Narodit se v Černivcích, jmenovat se po Chersonu, tvořit v Odese

V Praze oslavil své osmašedesátiny básník, který dlouhá léta tvořil v ruštině, ale nově píše také ukrajinsky, Borys Chersonskyj alias Boris Chersonskij. Záleží na tom, zda jméno a příjmení transkribujeme do češtiny z ukrajinštiny nebo ruštiny. Zdánlivě jsou ta dvě „i“ nebo „y“ nepodstatná, ale problém je právě v oné zdánlivosti.

O B. Chersonském jsme tu už psali při recenzování ukrajinskojazyčného výboru z autorova díla, který vyšel v roce 2016 ve Lvově. Tato knížka byla nazvána „Rodynnyj albom“ podle ruskojazyčné sbírky „Semejnyj albom“, obsahovala však i básně z jiných autorových publikací. A právě „Rodinné album“ je tou knihou, jejíž česká verze přivedla řadu zájemců do Knihovny Václava Havla 28. listopadu.

Chersonskyj je nehledě na místo narození a zděděné příjmení odeským básníkem, který rozšířil nezanedbatelným způsobem plejádu autorů z tohoto sebevědomého jihoukrajinského přístavu. Svým původním a hlavním povoláním je však básník a esejista Chersonskyj psychologem a psychiatrem. Nepochybně dospěl k názoru, že léčit duši vlastní i duše jiných lidí lze nejen prostředky lékařské vědy. Až do sklonku existence sovětského impéria však mohl publikovat jen málo – nepatřil totiž k přizpůsobivým pisálkům. Jeho tvorba si mohla najít čtenáře až v 90. letech a od té doby se dílo Chersonského rozšiřuje téměř každoročně o další svazek.

Autor, o kterém je tu řeč, se rozhodl strávit v Praze osmašedesáté narozeniny. Je pochopitelné, že se tak nestalo pouze v nejužším kruhu, nýbrž společně s větší skupinou zájemců. Oslava totiž souvisela s křtem první knihy básníka, vydané česky. Nakladatelství Relikty mělo už na této akci připravené čerstvé výtisky českého „Rodinného alba“, na jehož překladu se podílela psycholožka a bývalá ministryně Džamala Stehlíková spolu s uměleckou historičkou Danou Stehlíkovou.

Samotné knize, jejíž vydání je třeba přivítat, zde bude, jak doufám, věnována pozornost později. Na tomto místě chci promluvit spíše o setkání s autorem. Křest knihy následoval po úvodní diskusi obou překladatelek s básníkem. Dodejme, že diskusi naslouchala kromě návštěvníků Knihovny V. Havla také manželka B. Chersonského, která je výtvarnicí. Tato vstupní část se týkala mimo jiné okolností vzniku knihy, zvláštností či obtíží jejího překládání a věcí, které zůstaly jaksi za zrcadlem textu knihy. Následovalo zodpovídání dotazů z řad účastníků a podepisování knihy autorem.

Zajímavé bylo, že celý tento kolektivní rozhovor byl veden v češtině a ukrajinštině. Chersonskyj je sice primárně ruskojazyčný, jako většina osob z židovské etnické či náboženské skupiny, žijících v Ukrajině, po roce 2014 však nechává ve svém díle stále více promlouvat také ukrajinštinu a stal se dvojjazyčným autorem. Používá v této souvislosti termínu „jazykové svědomí“ a právě to zjevně stálo za jeho ne zcela snadným krokem, který znamenal přechod k aktivní dvojjazyčnosti. Chersonskyj mluví ukrajinsky možná lépe než řada lidí skutečně ukrajinského původu a při svém vystoupení se naprosto vyhnul byť i náhodnému použití tzv. suržyku, tedy bizarní směsi ukrajinštiny a ruštiny.

Ale nejen to. Za kritické situace, ve které se Ukrajina ocitla na přelomu let 2013 a 2014, vystupoval odeský autor vytrvale proti ruským imperiálním snahám a jejich odeským vyznavačům, kterých nebylo málo. Stal se tak jedním z výrazných podporovatelů státně-politické příslušnosti Odesy k Ukrajině. Velmi mnoho vypovídá o jeho vnímání událostí roku 2014 básnicko-esejistické dílo nazvané Otevřený deník (Otkrytyj dněvnik), chronologicky sledující a komentující tehdejší dramatické události. Psán je rusky, v pasáži z posledních dnů roku však končí známým pozdravem „Slava Ukrajini!“

Také v Praze dal básník najevo svůj negativní postoj k současnému ruskému vůdci, jeho propagandistickým trikům a účelově používanému jazyku. V rámci diskuse ironicky poukázal na to, že jazyk Putina má sotva něco společného s jazykem Puškina, ač podobnou srovnávací analýzu zatím nikdo neprovedl. Moskvu přestal navštěvovat a vzal na vědomí přerušení styků s řadou ruských kulturních činitelů, kteří vidí situaci v Ukrajině diametrálně odlišně.

Je zřejmé, že Borys Chersonskyj se na základě celoživotních zkušeností snaží stát jakýmsi intelektuálním svorníkem v lecčems stále ještě „rozdvojené“ Odesy. Bylo by nesmírně záslužné, kdyby dokázal tento úkol dovést k co nejúspěšnějšímu konci. K tomu přejeme autorovi pevné zdraví a vytrvalost ne menší, než kterou projevil dosud.

(boz)