Před 50 lety (XXX): Srpen viděný v Ukrajině „po sovětsku“

V předchozí části cyklu jsem popsal nejednoznačnost nálad, které panovaly v ukrajinské společnosti krátce po srpnovém vpádu sovětských vojsk do Československa. Je ale třeba všimnout si zvlášť názorů některých důstojníků a vojáků z Ukrajiny, kteří se intervence zúčastnili. Řada z nich se pokusila o mnoho později tehdejší dění zhodnotit.

Na pomoc si beru málo známý sborník, vydaný v jednom z ukrajinských oblastních měst, v Žytomyru, západně od Kyjeva, resp. ve východní části Volyně. Kniha čítající přes 400 stran vyšla v roce 2010 už ve třetím vydání a jako její odpovědný redaktor byl uveden podplukovník Vasyl D. Kaminnyj. Je to jakýsi souhrn názorů části účastníků invaze z příslušného regionu Ukrajiny, vyslovených zhruba čtyřicet let po srpnu 1968.

Hodnotu tohoto vzorku je ovšem těžké posoudit. Nevíme, kolik účastníků invaze bylo o příspěvek do sborníku požádáno a jaká část vyhověla. Zároveň není jasné, zda nebylo odmítnuto otištění příspěvků, jejichž hodnocení by se vymykalo dominujícímu pohledu. Názory stojící „mimo lajnu“ se totiž zjevně vydavatelům nehodily: autoři, kteří do sborníku přispěli, vykázali podivuhodnou, snad až podezřelou názorovou jednotu.

Sborník otevírají dva úvody, které v rámci knihy dost výjimečně dokládají názorový střet ve věci Srpna 68. První a kratší úvod napsal totiž Volodymyr Lytvyn, historik a dlouholetý aktivní politik – předsedal dokonce řadu let ukrajinskému parlamentu. Jeho názor na rok 1968 není v žádném rozporu s jeho současným hodnocením na české a slovenské půdě. Příznačné je už to, že Lytvyn mluví o vpádu do Československa a v závěru si klade otázku, zda právě události roku 1968 se nestaly mohutným katalyzátorem, který způsobil konec sovětského období a rozpad Sovětského svazu.

Druhý úvod, pod nímž je podepsán redakční kolektiv, je delší a názorově zůstává ponořen hluboko v sovětském období. Nepopírá se sice jednoznačně československý pokus o reformu, autoři však konstatují, že „diktátoři imperialismu plánovali odtržení ČSSR od socialistického tábora za využití všech dostupných forem včetně ozbrojených sil NATO.“ Libují si, že bleskově provedená „Operace Dunaj“ se stala pro svět překvapením a cíle operace bylo dosaženo prý za cenu nejmenších ztrát v dějinách vedení lokálních válek. Za to je vysloven dík „našim velitelům, jimž děkujeme za zachování životů vlastních i mírového obyvatelstva sousední země.“ Závěr tohoto „ideově čistého“ úvodu ocituji celý: „Chápeme, že materiály této knihy nedosáhnou jednoznačného hodnocení v době, kdy ideje internacionalismu a nezištné pomoci lidem práce se proměnily v prázdná hesla, kdy boj za přerozdělení všelidových vymožeností se stal základem praktických činů jednotlivých politických vůdců a kdy zubožení většiny společnosti je dovedeno na nejzazší mez.“ A dále: „Nemůžeme mlčet jako svědkové oněch nejednoznačných událostí – vycházíme z pozice vojáků, kteří vědomě plnili a splnili rozkazy svých velitelů. Nemůžeme souhlasit ani s novým hodnocením naší cesty a protestujeme proti hanobení doby, ve které jsme žili.“

Mluví k nám tedy zjevně stoupenci komunistické ideologie a sovětského řádu, kteří si ještě nezvykli (a žijí-li ještě, už si ani nezvyknou) na nové poměry a nesmíří se se zánikem SSSR. Ještě více prostoru dostali v dalších částech knihy. Nejprve následuje sedmdesátistránkový soubor různých dokumentů, dokladů a výkladů. Tak generálmajor Kaširin, předseda žytomyrského oblastního svazu veteránů, zůstal přesvědčen, že v Československu se jednalo o „boj s vnitřní a vnější kontrarevolucí reprezentovanou antisocialistickými, pravicově revizionistickými a separatistickými /!/ silami a jejich podněcovateli (CIA a blok NATO), které se snažily uskutečnit státní převrat a likvidovat lidovou vládu.“

Jsou zde naštěstí i konkrétní čísla, díky kterým se dovíme, že se Operace Dunaj účastnilo 1 500 vojáků z Žytomyrské oblasti, která patřila a patří v rámci Ukrajiny spíše k méně lidnatým. V Československu zahynuli čtyři z nich, z toho tři přímo v srpnových dnech – bylo jim mezi dvaceti a třiceti lety. V seznamu, který následuje a je uspořádán podle okresů, je však uvedeno jen 690 jmen účastníků operace, z nichž asi 40 % bylo spjato přímo s městem Žytomyr. Z jiných dokumentačních zdrojů celoukrajinského charakteru se dá vyvodit, že při Operaci Dunaj zahynulo celkem 45 sovětských vojáků, kteří pocházeli z Ukrajiny, resp. na jejím území narukovali.

Ještě větší pozornost vzbudí další část sborníku, kam bylo zařazeno 37 vzpomínek. Většina z nich byla pořízena v „jazyce vyšší společnosti“ – ruštině, jen sedm osob je napsalo ukrajinsky – hlavně z těch čerpám. Dovídáme se, odkud a za jakých okolností vojáci do Československa se sovětskou armádou přišli a jak vnímali reakce domácího obyvatelstva. Část směřovala ze Zakarpatské oblasti přes Slovensko na Moravu (do Olomouce a Gottwaldova), jiní vpadli do ČSSR přes jiné části jejích hranic – z Polska a Maďarska. Ve dvou případech se uvádí, že bojová pohotovost autorů začala už na počátku května 1968.

Určitě překvapí některá nevšední tvrzení. Jeden ze vzpomínajících uvádí, že jemu a jiným sovětským vojákům byla několikrát podána domácími obyvateli otrávená voda. Jiný intervent nás přesvědčuje, že v některých částech Prahy to vypadalo tak, že zde nebyl žádný dům, který by nebyl poškozený střelbou.

Pozoruhodná je naprostá neschopnost vzpomínajících pochopit situaci v Československu i příčiny odporu domácího obyvatelstva proti okupaci. Radiotelegrafista Jankivskyj z Žytomyru, je-li dodnes živ, snad stále věří, že „pro československý lid jsme přece chtěli dobro a štěstí“. Nevděční Češi a Slováci to však nedokázali pochopit a my narážíme na opakovaná zcela negativistická označení kolektivního nepřítele: extremisté, chuligáni, pacholci, zběsilá skupina, dokonce holohlaví mladíci s řetězy a ocelovými pruty. Ani náznak opožděného pochopení nebo pokory…

Překvapení nás čeká i při prohlížení obrazových příloh. Popiska jedné z nich praví, že snímek byl pořízen „po potlačení palebných hnízd kontrarevolucionářů v pražském muzeu a obsazení skladu zbraní a nábojů v jeho sklepení“. Nešťastné Národní muzeum – co všechno muselo snést, aniž se mohlo bránit!

Značně tristní obrázek, který kniha poskytuje (s výjimkou krátkého Lytvynova úvodu), aspoň trochu napravuje závěrečná část, věnovaná žytomyrskému oblastnímu svazu vojáků-internacionalistů (pěkný název, ale původní byl ještě lepší: Žytomyrský oblastní spolek vojáků-internacionalistů československých událostí „Čest“ /!/). Když měli být v roce 1995 právě tito „internacionalisté“ zbaveni statutu účastníků bojových akcí a z toho vyplývajících výhod, vzbouřili se.

Čtyři žytomyrští podplukovníci a kapitán, kteří se podíleli na intervenci, napsali rusky na ministerstvo protestní dopis, kde argumentovali těmito slovy: „Není naší vinou, že jsme se stali rukojmími v další politické hře, kde se bojové akce prezentovaly světu jako ´obrana socialistických výdobytků v ČSSR´, ´splnění internacionální povinnosti´ atd. Ale nikde v archivních pramenech není jasná a přímá odpověď typu: ano, bojové akce byly, ano, byly oběti, ano, byla válka proti československému lidu. Všechno se vydávalo za poskytnutí bratrské pomoci.“ Tato slova zní už dost odlišně než to, co jsme četli výše, a pisatelé zároveň zdůraznili rozpor mezi psaním tehdejšího sovětského tisku a skutečností. To vše už zní dost odlišně od vzpomínek a jiných textů, kterými jsme se tu prokousávali.

Není jistě úkolem těchto stránek lakovat věci na růžovo a vidět je jednobarevně. Mnoho Ukrajinců proti intervenci protestovalo a draze to zaplatili. Zároveň však v Ukrajině žilo a možná ještě stále žije nemálo lidí, kteří neztratili důvěru v sovětskou interpretaci událostí roku 1968. Týká se to zejména někdejších vojenských činitelů. Sílu působení sovětské propagandy ve vojenské oblasti rozhodně nelze podceňovat zejména u těch osob, které se rozhodly udělat v rámci armády kariéru. Jejich schopnost přemýšlet a kriticky analyzovat klesla v mnoha případech až někam k nule, o čemž jsem se tu snažil vydat svědectví.

(boz)