Před 50 lety (XXXII): Revolta československého konzula v Kyjevě

Dění v srpnových dnech roku 1968 se vyznačovalo, zkoumáme-li je z ukrajinsko-československého hlediska, ještě jednou rovinou. Tu představoval dlouhodobější nebo jen dočasný pobyt Čechů či Slováků v různých ukrajinských lokalitách. Předně je třeba uvažovat o aktivitách československého generálního konzulátu v Kyjevě.

Existence tohoto úřadu potvrzuje, že česká přítomnost v Ukrajině mohla být a byla za sovětského období bezprostřednější a zřetelnější, než aktivity sovětské Ukrajiny v Československu. Sovětské velvyslanectví v Praze sice vedl „matrikový Ukrajinec“ – Stěpan Červoněnko, o jeho podílu na přípravě intervence jsme už psali dříve, ale existence a specifické zájmy jednotlivých sovětských republik se v činnosti tohoto úřadu neprojevily.

Československý konzulát v Kyjevě patřil k nepočetným úřadům toho typu, který vytvářel fiktivní dojem, že Ukrajina přece jen je do jisté míry státním celkem, resp. subjektem mezinárodního práva. Dějiny tohoto úřadu nebyly bohužel dodnes detailněji zpracovány, ač by takový pokus možná přinesl nejedno zajímavé zjištění. Zatím známe v podstatě jen jména českých a slovenských diplomatů, kteří v Kyjevě působili.

V roce 1968 působil v Kyjevě jako generální konzul Josef Horák (1923–1990), původem z Liberce – své funkce se ujal v červenci 1964. Přítomnost jeho samého i jeho kolegů z dvou dalších zemí byla využívána ukrajinským tiskem. Také o Horákova zástupce Jaroslava Doubravu projevil koncem února zájem ilustrovaný týdeník Ukrajina v souvislosti s výročím únorového převratu.

Skutečné názory generálního konzula se projevily v mimořádných podmínkách roku 1968. Sovětské úřady dostaly v únoru na stůl udání, týkající se Horákových výroků v sovětském dálkovém vlaku. O generálním konzulovi se velmi kriticky vyjádřil průvodčí vagónu, ve kterém diplomat cestoval po SSSR. Horák prý v podnapilém stavu hodnotil průběh hokejového turnaje na zimních olympijských hrách v Grenoblu a prohlásil, že českoslovenští hokejisté tam předvedli lepší hokej než sovětští, ač v celkovém hodnocení skončili na druhém místě právě za nimi. Pro zajímavost, ve vzájemném utkání tehdy zvítězili Čechoslováci 5:4. Jako by to byla předzvěst dvojího vítězství nad sověty o rok později, které bylo v Československu zdrojem velkého nadšení. Následující nepokoje vedly k sovětskému rozhodnutí uspíšit pád A. Dubčeka a napomoci k nástupu Gustáva Husáka a jeho stoupenců.

O něco podstatnější bylo asi to, že rozohněný Horák poté kritizoval některé jevy sovětského života, a tak se udávajícímu pracovníkovi sovětské železnice ještě víc znelíbil. Nevíme ovšem, zda líčení čestného sovětského soudruha nebylo také podmalováno opilostí a nakolik je příslušné líčení možno brát vážně. V každém případě se jednalo o předzvěst dalšího vývoje, který nebyl diplomatu Horákovi příznivý.

Podstatné bylo, že dlouholetý člen KSČ, který se stal posléze diplomatem, vzal vážně výzvy Pražského jara a stal se jeho stoupencem. Detailně sice zatím vývoj jeho názorů neznáme, ale příznačné je, že československý velvyslanec v Sovětském svazu Vladimír Koucký (byl v úřadě v letech 1968–1970), komunista vyššího kalibru, plul vývojem opatrněji. S reformním vývojem se nijak výrazně neztotožnil a za normalizace zůstal velvyslancem, pro změnu v Belgii a Lucembursku a na sklonku života v Itálii.

Josefu Horákovi pomyslně zlomila krk informace šéfa kyjevské celnice D. Prostaka určená Ústřednímu výboru Komunistické strany Ukrajiny z 20. září 1968. Také tento úředník vyššího řádu než „děžurnyj vagonu“ informoval o rozhovoru s generálním konzulem, který se týkal tehdejšího dění v Československu a uskutečnil se v budově konzulátu o den dříve. Je zjevné, že československý konzul načerpal dojmy při cestě domů někdy v první polovině září, kdy si řadu tehdejších reálií, jako silnice zničené sovětskou bojovou technikou, fotograficky dokumentoval.

Ve stručnosti lze názory československého diplomata stručně resumovat následovně. Leonid Brežněv se podle něj zachoval jako car Alexandr III., což rozhodně nebylo míněno jako poklona. O čelných sovětských představitelích mluvil Horák obecně tzv. „necenzurními slovy“, tedy hrubě. Také Poláky a Němce (samozřejmě ty východní) označoval rovněž hanlivými slovy.

Horák řekl mimo jiné svému hostu: „Považujeme vás za okupanty a naše obyvatelstvo vám nedá žádné potraviny ani vodu. Jestli neodejdete, bude proti Vám vyhlášena válka – zbraně najdeme“. Dále Horák konstatoval, že příjezd prezidenta republiky Ludvíka Svobody do Moskvy, tak jak jej prezentovala sovětská média, byl fotomontáží. Horák také prohlásil, že řada sovětských vojáků spáchala v době invaze sebevraždu nebo byla zabita politruky sovětské armády. Došlo i na ztráty domácího obyvatelstva – Horák totiž varoval: „Nikdy Vám nezapomeneme zabíjení naší mládeže. Okupací jste způsobili škodu ve výši zhruba 20 milionů korun. V budoucnu jistě opustíme Varšavskou smlouvu a budeme neutrální zemí.“

Předmětem Horákovy kritiky se stala skutečnost, že československý konzulát v Kyjevě byl deset dní trvale hlídán policií a že byly a jsou odposlouchávány telefonní rozhovory vedené odtud. Ohledně akcí chystaných konzulátem jeho šéf konstatoval, že plánované předání vyznamenání někdejším sovětským partyzánům se sice 20. září uskuteční, na případné dotazy po současné situaci však budou poskytnuty adekvátní odpovědi.

Tento neradostný hovor představitele celní správy s generálním konzulem prý trval plných sedm hodin. Vedení ukrajinských komunistů, resp. jeho nejvyšší představitel Šelest, vyvodilo rychle náležité závěry. Do Moskvy byla poslána 25. září zpráva o Horákově chování a názorech, doprovázená požadavkem na jeho odvolání z funkce. Sovětské vedení však nečekalo, až odvolá „nespolehlivého“ diplomata pražské ministerstvo zahraničí a zařídilo jeho okamžité vypovězení ze Sovětského svazu s účinností od 1. října.

Horák opravdu Ukrajinu opustil a stal se tak jediným československým diplomatem, který byl v době tzv. spojenectví Československa se Sovětským svazem z území této velmoci vypovězen. Josef Horák pak vyčkával v Čechách na svůj další osud. V diplomatických službách se neudržel a v době začínajících čistek, které se plným tempem daly do pohybu v roce 1970, byl donucen opustit ministerstvo zahraničních věcí. Snad budeme o jeho dalších osudech vědět za čas více. Celou tuto kapitolu lze uzavřít otázkou, nakolik byl tento generální konzul, poslaný do intelektuálního srdce Ukrajiny, informován o její vnitřní situaci a o existenci a snahách ukrajinského disentu.

„Normalizace“ poměrů na kyjevském konzulátu nebyla ovšem jednoduchou záležitostí a teprve v létě následujícího roku, už za Husákova režimu, nastoupil nový generální konzul Malkovič s adekvátně vybranými spolupracovníky. Kyjevská filiálka československého velvyslanectví v Moskvě zůstala v provozu až do rozpadu Sovětského svazu, než se podařilo navázat skutečně plnohodnotné diplomatické vztahy Ukrajiny a Československa, resp. dvou jeho nástupnických států.

(boz)