Z hlubin dávnověku (VII): Krvelačná krymská bohyně.

Z pozdní doby bronzové se nám zachovaly zprávy o události, která inspirovala umělecká díla od starověku až do dnešní doby – o trojské válce. Epizoda, které se dnešní rozprava bude týkat, je v Homérově eposu Ilias zmíněna jen okrajově, více ji pak rozváděli dramatikové, básníci, malíři a sochaři klasického Řecka a Říma. Jde o obětování Ifigenie, její zázračnou záchranu, pobyt na Krymu mezi Taury a konečně o přenesení zázračné sochy Artemidy Taurské do Řecka.

Nejprve si zopakujme, co o příběhu Ifigenie říká bájesloví: král nejbohatšího a nejmocnějšího řeckého městského státu Agamemnón shromáždil armádu a chystal se vyplout proti Tróji. Ještě předtím však stihl urazit bohyni Artemis tím, že zastřelil jejího posvátného jelena. Bohyně ze msty seslala nepříznivý vítr a celé týdny zadržovala lodě v přístavu. Agamemnónovi sdělil jeho osobní věštec, že k usmíření bohyně musí obětovat svou nejstarší dceru Ifigenii. Podle Homéra to skutečně udělal, podle dalších autorů Artemis Ifigenii v poslední chvíli zaměnila za laň a dívku zázračně odnesla do své svatyně u divošských Taurů, kteří sídlili na jižním pobřeží Krymu. Tam se panna Ifigenie stala Artemidinou kněžkou.

Vítr se skutečně obrátil, loďstvo vyplulo a Agamemnón pak deset let u Tróje bojoval. Mezitím se doma v Mykénách jeho manželka Klytaimnestra spikla se svým milencem Aigisthem a když se vítězný Agamemnón vrátil z války, společně ho zavraždili. Agamemnónův nejmladší potomek, Orestes, byl tou dobou na vychování někde jinde a domů se z pochopitelných důvodů nevrátil. Teprve když dospěl, přišel do Mykén jako mstitel a zavraždil pro změnu Aigistha i svou zrádnou matku. Matkovražda je ovšem neodpustitelným činem ve světě lidí i bohů, a tak Oresta začaly pronásledovat Lítice – Erinye – a dohnaly ho k šílenství. Nakonec byl předvolán před společný tribunál bohů a lidí v Athénách, kde Pallas Athéna stanovila, že bude očištěn, pokud se vypraví do země Taurů a přinese odtamtud zázračnou sochu bohyně Artemis.

Doprovázen pouze svým věrným přítelem Pyladem vypravil se Orestes na nebezpečnou plavbu Černým mořem. U krymského pobřeží ztroskotali, byli zajati a odvedeni do Artemidina chrámu, kde měli být podle tamějšího zvyku obětováni bohyni. Den před obětováním je ve vězení navštívila Ifigenie, aby je rituálně očistila. Když zjistila, že Pylades na svého druha mluví řecky, dala se s ním do řeči a slíbila, že mu tajně umožní útěk, pokud jí slíbí, že předá vzkaz jejímu bratru Orestovi v Mykénách. Když Orestes uslyšel své jméno, probral se z apatie, sourozenci se poznali a smluvili plán útěku.

V noci oba mladíci pobili stráže, spolu s Ifigenií naložili sochu bohyně na loď a odpluli. Když byl jejich čin odhalen, taurský král Thoas vyrazil s vojáky za nimi, ale sama bohyně Athéna se mu zjevila a pronásledování zakázala. Bohyně potom přikázala, že po přistání se Orestes má odebrat do Mykén a ujmout se vlády, kdežto Ifigenie se má odebrat do Artemidina chrámu v Braurónu nedaleko Athén a tam zůstat do konce života jako kněžka. Socha Artemidy byla podle jedněch umístěna v Braurónu, podle jiných v místě zvaném Halae, kde rovněž stála Artemidina svatyně, podle dalších se socha dostala do Sparty, kde ji uctívali pod jménem Artemis Orthiya (= „vzpřímená“, našli ji prý zapíchnutou v křoví).

Potud mytologie. A jaký je reálný podklad těchto příběhů?

Taurové: Původní název Euripidovy hry je „Ifigéneia én Tauroís“, Ifigenie mezi Taury. Podle Hérodota byli Taurové jedno z etnik, které sídlilo na jižním pobřeží Krymu. Neměli rádi řecké kolonizátory a s oblibou přepadávali jejich lodě. Zajatce potom obětovali bohyni, kterou titulovali jednoduše Panna (Parthenos). Podle řeckých autorů šlo o obdobu Artemidy a Hérodotos tvrdí, že to byla zbožštěná Ifigenie. Způsob obětování popisuje velmi podrobně: zajatce zabili úderem kyje do hlavy, pak mu hlavu uřízli a narazili ji na kůl, kde zůstala jako dekorace. Tělo svrhli z útesu do moře. „Socha“ byla nejspíš takzvané xoanon, nahrubo otesaný dřevěný sloup s oválnou hlavou a naznačenými rameny. Xoana byla obvyklá v archaickém Řecku a známe je i u starých Slovanů. O tom, že by Taurové stavěli nějaké chrámy, se starověký autor nezmiňuje, mohli mít ale svatyně pod širým nebem, podobně jako naši Keltové. Pozornost v tomto směru by si asi zasloužila hora Aju-Dag (Medvědí hora) nad městem Partenit, které neslo v antické době jméno Parthenion. V raném středověku vznikl na vrcholu hory velký opevněný klášterní komplex. Je známo, že křesťané často zakládali kostely na místech bývalých pohanských svatyní. Také vedle ruin Artemidina chrámu v Efesu vyrostla veliká bazilika, kde byla na koncilu v roce 431 prohlášena Panna Marie oficiálně za Bohorodičku. Bohyně se vrátila…

Obr. 1
Obr. 1. Vlevo: Kamenné xoanon z Kypru.  Vpravo: Dřevěné xoanon bohyně Héry ze Samu.

Dnes jsou Taurové ztotožňováni s kulturou Kyzyl-Koba, známou z vykopávek zemědělských osad a hrobů. Hroby jsou poměrně charakteristické: jde o komůrky 1 x 1 m vyložené kamennými deskami, kam byli mrtví postupně ukládáni ve skrčené poloze jeden na druhého. Když byla hrobní komůrka zcela plná, vyklidili ji, ponechali v ní pouze lebky, a tak získali místo pro další pohřby. Skalnaté jižní pobřeží Krymu neoplývá na rozdíl od zbytku poloostrova žádnými ložisky kovů, takže bronzové předměty se prakticky nevyskytovaly. Obyvatelé vedli chudý život zemědělců a patrně byli podřízeni řeckým a skytským osadníkům. Hérodotos výslovně uvádí, že nejsou se Skyty nikterak příbuzní. Možná šlo o zbytek původní neolitické populace, čemuž by nasvědčoval kult ženské bohyně.

Obr. 2
Obr. 2. Vlevo: taurská hrobka v nalezišti Simeiz na Krymu. Vpravo: Aju-Dag čili Vedmiď-Gora (Medvědí hora) nad městem Partenit.

Bohyně-Paní zvířat: Artemis archaických dob měla daleko od oné elegantní sportovkyně v krátkých šatečkách, jak ji známe z ulízaných mramorů klasického Řecka a Říma. Byla patrně poslední vzpomínkou na prastaré zosobnění Matky Přírody, které se dochovalo z dob, kdy byl člověk ještě lovcem a sběračem. Ikonografie zná její vyobrazení pod jménem Potnia thérón – Vládkyně zvířat. Jde o čelně stojící ženskou postavu v dlouhém šatu, někdy okřídlenou, která v obou rukou drží zvířata – někdy jde o dva rohaté kopytníky (antilopy? kozorožce?) jindy o dva lvy nebo o dva ptáky. Variací na toto téma je mnoho a jsou rozšířeny od Kréty a mykénského Řecka přes celou Malou Asii až do Persie. Jakožto Matka Příroda měla také Potnia thérón vztah k plodnosti: Artemis je i ochránkyní porodů a patronkou mladých neprovdaných dívek. Její „panenskost“ se projevovala především tím, že kněžkami byly pouze ženy; pokud chtěli kněžské funkce zastávat muži, pak jedině jako vykastrovaní transvestité (v chrámu Artemidy Efeské). Co se týče lidských obětí, Artemis si libovala v krvi mladých mužů. V klasickém Řecku ale už byla tato krev obětována pouze symbolicky. V Braurónu mladíkovi jenom lehce nařízli krk mečem, zachytili několik kapek krve a potřeli jí oltář. Ve Spartě byli zase mladíci k poctě Artemidy bičováni do krve.

Z uvedeného vyplývá, že starým Řekům připadalo zázračné zachránění Ifigenie zcela logické: věštebný příkaz „obětuj své dítě“ byl zřejmě špatně pochopen, obětí měl být kojenec Orestes, nikoli panna Ifigenie. Ignorant Agamemnon se právě chystal završit jedno faux pas (zabití posvátného jelena) druhým a božský zásah se tedy ukázal jako nevyhnutelný.

Bohyně Artemis bývá kromě jelenů spojována také s medvědicí. Aténská děvčátka z lepších rodin byla ve věku 6 – 9 let posílána do chrámu v Braurónu, aby tam sloužila v družině arktoi – medvíďat. S funkcí Artemidy jako ochránkyně porodů souvisí zvyk odevzdávat do braurónského chrámu roucho žen, které zemřely při porodu. Dále stojí za zmínku, že jednou za několik let se v Braurónu konaly ženské sportovní hry. Ve škole nám líčili, jak na olympijských hrách k poctě Dia muži závodili nazí a ženy tam měly vstup přísně zakázán. Při braurónských hrách to bylo přesně naopak: závodily nahé sportovkyně a nesměli tam muži.

Obr. 3
Obr. 3. Vlevo: Artemidin chrám v Braurónu. Vpravo: sochy „medvíďat“ v braurónském muzeu.

Kult různých verzí potnia thérón byl rozšířen nejen v egejské a pontické oblasti, ale v celé Malé Asii a rozšířil se i do Íránu. V Malé Asii ji řečtí autoři uvádějí pod jménem Artemis Anaitis, což se uvádí do souvislosti se zoroastriánskou bohyní Anahitou. Zmiňuji se o tom proto, že tato indoíránská bohyně, plným jménem Ardví Súrá Anáhítá („vlhká, mocná, neposkvrněná“) je považována za pravzor slovanské Mokoše, jediné bezpečně doložené bohyně staroslovanského panteonu.

Ohlasy v kultuře: Příběh Ifigenie se stal oblíbeným námětem mnoha malířů i dramatiků. Zatímco antičtí autoři líčili i její záchranu a dobrodružný útěk z Krymu, umělci novější doby se soustředí hlavně na tragický moment obětování vlastní dcery (pravděpodobně pod vlivem obdobného příběhu Jeftovy dcery ze Starého zákona). O to více je třeba ocenit počin Slezského divadla v Opavě, které od března 2018 uvádí nově nastudovanou operu Christopha Wilibalda Glucka Ifigenie na Tauridě. Další viz v galerii a v odkazech.

Obr. 4
Obr. 4. Z opavské inscenace Gluckovy Ifigenie na Tauridě.

Galerie:

1.    Ikonografie Potnia Thérón (galerie se otevře v novém okně prohlížeče)
2.    Ifigenie očima umělců (galerie se otevře v novém okně prohlížeče)


Odkazy:

Medvědí hora
Ukázka z legendárního filmu Ifigenia Michaela Kakojannise z roku 1977
Článek o inscenaci Ifigenie na Tauridě v podání Slezského divadla v Opavě
Nové zpracování starého příběhu – upoutávka
Nové zpracování – rozhovor s režisérem

(mas) 
 

Rubriky