Z hlubin dávnověku (VIII): Záhadní Kimmerijci

Na konci 12. století před naším letopočtem dochází k události, která je známá jako „kolaps doby bronzové“. Velké středomořské civilizace se hroutí pod náporem „mořských národů“. Nešlo však o katastrofu univerzální. V severozápadní Evropě tou dobou teprve vrcholí skandinávská doba bronzová, která vytváří nejskvělejší umělecká díla evropského umění této epochy, a v kaspicko-pontických stepích se formuje nový typ válečné síly – organizované šiky jezdců na koních, vyzbrojené krátkými reflexními luky a prvními železnými zbraněmi.

Jako první vstupují na scénu dějin Kimmerijci. Přestože o nich existuje řada literárních zmínek u antických autorů i v klínopisných archivech Asyřanů, fakticky o nich víme velmi málo. Homér v Odyseji popisuje jejich vlast jako temnou a studenou, někde blízko vchodu do podsvětí. Hérodotos líčí vlastně až jejich konec – že je z jihoukrajinských stepí vypudili Skytové a že přinejmenším část z nich se dostala podél Kavkazu do Malé Asie, kde vyplenili několik království, mezi nimi též Frýgii, kam zanesli svou módu kónických čepic se špičkou ohnutou dopředu, z čehož vznikla známá „frygická čapka“. Asyřané zmiňují úporné boje s národem „Gimirru“, v Bibli je líčen divoký národ „Gomer“. Dále se poukazuje na gruzínské slovo „gmiri“ – „hrdina“. Řecký učenec Poseidónios později spekuloval o totožnosti Kimmerijců s keltským či germánským kmenem Kimbrů; ti byli zmasakrováni římským vojevůdcem Mariem v roce 101 před naším letopočtem v bitvě u Vercelli a následně vyhubeni včetně žen a dětí, takže jejich etnicitu už nelze ověřit.

Obr. 1. Vlevo: tažení Kimmerijců. Uprostřed a vpravo: vyobrazení kimmerijských lučištníků na attické váze z 6. století př. n.l.
Obr. 1. Vlevo: tažení Kimmerijců. Uprostřed a vpravo: vyobrazení kimmerijských lučištníků na attické váze z 6. století př. n.l.

Homérské líčení vlasti Kimmerijců jako studené, temné a mlhavé podnítilo britské autory k hledání jejich příbuzenství s keltskými Velšany. To se nepotvrdilo, velšské etnonymum „Cymru“, jak se sami označují, pochází od slova „combrogi“, „příbuzní, soukmenovci“. Nicméně to inspirovalo bohatou fantasy literaturu a dalo vzniknout patrně nejznámějšímu „Kimmerijci“ současnosti – barbaru Conanovi. Chmurný popis Kimmerie ještě nemusí znamenat, že ležela někde vysoko na severu: stejnými slovy líčí antičtí autoři prakticky všechny kraje severně od Dunaje, kde v zimě jsou krátké dny, mrzne a sněží – pro obyvatele slunného Peloponésu jistě děsivá představa.

Místní jména odkazující na Kimmerijce se naproti tomu zachovala v oblasti kolem Azovského moře. Dnešní Kerčský průliv se v antice jmenoval Kimmerijský Bospor, na rozdíl od Thráckého Bosporu, což je ten u Istanbulu. Hérodotos píše, že na severu Krymského poloostrova se nachází staré pásmo opevnění zvané Kimmerijské valy, nedaleko Kerčského průlivu stálo řecké obchodní město Kimmerikon. Ostatně Krym sám odvozuje své moderní pojmenování od tureckého Qirim, což je zkrácenina latinského Promontorium Cimmerium.

Z vlastního jazyka Kimmerijců známe jenom tři jména jejich králů: Teušpa, Dugdamme a Sandaksatru či Sandakurru. To nedává mnoho prostoru pro spekulaci, většina odborníků se však shoduje aspoň v tom, že jde o jazyk indoíránský. Co se týče ztotožnění Kimmerijců s některou z archeologických kultur, panuje ještě větší nejistota. Spíše jen konvenčně se jako „kimmerijské“ označují nálezy, ve kterých se vyskytují tyto elementy: koňské uzdy s bohatě zdobenými bronzovými lícnicemi a s lomeným, tzv. stihlovým udidlem, bronzové dvoukřídlé hroty šípů a bimetalické dýky s bronzovým jílcem a železnou čepelí. Tyto nálezy se vyskytují od severního podhůří Kavkazu po celé ponticko-kaspické stepní oblasti, na západě pak v severní části Balkánu, v Uherské nížině, na Moravě, ve východních Čechách, ve Slezsku a zasahují až do Švýcarska. Ve střední Evropě pronikají stepní prvky do oblasti dosud vládnoucí kultury popelnicových polí: mezi žárovými pohřby bez výbavy se tu a tam nacházejí pohřby kostrové v komorových hrobkách pod mohylou, s bohatou výbavou, koňským postrojem a zbraněmi, leckdy také s honosně zdobeným vozem. Většinou jde o dospělé muže, ženy jsou takto pohřbívány jen vzácně, děti vůbec ne. 

Obr. 2. Vlevo: starší typ nelomeného bronzového udidla (1800 př. n. l.). Uprostřed: lomené kimmerijské udidlo (8. – 6. stol. př. n. l.). Vpravo: nejpoužívanější typ moderního stihlového udidla
Obr. 2. Vlevo: starší typ nelomeného bronzového udidla (1800 př. n. l.). Uprostřed: lomené kimmerijské udidlo (8. – 6. stol. př. n. l.). Vpravo: nejpoužívanější typ moderního stihlového udidla

Interpretace takové situace je obtížná. Zcela jistě jde o výjimečné osoby, významné a bohaté bojovníky. Mohli to být příslušníci nájezdnických hord, které přijížděly kořistit podobně jako o několik staletí později Hunové. Nebo to mohli být náčelníci menších bojovnických družin, které se na Západě usadily a podrobily si okolní domácí obyvatelstvo (model: bandita Calvera v Sedmi statečných). Nebo mohlo jít i o příslušníky domácí aristokracie, kteří se zhlédli v ideálu hrdého a nespoutaného stepního jezdce a hleděli se mu připodobnit, přičemž artikly z Východu získávali obchodem či formou luxusních darů. Po zhroucení středomořských civilizací totiž ustal dovoz prestižního zboží z egejské oblasti a středoevropská elita si musela vytvořit nový image vznešeného bojovníka. Některé z „kimmerijských“ předmětů ve střední Evropě jsou imitace, vyrobené z místních surovin (jílec dýky ze Štramberka). V oblasti horního toku Dunaje kontakty s kimmerijskými nomády ovlivnily sociální struktury i výtvarný projev rodící se předkeltské kultury halštattské. 

Obr. 3. Vlevo: rozmístění kimmerijských nálezů v Evropě. Uprostřed: kimmerijské meče a dýky ze severního Kavkazu, vpravo: ze střední Evropy.
Obr. 3. Vlevo: rozmístění kimmerijských nálezů v Evropě. Uprostřed: kimmerijské meče a dýky ze severního Kavkazu, vpravo: ze střední Evropy.

V této době totiž válečná vozba ztrácí svou prestiž a nejefektivnějším bojovníkem se stává jezdec na koni, rychlý a obratný, vyzbrojený krátkým lukem, který umožňoval rychle střílet na všechny strany, i dozadu. Řecké a etruské vázy zobrazují Kimmerijce při manévru, který vešel do dějin pod názvem „parthská střela“, ačkoli jeho původ je zjevně mnohem starší než historičtí Parthové: jezdec předstíraným útěkem vyláká protivníka k pronásledování a pak se v nestřeženém okamžiku v sedle obrátí a pronásledovatele sestřelí. 

Jak se Kimmerijci dostali na Západ, to nám antičtí autoři nesdělují; jejich informace se omezují na oblast Azovského moře, Kavkazu a Anatolie. Již citovaný Hérodotos tvrdí, že Kimmerijci ustupovali před Skyty až k Dněstru, tam se jejich aristokraté navzájem povraždili, aby byli ušetřeni porážky od nepřítele. Prostý lid je slavně pohřbil a potom táhl zpátky podél pobřeží, šťastnou náhodou se vyhnul skytskému vojsku a vstoupil do Malé Asie. Historka je to divná – je nesmyslné, aby se prchající Kimmerijci vrhali svému pronásledovateli rovnou do náruče. Spíše to vypadá tak, soudě podle hustoty archeologických nálezů, že překročili Dněstr a pokračovali dále na severní Balkán obývaný předky Thráků. Někteří archeologové mluví přímo o thrácko-kimmerijské kultuře.

Obr. 4. Vlevo: jednoduchý dlouhý luk. Uprostřed: reflexní kompozitní luk. Vpravo: vyobrazení Kimmerijců na etruské váze.
Obr. 4. Vlevo: jednoduchý dlouhý luk. Uprostřed: reflexní kompozitní luk. Vpravo: vyobrazení Kimmerijců na etruské váze.

Jiní poukazují na to, že neexistuje jasný předěl mezi „kimmerijskými“ a „skytskými“ nálezy, spíš jde o postupný vývoj nových prvků (nahrazení geometrických vzorů tzv. „zvěrným stylem“, dvoukřídlých kimmerijských šipek trojbokými skytskými). Kimmerijci tak mohli být jakýmisi Proto-Skyty, nebo šlo o jeden z mnoha skytských kmenů. Antičtí autoři, zejména ti pozdější, měli totiž ve zvyku označovat jako „Skyty“ všechny plavovlasé či zrzavé, modrooké stepní pastevce od Černomoří po Střední Asii. Je to podobné, jako když my označujeme všechny domorodce obou Amerik jako „Indiány“. Analýza DNA z několika „kimmerijských“ pohřbů ukázala, že jde o stejné etnikum, jaké se nachází ve zmrzlých hrobech jihosibiřského Pazyryku a je jednomyslně definováno jako skytské – Indoevropané s příměsí uraloaltajských a mongolských prvků. Navíc drsné podmínky kočovného pasteveckého života ve stepích vedly ke vzniku v podstatě jednotného životního stylu, oblékání, stravovacích zvyklostí a dekoru, které přejímala všechna etnika, která se ve stepním pásmu postupně vystřídala – indoíránská, turkická i mongolská. Stepní život zůstal téměř beze změny až do začátku 20. století a mnohé jeho prvky se jako kulturní dědictví uchovávají dodnes.

Ještě k poslednímu odkazu pod článkem – Tajemství oceli. Kováři z pontických stepí experimentovali s kováním železa už od rané doby bronzové. Hrob v Gerasimovce (Bělgorodská oblast, Rusko), datovaný do doby kolem 2500 před naším letopočtem obsahoval dýku s bronzovým jílcem a železnou čepelí. Pochází tedy ze stejné doby jako první železná dýka nalezená v Anatolii.  Železo neobsahovalo magnetit ani nikl, nešlo tedy o železo meteorické, jak tomu je v případě železné dýky faraóna Tutanchamóna, nýbrž o železo vytavené z rudy. Železo se taví při vyšší teplotě než bronz a běžné tavicí pece té doby to většinou nezvládaly. Navíc je potřeba do něj zapracovat určité množství uhlíku a dalších příměsí, aby vznikla tvrdá a pružná ocel. To se dělo velice pracným způsobem, opakovaným překládáním a vykováváním pásů rozžhaveného železa (tímto postupem vznikají na čepeli charakteristické vlnkovité kresby). Proto byly železné zbraně velice vzácné a drahé. Teprve když přerušení obchodních tras znemožnilo dovoz mědi a cínu, donutilo to dávné metalurgy vyvinout nové technologie umožňující masovou produkci železných předmětů.

Obr. 5. Vlevo: plstěná čepice ze skytského hrobu v Pazyryku. Uprostřed: frygická čapka. Vpravo: nejpopulárnější „Kimmerijec“ v podání A. Schwarzeneggera.
Obr. 5. Vlevo: plstěná čepice ze skytského hrobu v Pazyryku. Uprostřed: frygická čapka. Vpravo: nejpopulárnější „Kimmerijec“ v podání A. Schwarzeneggera.

Odkazy (kliknutím se odkaz otevře v novém okně prohlížeče):

  1. Loučíme se s dobou bronzovou fanfárami lurů, skandinávských obřadních trub, které ještě i po 3000 letech mají překvapivě kultivovaný zvuk. 1:03 min
  2. 1177 BC: The Year Civilization Collapsed. Prof. Eric Cline o komplexních příčinách civilizačního kolapsu. Anglicky, 70 min.
  3. Cimmeria (báseň Roberta E. Howarda, tvůrce Conana). Anglicky, 3:42 min.
  4. Kimmeria (jak vypadá doopravdy). Rusky, 3:43 min.
  5. Brněnský pravěk, 6. díl, Tajemný halštat. Česky, 17 min.
  6. Mistr jízdní lukostřelby Lájos Kassai. Anglicky, 4:03 min.
  7. „Tajemství oceli“ z filmu Barbar Conan. Česky, 2:00 min.

(mas)

Rubriky