chuť k pronásledování. Hérodotos poznamenává, že Idanthyrsos schválně takto vodil Peršany přes území kmenů, které mu předtím odmítly pomoc. Zároveň Skytové přepadávali perské zásobovací oddíly. Podle odhadu uvedeného v Cambridge Ancient History Dáreios překročil Dunaj někdy koncem srpna; počítal s tím, že skytskou záležitost vyřídí do 60 dnů. Idanthyrsos věděl, co by s Peršany udělala pořádná evropská zima, a vtahoval je stále hlouběji do bezvodých a neplodných stepí. Dáreia Idanthyrsova ústupová taktika dráždila, vzkazoval mu: „Zastav se a bojuj!“ Vyslovil podiv nad tím, že Skytové nijak nebrání svoji zemi. Dostalo se mu odpovědi: „My Skytové nemáme ani města, ani pole, která bys mohl zabrat nebo poplenit. Na zemi nám nezáleží, step je pro nás jen tím, čím je námořníkovi moře. Ale zkus znesvětit hroby našich králů a uvidíš, jak umíme bojovat!“

Po měsíci pronásledování začala být perská armáda vyčerpaná, trpěla nedostatkem potravy a nemocemi, ztráty se zvyšovaly. Morálka vojáků upadala. Skytové se objevovali v dohledu stále častěji a dávali Peršanům okázale najevo své pohrdání. Dáreiův příbuzný Gobryas radil k návratu dřív, než bude pozdě. V noci Dáreios zanechal v táboře všechny nemocné, raněné a zesláblé vojáky, jakož i všechny osly a mezky. Kázal také udržovat táborové ohně. On sám s bojeschopnými muži a koňmi vyrazil v tichosti na západ. Ráno skytské hlídky zaznamenaly, že v perském táboře jsou vojáci, hoří tam ohně a mezkové se hlučně hlásí o svou snídani. Než prohlédli lest, získali Peršané značný náskok. Dáreios hnal své vojáky nelítostně zpět stejnou cestou, kudy přišli, tedy vypálenou zemí bez proviantu. To pronásledující Skytové nepředpokládali a ztráceli čas hledáním Peršanů na trase, kde byla ještě zachovaná tráva a voda. Díky tomu se Peršané dostali včas k mostu na Dunaji a zdecimovaná armáda Krále králů se vrátila do Persie.

Což Dáreiovi nezabránilo v tom, aby dal na stěny svého paláce v Persepoli vytesat reliéfy průvodu poddaných Skytů přinášejících tribut. Také na proslulém skalním reliéfu v Behistúnu, kde se Dáreios mnohomluvně vychloubá svými úspěchy a kde je vyobrazen průvod devíti poražených králů se svázanýma rukama, jde jako poslední jakýsi „Skuncha, král Saků“ v typické skytské čepici. Někteří archeologové soudí, že tam byl přitesán dodatečně.

I o Hérodotově barvitém líčení Dáreiova tažení do Skytie existují pochybnosti. Pokud bychom se doslovně drželi jeho geografických údajů, musel by Dáreios během 60 dnů zvládnout cestu od Dunaje až někam k Volze (v lepším případě k Donu) a zase zpátky. A ještě přitom někde u Azovského moře postavit linii osmi velkých pevností, jejichž zbytky se zachovaly až do Hérodotových časů. Historikům je dále nápadné, že zatímco Hérodotos věnuje mnoho pozornosti stavbě mostu přes Bospor a přes Dunaj, nezmiňuje se v dalším líčení nikterak o tom, jak gigantická armáda překonávala takové veletoky, jako je Dněstr, Bug, Dněpr. Je proto vážné podezření, že se slavný dobyvatel ve skutečnosti nedostal dál než k Dněstru.

Obr. 4. Vlevo: Skytové s dary, reliéf z paláce v Persepoli. Vpravo: průvod podrobených králů před Dáreiem, skalní reliéf v Behistúnu.
Obr. 4. Vlevo: Skytové s dary, reliéf z paláce v Persepoli. Vpravo: průvod podrobených králů před Dáreiem, skalní reliéf v Behistúnu.

Skytskou taktiku spálené země a vtahování nepřítele do vnitrozemí, dokud nepřijde zima, použil o mnoho staletí později ruský maršál Kutuzov ve válce s Napoleonem. Korsičan, který asi spoléhal spíš na svou geniální intuici než na studium vojenské historie (a neměl po boku žádného Gobrya, který by ho usměrnil), mu vběhl do nastražené pasti po hlavě – a to byl začátek jeho pádu. Pak už v rychlém sledu následovala vynucená abdikace, Elba, Waterloo a Svatá Helena. 

Obr. 5. Napoleon v roce 1812. Vlevo: cestou tam. Vpravo: cestou zpátky.
Obr. 5. Napoleon v roce 1812. Vlevo: cestou tam. Vpravo: cestou zpátky.

Odkazy:

  1. Spoilery z historického filmu Tomyris, který se natáčí v Kazachstánu. 4:30 min.
  2. Záběry z natáčení, 3:13 min, rusky.
  3. Dáreiovo tažení. Dokument ukrajinské televize. 15 min, rusky.
  4. P. I. Čajkovskij: 1812, finále. 4:11 min. (mimochodem, pradědeček Petra Iljiče byl ukrajinský kozák).

(mas)

Rubriky