Jeden z hrdinů této doby ve filmu Tani Nojabrjové

Nemohu zde podat zprávu o celém letošním Týdnu ukrajinských filmů, protože jsem shlédl pouze část projekcí. Místo uceleného pohledu na to, co nám bylo nabídnuto, nabízím tedy recenzi jediného filmu, který mne zaujal nejvíce. „Hrdina mé doby“ byl promítnut v pondělí 19. listopadu v kinu Ewald.

Pro klid svědomí úvodem ještě konstatuji, že film Kiry Muratovy „Astenický syndrom“ z konce 80. let 20. století by bylo možno posoudit jen na základě znalosti režisérčiny tvorby jako celku, kterou dostatečně neznám. Uvedení aspoň jednoho staršího snímku v rámci příštích týdnů ukrajinského filmu by však určitě mělo smysl – uvidíme, zda takový pokus bude učiněn. Těžiště přehlídky však nepochybně a zcela oprávněně zůstane spojeno se snímky současnými.

Režijním debutem Toni Nojabrjové se stal film Hrdina mé doby. Nojabrjová byla projekci přítomna, ale na diskusi s ní bohužel nedošlo. Ze všeho nejdřív se podívejme na název filmu. Těm, kdo se učili před lety ruštině, se vybaví název významné prózy romantika M. V. Lermontova – Hrdina naší doby. Tato tři slova nabyla od doby vydání téměř okřídleného smyslu. Stojí za úvahu, zda byl název filmu míněn ironicky úplně nebo jen trochu.

S tím souvisí otázka, zda Žorik (alias Heorhij Ševcov), hlavní postava filmu, je hrdinou a pokud ano, tedy v jakém smyslu. Jak je tu vlastně míněn výraz „hrdina“? Možná je míněn jen aktér děje a v tom případě by o ironii jistě nešlo. Žorik je jistě jedním z mnoha aktérů naší současnosti a reprezentuje poměrně početnou skupinu mladých lidí, kteří se snaží uchytit a najít si v soudobém vezdejším chaosu uspokojivé místo a pozici. Z tohoto hlediska ve filmu žádný humor ani ironii nelze najít.

Jaký však bude výsledek, hledáme-li ve filmu skutečné hrdinství? Na první pohled se bude zdát, že o ničem podobném nelze mluvit. Vesnický hoch, nadaný přirozenou, byť trochu pomalu naskakující bystrostí, má možnost strávit dva měsíce v Kyjevě. Dostává tak šanci seznámit se s městem a nějak se v něm uchytit, což je sen rozšířený mezi mnoha jeho vrstevníky ze stovek, ne-li tisíců menších ukrajinských lokalit. Ukrajinská metropole se tím neliší od stejně tak vysněné Prahy, která je však počtem obyvatel menší. Mnoho jevů v životě obou těchto měst je však až překvapivě podobných.

Podle úvodního titulku celého filmu míří do Kyjeva 284 000 lidí denně. Žorik patří do kategorie „vážných zájemců o Kyjev“ a má zdánlivě o něco větší šanci se tu chytit a město určitým způsobem zažít. Otevřenou přitom zůstává otázka, nakolik této šance dokáže v době „už po filmu“ využít. Zatím hlídá své tetě byt, ale na život ve velkoměstě si musí vydělat – zprvu jako stánkový prodejce, pak jako hlídač v galerii moderního umění a nakonec jako roznašeč lahvové pitné vody. Žorik má většinou zdravě kritický vztah k tomu, co vidí. Vnímá a nepodléhá v přehnané míře alkoholu ani jiným lákadlům a má smysl pro pořádek.

V první části filmu sledujeme Žorikovo odhodlané snažení ve věci zaneřáděného domu. To dost připomíná variaci na donkichotské úsilí, které je možno ocenit. Mnoho Žorikových vrstevníků by se ve věci, která jim osobně přinese spíše potíže nežli výrazný profit a nadto se týká hlavně ostatních obyvatel, vůbec neobtěžovala angažovat. Žorika vůbec charakterizují určité pevně posazené morální zásady, od kterých většinou neuhne. Sám však není schopen překonat všudypřítomný byrokratismus, snad trochu jiný než za sovětských dob, ale i tak téměř nezdolatelný. Náznak kompromisu s takovouto realitou přichází ve chvíli, kdy je Žorik po lživém udání předvolán na policii. Tato epizoda však není jednoznačně ukončena.

Hlavní hrdina filmu je sympatický také svým koumáctvím, které ho však často přivádí do slepé uličky. Nově získávané zkušenosti vedou Žorika k stálým úvahám o tom, co vidí a slyší, nebo co si narychlo přečte. Zdroje jeho informací jsou ovšem leckdy pochybné, což není vždy schopen rozpoznat. I tak si ale závěry, ke kterým tímto způsobem dospívá, nenechává pro sebe, ale s chutí je předává druhým – v tomto směru se, přehnaně řečeno, dostává do pozice jakéhosi osvětáře či učitele života. Nejde o žádné složité revelace, ale spíše o poměrně diskutabilní životní pravdy či „rádobypravdy“.

Výrazným rysem filmu je zachycení Žorikovy snahy vyrovnat se s moderním uměním a skupinou Kyjevanů, která mu věnuje skutečný nebo předstíraný obdiv. Tomuto fenoménu věnovala autorka nemálo ironické pozornosti. Žorikův skutečný, nepředstíraný zájem o umění a poselství jednotlivých vystavovaných děl je v každém případě fascinující nejen v kontrastu s postavami kurátorů/průvodců toliko roboticky memorujícími naučené interpretace. Vynikne i ve srovnání s jeho kolegy, kteří rovněž žádné ambice nemají – spokojí se s každodenní instantní nudlovou polévkou a tím, že si na občasném napomenutí, potažmo vyhození či proplesknutí „neukázněného návštěvníka“ demonstrují svou důležitost.

Žorikova chuť debatovat (tím si tříbit názory, dozvídat se více a posouvat se dále v osobním rozvoji) naráží na to, že v podstatě nemá s kým jakékoli plodné diskuze vést. Lidé, které Žorik potkává, podobný zájem nemají, nebo on sám opakovaně naráží na určitou předpojatost. Ta je ukázána například na tom, že každý z nóbl obchoďáku či galerie v něm vidí prostě jen takového lidového soumara či statistu, který jim coby „lepším“ lidem posluhuje. Takový kastovní systém (byť někdy „podprahový“) funguje všude, nejen coby všeobecně známá nábožensko-sociální praxe v Indii... Žorikovo zúčtování s „lepšími lidmi“ je vyjádřeno jednoduše – jeho plivnutím do láhve s vodou, kterou budou oni lidé za chvíli pít. Je to docela malá revolta, někdo by řekl, že je nicotná a směšná, ale i o tom se dá diskutovat.

Předností filmu je zasazení děje do různých kyjevských exteriérů a interiérů, zejména moderní architektury. Ten, kdo toto město zná aspoň trochu, ocení pasáže odehrávající se v zábavném centru v okolí bývalého Oblouku družby nad Dněprem – tam probíhá „závěrečné“ Žorikovo vyrovnávání se s realitou, které však nevyřeší mnoho, posuzujeme-li jeho osud na pozadí delší časové perspektivy, která se před ním otevírá.

Shrnu-li, nemohu se zbavit dojmu, že lze Žorika chápat jako typ probouzejícího se, hledajícího a klopýtajícího Ukrajince. Výsledek jeho snažení je nejistý – určitý náběh k nepatrnému hrdinství v rámci každodenního života v Žorikově jednání najdeme, boj o pořádek v domě však zřejmě úspěchem neskončil.

Úplně na závěr se zmíním ještě o dvou aspektech filmu – obecně ukrajinském a evropském. Snímek Nojabrjové ukazuje nepochybně Ukrajinu po Euromajdanu, byť o něm, o politice a válce s Ruskem nepadne kupodivu, ale jistě záměrně, žádná zmínka. Vidíme Ukrajinu uprostřed přerodu, jehož výsledek nelze tušit a který mnoho diváků může lehce přehlédnout.

Jedním ze symbolů této proměny jsou slova o směřování k Evropě. Jména našeho kontinentu, kde Ukrajina leží geograficky, ale zatím ještě nikoli geopoliticky, mají všichni „malí Kyjevané“ aspoň občas plná ústa, ale nikdo o evropských poměrech neví nic příliš přesného. Obdiv k této pramálo známé Evropě však je zřejmý. Každodenní život stále znovu prověřuje vznešená hesla typu „Stvoriť Jevropu vlasnymy rukamy“ (Vytvořte Evropu svýma vlastníma rukama). Stále jde ale o malé zastavení uprostřed dlouhodobého procesu, jehož výsledek nemůžeme znát. Chtělo by se v každém případě popřát Žorikovi a tedy také Ukrajině, kterou v jistém směru reprezentuje, šťastnou cestu…

(boz – zima)