Před 50 lety (XXXI): „Zbojnické léto“ pod pásy ruských tanků

V úvodu musím ujistit, že jako zbojnické léto tu nejsou označeny první dva letní měsíce roku 1968, kdy spěly k tragickému završení liberalizační tendence Pražského jara. Tedy dva měsíce charakterizované vydáním manifestu Dva tisíce slov, schůzkami v Čierné i Bratislavě a mnohým jiným. Půjde zde o stejnojmenný knižní překlad z ukrajinštiny.

Příchod okupačních vojsk ve dnech 20. a 21. 8. zkomplikoval v Československu situaci ve většině oblastí běžného života, od zásobování přes dodržování sportovního kalendáře až po situaci na českém i slovenském knižním trhu. Řada vytištěných titulů byla v důsledku nenormální situace dodána do knihkupectví se zpožděním a mnohé z nich se za nových, nepříznivých poměrů nedočkaly náležité pozornosti.

Výrazné svědectví o tom, jak to bylo s uváděním novinek na trh, podává tehdejší týdeník Nové knihy. Byl to vyhledávaný zpravodaj, který oznamoval a zčásti glosoval především knihy vycházející v příslušném týdnu, ale stručně ohlašoval i ty, které byly chystány do distribuce v týdnu následujícím. Dnem uvádění novinek na trh byly pravidelně čtvrtky, často kvůli konkrétním titulům napjatě očekávané.

Chotkevyč-Zbojnické létoAsi nepřekvapí, že po dva týdny, v době mezi 20. srpnem (č. 34) a 11. zářím (č. 35-36), Nové knihy vůbec nevyšly. V prvním pookupačním dvojčísle byla ohlášena jako novinka, připravená k prodeji na další týden, překladová kniha z ukrajinštiny. Jednalo se o dílo klasika ukrajinské prózy Hnata Chotkevyče Zbojnické léto, přeložené Ludmilou Zilynskou za spoluúčasti Jana Vladislava, který se ujal překladu ukrajinských folklórních, veršovaných textů. Ilustrační doprovod knihy zajistil svými grafikami známý ukrajinský umělec z Prešovska žijící v Bratislavě, Orest Dubay, jmenovaný později národním umělcem.

Ohlášená kniha 19. září 1968 opravdu vyšla a v týdeníku byla krátce avizována jako „romantický příběh lásky mladičké popovy ženy ke zbojnickému atamanovi.“ Pro zajímavost uveďme, že jí na knihkupeckých pultech asistoval a výrazně konkuroval výbor povídek Raye Bradburyho nebo překlady děl Marka Twaina či Julese Verna, z prostředí „malých literatur“ pak třeba novela rumunského klasika Zaharia Stancu. V tomtéž týdnu vyšel také svazek povídek Jana Kozáka, na něhož by si tehdy sotva kdo vsadil, že se stane za čas předsedou Svazu českých spisovatelů.

Mimochodem, v létě roku 1968 mohli čtenáři sáhnout ještě po jedné knize představující ukrajinské autory, v tomto případě dramatiky. Pod názvem Patetická sonáta byly vydány texty her čtyř sovětských divadelních autorů, vzniklé ve 20. letech dvacátého století – dva z nich byli Rusové a dva Ukrajinci. Všechna čtyři dramata však byla přetlumočena z ruštiny, což je třeba označit v případě her Mykoly Kuliše (Patetická sonáta) a Ivana Mykytenka (Sólo na flétnu) za nesprávný postup. Jisté je, že četba textů tohoto typu je doménou poměrně malé skupiny čtenářů. Ukrajiny se týkala také další kniha – próza Babij jar Anatolije Kuzněcova, která dostala v české verzi dryáčnický název V rokli čeká smrt. Sleduje vyvraždění kyjevských Židů po obsazení hlavního města Ukrajiny nacistickými vojsky. V SSSR se zhruba v této době dostala mezi díla kritizovaná a brzy nato přímo zakázaná.

Pomník Chotkevyče
Pomník H. Chotkevyče ve vsi Vysoke v Charkovské oblasti

Vraťme se však ke Zbojnickému létu. Chotkevyčova próza vyšla ještě pod hlavičkou nakladatelství Svět sovětů, které brzy po okupaci svůj „nestravitelný“ název změnilo rychle a šikovně na neutrálně znějící Lidové nakladatelství. Neodpustím si poznámku, že ten opravdový, stalinský „svět sovětů“ poslal v roce 1938 Hnata Chotkevyče na smrt – zastřelen byl počátkem října 1938. Jistě se tak nestalo přímo kvůli románu o karpatském zbojnickém vůdci, ale prostě proto, že Chotkevyč zůstal po řadu desetiletí značně aktivním Ukrajincem jako spisovatel, ale i jako hudební skladatel a propagátor hry na banduru. V roce 1938 takovéto aktivity k vynesení rozsudku smrti a odstranění kohokoli z tohoto světa bohatě dostačovaly. Byl přece „buržoazním nacionalistou“, ne-li přímo agentem některého státu, který si na Sovětský svaz brousil zuby…

Ukrajinský editor díla nemohl ani v r. 1966, kdy už dílčí destalinizace dávno skončila, čtenářům sdělit, jaký osud autora vlastně stihnul. Jako vždy musela postačit šalamounsky znějící formulace: „V únoru 1938 byla Chotkevyčova práce přerušena. Zemřel 8. 10. 1938. V současnosti bylo očištěno spisovatelovo dobré jméno a jeho díla byla vrácena lidu, pro který čestně pracoval celý život“.

Hnat (tedy vlastně Ignác nebo Hynek) Chotkevyč (1877–1938), rodák z Charkova, byl jako mnoho jiných východoukrajinských spisovatelů počátku dvacátého století fascinován fenoménem ukrajinských Karpat. Dočasně totiž emigroval z carského Ruska do rakouské části Ukrajiny a byl okouzlen jak tehdejšími obyvateli Karpat, tak zbojnickou tradicí, která vyvrcholila ve zjevu Oleksy Dovbuše (popraven v roce 1745). Chotkevyč napsal také o něm rozsáhlý román. Ve Zbojnickém létě (ukrajinsky Kaminna duša – Kamenná duše, první vydání 1911) se však soustředil na příběh jiného vůdce nevelké skupiny zbojníků, Marusjaka. O tomto zbojníkovi, doloženém ještě za napoleonských válek, se ví málo. Netušíme ani, zda nakonec skončil, jak to Chotkevyč v závěru stručně uvádí, na šibenici, nebo se prostě dokázal vytratit. Tak velké štěstí autor románu neměl.

Grafika O. Dubaje
Ilustrace Oresta Dubaye

Proč byl zvolen někdy v roce 1967 pro překlad do češtiny tento baladický příběh z ukrajinských Karpat, není úplně jisté, ale není to ani tak důležité. Čtenáře by i dnes zaujalo vyprávění o krátkodobém okouzlení popovy ženy Marusi zbojnickým vůdcem Marusjakem, s nímž odešla do hor. Záhy se však dočkala zklamání, které ji donutilo k návratu domů. Historie plná romantické krásy, rychle střídané syrovou reálností, je plná připomínek dovbušovského mýtu, ale obsahuje i jeden doklad specifické jánošíkovské tradice. V knize se objevuje také postava pověstného českého úředníka Hrdličky, který byl v místním haličském povědomí vnímán nenávistně.

Převedení tohoto díla do češtiny rozhodně nebylo jednoduchou záležitostí. Překladatel se tu musel poprat s nemalým oříškem, který představovala jak jednotlivá slova huculského dialektu, tak celé dialogy. Bylo třeba sáhnout po dialektech východomoravských, konkrétně zřejmě po valašském – bohužel nejsem dialektologem a nemohu o této otázce poučeně referovat. O popově ženě si tedy místní říkají: „Taká mlaďúčká, pámbu ťa uchovaj!“

Je zajímavé, že téměř souběžně s českým vydáním knihy byl v západním Německu vydán překlad téhož díla do němčiny a že jeho název byl změněn úplně stejně jako v češtině do zbojnické podoby (Räubersommer). Německou verzi díla připravila známá překladatelka Anna Halja Horbač. České vydání Zbojnického léta, snad právě proto, že připadlo na konec prvního okupačního měsíce, se nedočkalo větší odezvy. Zároveň tato kniha bohužel ukončila jednu plodnou kapitolu českého překládání děl ukrajinských prozaiků, spojenou v nemalé míře právě se jmény L. Zilynské a J. Vladislava.

(boz)

 

Rubriky