Znovu Nikola Šuhaj loupežník

Po třinácti letech se na knižní pulty vrátila jedna z nejznámějších českých próz 20. století – vyprávění Ivana Olbrachta o Nikolovi Šuhaji loupežníkovi. Kniha, poprvé vydaná v roce 1933, vycházela v češtině velmi často, byla ilustrována řadou výtvarných umělců a podnítila i řadu ohlasů hudebního charakteru.

Nejnovější vydání je nejspíše možno označit za jedenatřicáté, za úplnou přesnost tohoto čísla bych však ruku do ohně nedal. To asi nejzajímavější, vnějškově velmi skromné, vyšlo v roce 1943 v Londýně, bylo tedy asi určeno především příslušníkům československé exilové armády a snad i civilního odboje.

Nově vydaná verze patří mezi skromné, neilustrované knihy. Vyzdobena je jen přední strana obálky a jako autorka je uvedena Ekaterina Arkhangelska. Nakladatel neopatřil tentokrát Olbrachtův text žádným doslovem, komentářem či poznámkami – v tomto směru je dnes existující nakladatelství Československý spisovatel poněkud zvláštním dědicem pověsti opravdového podniku toho jména. V podobně skromné úpravě vyšel nedávno, ovšem v nakladatelství Fortuna Libri, Vančurův Konec starých časů. Tento typ publikací je zřejmě určen převážně pro čtenáře z řad školní mládeže, což nemusí být zcela záviděníhodný osud.

Olbrachtovo zpravování zbojnické historie z bývalé Podkarpatské Rusi je a nejspíše ještě dlouho zůstane pojmem sui generis. Má vlastní heslo nejen v české, ale i v anglické wikipedii. Pro zajímavost: životopisné heslo Nikola Šuhaj se dočkalo v této encyklopedii šesti jazykových zpracování. To české je nejrozsáhlejší – delší než ukrajinské, rusínské, ruské, maďarské i německé. Už to ukazuje, že Olbrachtovo líčení příběhu z nejvýchodnější části První republiky si udržuje v české kulturní tradici a vůbec v českém povědomí překvapivě pevné místo.

Vytrvalý český zájem o tuto postavu překvapuje svou životností – od vydání knihy uplynulo totiž letos už 85 let. Vždyť Nikola či Mykola Šuhaj prožil pouhých třiadvacet let, tedy o málo víc než čtvrtinu uvedené doby. Zvláštní kapitolou uvnitř této doby je vznik celé řady jeho ohlasů, ať se jednalo o film či muzikály, divadelní i filmový, v krátkém období uprostřed 70. let 20. století. Nejvíce se zapsala do paměti naší šedesátnické generace filmová podoba muzikálu Balada pro banditu z roku 1978, která byla už po tři předešlé roky známa jako divadelní kus. Písničky z tohoto díla si uchovaly popularitu dodnes.

Tehdejší dusná normalizační atmosféra totiž vybízela k hledání úniku do poloexotické sféry za hranicemi tehdejší reality a tady šel šuhajovský motiv tvůrcům různých variant přepisu knihy mnohonásobně na ruku. Dnes zná možná příběh karpatského zbojníka víc lidí díky filmové verzi Balady pro banditu než přímo z Olbrachtovy knihy. Konec konců, takový je nejednou osud literárních klasiků.

Mladší generace to však vidí jinak. Kolega, který je učitelem venkovského gymnázia, mi nedávno napsal: „Nechci Tě zklamat, ale současní studenti o tohleto vůbec zájem nemají. Pro ně je Podkarpatská Rus mimozemská civilizace a vůbec nechápou, proč by se o tom měli učit. Stejný názor mají i na podivný stát, který se nazýval Československo.“ Komentovat netřeba.

(boz)